V zásadě se v r.2014 prohloubil proces změny povahy politického režimu, zahájený v r.2013 dvěma určujícími událostmi. V prvé řadě to bylo zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky přímou volbou. V druhé řadě to byl vstup policie a státního zastupitelství v noci 13.června 2013 do úřadu a okolí tehdejšího předsedy vlády Petra Nečase, jehož přímým důsledkem bylo pár problematických zatčení, pak pád vlády, rozpuštění Poslanecké sněmovny a přepsání politické mapy mimořádnými parlamentními volbami. Netroufám si tvrdit, že mezi zvolením Miloše Zemana prezidentem republiky a razantním zásahem orgánů činných v trestním řízení do politických poměrů je kauzální nexus, nicméně kdyby si pan prezident součinnost Roberta Šlachty a Ivo Ištvana skutečně objednal, příznivější podmínky pro naplnění svých záměrů by nedostal.

Vypuzením manželů Nečasových z Úřadu vlády ČR nevznikla národu újma, hodnocení ostatních následků „návštěvy“ z 13.června 2013 by tak jednoznačné nebylo.

Souběh následků zavedení přímé volby prezidenta a sledu událostí, zahájených 13. června 2013, má zvláštní ráz:  ke změně vnitropolitických poměrů došlo částečně  jinak než působením standardních mechanismů parlamentní demokracie. Odchylování od nich občas doznívalo i v r.2014.

Přímá volba prezidenta republiky je zcela novým úkazem, který nemá v naší historii precedens. Naproti tomu prostředky, jež vedly k smetení „ nečasovského režimu“ úplně nové nebyly, takže se mi vybavuje přísloví, podle něhož „čím kdo zachází, tím také schází“. „Nečasovské“ koalici se podařilo odrazit vpád prvních „vizigotů“ - tehdy Věcí veřejných – díky „trojským koním“ uvnitř strany. Ránu z milosti pak ale sama dostala od jednoho z nich odchodem Karolíny Peake z jednací síně Poslanecké sněmovny před osudovým hlasováním. Ani použití orgánů činných v trestním řízení k likvidaci politicky nepohodlných osob není novinkou: za „nečasovského“ režimu je zakusili např. Vít Bárta, neformální vůdce a přechodně i předseda strany Věci veřejné, či policejní prezident Petr Lessy a z nepochopitelných důvodů také Vlasta Parkanová, ministryně obrany ve vládě Mirka Topolánka. Začalo také trestní stíhání Martina Bartáka, ministra obrany ve Fischerově vládě. Naopak z kauzy „Vidnava“ nevyplynuly žádné vážnější nepříjemnosti pro zběha z ODS, politizujícího advokátního koncipienta Jiřího Pospíšila.

Tendence ke kriminalizaci veřejných činitelů a osob s nimi spojených v r.2014 dále zesílila. Byli  jsme svědky celé řady řízení, zahajovaných  i proti lidem, dříve považovaným za nedotknutelné, jako proti  „šedé eminenci“ Vrchního státního zastupitelství v Praze Liboru Grygárkovi. Jiní se dočkali rozsudků.

Je jistě dobře, že  „věrchuška“ ztratila záruku trestněprávní nedotknutelnosti. Na druhé straně musíme vidět, že trestní stíhání je hlubokým, bolestivým zásahem do života obviněného, zátěží psychickou i finanční.  V případě, že obviněný je řídícím pracovníkem ať již státního orgánu nebo soukromé firmy, trestní řízení může být pohromou i pro řízený subjekt. Proti kauzám „obyčejných“ obviněných to zesiluje zhoubnost účinků případných přehmatů. Přestože právní předpis ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby co nejméně obtěžovaly strany řízení, opakovaně se nadřazuje hledisko pohodlí a úspornosti pro orgány činné v trestním řízení na úkor obviněných a svědků. Někdy v této souvislosti dochází k „odklonům“ řízení od primárně příslušných dozorových státních zastupitelství někam, kde se dá očekávat větší snaha o usvědčení obviněných. To byl případ obviněných Martina Bartáka a Michaela Smrže, kteří spolu s hlavní částí svědkům museli jezdit k výslechům do Ostravy. Šikanózní povahu má i trestní řízení proti předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové a její podřízené Michaele Schneidrové, které sdílejí lavici obžalovaných s dalšími osmi účastníky, s jejichž věcí nemají nic společného. Velká část jejich účasti při řízení je čistou ztrátou času, náporem na kapsu a nadbytečnou psychickou zátěží. Je také překážkou plnění jejich náročných pracovních povinností, čili jde ke škodě státu. Nejzávažnější nepřístojností, obecně dopadající na obviněné, ovšem zůstává nadále nadužívání vazby, v některých případech spojené s „odkláněním“ rozhodování o vazbě k primárně nepříslušným soudům. Opakovaně ale dochází k rušení rozhodnutí o uvalení nebo prodloužení vazby rozhodnutím Ústavního soudu ČR, který nahlíží na vazbu jako na krajnost, ke které se má přistoupit, není-li vyhnutí.

Ačkoli Václav Klaus aboliční částí rozhodnutí o amnestii uštědřil české justici facku za neúnosnou délku trestního řízení, také v r.2014 se v některých případech projevila nemohoucnost orgánů činných v trestním řízení, protahujících kauzy jako gumu. Pozornost veřejnosti nejvíce přitahuje hubenost výsledků  a průtahy v „Nagygate“ a dále v kauzách, spojených s lobbistou Ivo Rittigem. Důvod k nespokojenosti by mohli mít také Vlasta Parkanová nebo David Rath.

Ničivé účinky ofenzivy policie a státních zástupců proti veřejným činitelům zčásti vyvažovaly soudy zprošťujícími rozsudky nebo zastavením trestního řízení. Nejvyšší soud ČR učinil přítrž pokračování kriminalizace Víta Bárty v aféře, vyvolané Kristýnou Kočí a Jaroslavem Škárkou: odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a zamítl jako nedůvodnou stížnost pro porušení zákona exprokurátorky Marie Benešové, ministryně nespravedlnosti ve vládě Zemanových vyvolenců, proti usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího . Bývalý policejní prezident Petr Lessy se dočkal částečného odškodnění za nezákonně vyvolané trestní stíhání, zastavené  usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Martin Barták byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, který zamítl odvolání žalobce proti zprošťujícímu rozsudku Městského soudu v Praze. Zavilý žalobce Dušan Táborský, exprokurátor a bývalý člen KSČ, neuspěl, ačkoli pronásledoval Martina Bartáka až do odvolacího řízení. Posléze Krajský soud v Ostravě zastavil zatím nepravomocně trestní stíhání bývalého předsedy Krajského soudu v Brně Jaromíra Pořízka, kterému obžaloba kladla za vinu různá pochybení při řízení předražené výstavby justičního paláce v Brně .

Všechny kauzy se šťastným koncem spojuje nevratnost utrpení, způsobeného obviněným: byli vystaveni dlouhodobé veřejné dehonestaci, byly zničeny jejich kariéry, museli nedobrovolně věnovat spoustu času, energie a peněz rozbíjení fabulací žalobců. Díky mediální ostrakizaci zůstanou pro část veřejnosti doživotně ne-li přímo darebáky, pak aspoň podezřelými osobami. Dostanou sice finanční odškodnění, ale to je na jejich trápení jen malá náplast. Jejich kriminalizace se samozřejmě podepsala na organizacích, jež až do zahájení trestního stíhání   řídili.

Dalším jednotícím činitelem zmíněných kauz je nedostatečnost důkazů v okamžiku podání obžaloby, kterou se nepodařilo překonat ani obsáhlým dokazováním před soudem. Vnucuje se otázka, zda si dotčení žalobci uvědomili odpovědnost za škody, jež mohou způsobit podáním chatrně podložených obžalob. Jejich nadřízeným nepřijde ovšem vůbec na mysl, že by mohli prověřit úroveň přípravy obžaloby a případně volat své podřízené k odpovědnosti za vyvolání nesmyslného řízení. A kdyby je snad i něco takového napadlo, možná by dopadli stejně jako krajská státní zástupkyně v Plzni Anna Maříková, která kvůli nedůvodnému vyvolání trestního stíhání podala kárnou žalobu na náměstka okresního státního zástupce v Chebu Viktora Bohma, exprokurátora a bývalého člena KSČ: kárný senát Nejvyššího správního soudu ho zprostil obžaloby v řízení sp.zn. 12 Ksz 7/2014. Zatímco soudce, který vynesl zprošťující rozsudek mínil, že žalovaný skutek nebyl vůbec trestným činem a odvolací soud pak zpochybnil  odbornost žalobce a text jeho odvolání vyhodnotil jako důkaz  „flagrantní neznalosti práva na obhajobu“, kárný soud mu přiznal právo zahájit stíhání na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“ a zprostil ho viny.

V kontextu s uvedenými záležitostmi je třeba vnímat i spor o nový zákon o státním zastupitelství, který politizující státní zástupci a různé spolky a nevládní organizace vedou jako boj pod mantrou o prohloubení nezávislosti státního zastupitelství. Výsledkem jejich snažení by bylo vyčlenění státního zastupitelství do postavení čtvrtého sloupu státní moci, protože nejvyšší státní zástupce by podléhal pouze pánubohu. V některých ohledech by se státní zastupitelství dostalo do postavení nadřazeného jiným složkám moci výkonné. Pochybuji o tom, že hojný výskyt trestních řízení, vedených proti veřejným činitelům, ať již úspěšných nebo zakončených zproštěním obžaloby, je důkazem o tom, že žalobci mají důvod ke strachu zahájit trestní stíhání vysoko postavených osob, popř. že se ve věcech operativního řízení živých kauz musí podřizovat politikům nebo jim aspoň poskytovat informace z řízení. Dále mám obavy, že další prohloubení nezávislosti státního zastupitelství na vládě by vedlo k častějšímu výskytu nesmyslných kauz. V celé Evropě je státní zastupitelství či spíše prokuratura součástí moci výkonné a podřízení ministrovi spravedlnosti jako pověřenému představiteli vlády je nejčastějším řešením začlenění úřadu veřejné žaloby do systému státní správy : nikde se kvůli tomu nehroutí demokracie a nedochází k zneužívání orgánů činných v trestním řízení. Mantra o nutnosti prohloubení nezávislosti státního zastupitelství je tak pouze svědectvím o pokusu o zcela nesmyslnou „českou cestu“.

Tím nechci říci, že ministerské odmítnutí záměru Pavla Zemana a jeho souputníků na přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství je dobrý nápad, právě naopak: nový zákon by měl vzniknout na základě parlamentního tisku 1054/0 z r.2013, staženého Marií Benešovou z Poslanecké sněmovny. Při jeho dopracování by mělo mimo jiné dojít na vymezení mantinelů dělby moci mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem a také na uspokojení požadavku paní ministryně Heleny Válkové na zvýšení tlaku na odpovědnost státních zástupců za jejich výkony.

V rozporu s výše uvedenými rysy výkonu trestní politiky státu některé úkazy působí dojmem, že dosud přežívá duch opoziční smlouvy, který zajišťuje beztrestnost činitelům „nečasovského režimu“. Nejzřetelněji se to projevuje ve vztahu ke kauze Petra Lessyho. Není pochyb, že jeho jmenování silně vadilo skvadře Petra Nečase a Miroslava Kalouska. Nástrojem puče k jeho svržení bylo nezákonné stíhání vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Po rehabilitaci Petra Lessyho se obecně očekávalo, že pro změnu přijde řada na pachatele puče: nejméně na ministra vnitra Jana Kubiceho a ředitele GIBS Ivana Bílka, popř. na jeho podřízené, pokud jednali za jeho zády. Naději povzbudil některými svými výroky i ministr vnitra Milan Chovanec na počátku svého ministerského působení. Nedalo se ovšem očekávat, že spravedlnost dožene i politické návodce. Nakonec se ale nad případem zatáhla opona mlčení: svržení policejního prezidenta stará „věrchuška“ uvítala, té nové nevadí, nebo jeho pachatelé mají na současné držitele moci tolik „kompra“, že si na ně nikdo netroufne.

Mimo prostor trestní politiky se v těchto dnech vynořil lustrační zákon jako prubířský kámen nedotknutelnosti právního řádu demokratického státu. Zmínil jej   pan prezident ve vánočním poselství, v němž vysvětlil, proč kapituloval před nezpůsobilostí Andreje Babiše předložit lustrační osvědčení. O pár hodin později některá média upozornila, že podle změnového zákona, doprovázejícího služební zákon, se povinnost předložit lustrační osvědčení bude nadále vztahovat  pouze na vedoucí úředníky státní správy, nikoli však na ministry a jejich náměstky. Je zřejmé, do této právní úpravy se promítla zkušenost z jmenování Andreje Babiše ministrem.

Ovšem prolomení pravidel fungování demokratického právního státu kvůli jednomu, byť sebevýznamnějšímu člověku, je nehoráznost hodná totalitního režimu, zvlášť když se tím v prostoru státní správy vytvářejí dvě kasty podle pravidla „quod licet Iovi non licet bovi“. Je to vážná věc, protože nedotknutelnost pravidel právního státu je neodmyslitelnou podmínkou fungování demokratického státního zřízení, což ani pan prezident ani vládní koalice neráčili vzít na vědomí. Když komunisté v roce 1948 zničili omezený demokratický řád poválečného Československa, zavedli pojem „lidová demokracie“, která na rozdíl od „špatné“ buržoasní demokracie měla být demokracií pouze pro pracující lid. Analogicky bychom teď mohli za výše uvedených okolností uvažovat o zavedení pojmu „oligarchická demokracie.“

Konflikt mezi formálním pohledem na prohřešek prezidenta republiky a zákonodárců a potřebami politické praxe ale ukazuje, že by nemuselo být tak zle, pokud by se politická reprezentace konečně rozhoupala k důslednému vyřešení osudu lustračního zákona. Zákon stojí na principu kolektivní viny a nezná institut promlčení, čímž je v rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Důležitá je také otázka, co je více: zda nepromlčitelná zátěž automaticky  předpokládanou špatnou minulostí, nebo důvěra voličů, zvláště když zátěž může být jen fiktivní. Je na čase, aby vládní koalice přikročila nikoli snad k zrušení lustračního zákona, ale k jeho novelizaci, která by paušální povinnost předkládat lustrační osvědčení buď zrušila pro všechny bez náhrady, nebo by ji nahradila u zvlášť důležitých  veřejných funkcí individuálním vyhodnocením svazku, provedeným se souhlasem žadatele o místo a zohledňujícím jeho chování  v polistopadovém období.