Vážený soude, 

ještě, než bude, prostřednictvím mého advokáta, předložena právní argumentace mé ústavní stížnosti, dovolím si velmi stručně seznámit vážené členy soudního senátu s mojí argumentaci společenskou, kulturní a politickou, neboť všechny tyto oblasti jsou s právem velice úzce propojeny. Podrobnější argumentace je potom obsahem mojí závěrečné řeči, která je rovněž součástí této stížnosti. Důvodem, proč svoji závěrečnou řeč proti všem zvyklostem dávám k posouzení až Ústavnímu soudu, je fakt, že mi během řádného soudního řízení nebyla poskytnuta možnost ji pronést. 

Podstatou demokracie je svobodná soutěž politických postojů a návrhů politických řešení problémů společnosti. Taková soutěž nutně předpokládá svobodu myšlení, svobodné utváření názorů a, aby bylo možné všechny uvedené svobody využít, musí znamenat také svobodu slova. Udržení demokratického charakteru společnosti tedy znamená, že svoboda myšlení a svoboda slova každého jejího člena jsou neoddělitelně svázány v jeden celek. V našem kulturním okruhu má svoboda slova dokonce takové postavení, že ji právní teoretici a filozofové, k jejichž tezím se stále, z valné části už bohužel pouze formálně, hlásíme, pokládají za součást přirozeného práva, a jako taková je pak logicky základní myšlenkovou osou prakticky všech článků Listiny základní práv a svobod. V této souvislosti jsou pak zákonné normy, jež umožňují trestně postihovat slovní projevy, značně kontroverzní a priori. 

Debata o tom, do jaké míry, a zda vůbec, je omezení svobody slova nutné, je jistě, tak jako každá jiná debata, legitimní, a její současný stav, kdy svobodu slova „lze omezit zákonem, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“, (Čl. 17, odst. 4 LZPS) lze považovat za rozumný. Avšak zákonná norma, která umožňuje trestně postihnout prakticky jakýkoli slovní projev (prakticky jakýkoli slovní projev je způsobilý podnítit širokou škálu emocí, a to včetně nenávisti) nikoli na základě nesporných důkazů o společenské škodlivosti daného projevu, nýbrž výhradně na základě subjektivních pocitů, či zájmů osoby, které byly shodou okolností k rozhodování o vině a uložení trestu společností uděleno oprávnění, ohrožuje demokracii mnohem více než jakkoli radikální, veřejně vyslovený, názor. Taková zákonná norma umožňuje trestat pravdivý popis skutečnosti, umožňuje trestat opodstatněná varování před nebezpečnou situací, před nebezpečnými osobami, či skupinami osob, umožňuje trestat kritiku zavrženíhodného jednání, umožňuje trestat i jenom pochybnosti nad správností politických rozhodnutí aktuálně vládnoucí většiny, v souhrnu; umožňuje trestat výrok, jenž pravdivě upozorňuje právě na ohrožení bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví, ochrany práv a svobod druhých, i ochrany mravnosti, jíž se dopouští jiná osoba, či skupina osob. Existence takové zákonné normy nemůže mít jiný důsledek, než, prostřednictvím vzniklé právní nejistoty, či, v horším případě, cílené cenzury, paralyzování svobodné politické soutěže, vědeckého bádání, umělecké tvorby a všeobecné společenské diskuse, a to se všemi důsledky, jež z takové situace plynou. Zákonné ustanovení, jež umožňuje trestat například, bezpochyby pravdivý, výrok, že pedofilní sadisté se vyžívají v sexuálním násilí páchaném na dětech, neboť takový výrok jistě vzbudí negativní emoce (nenávist) všech, kdo sexuální násilí na dětech odmítají, je ustanovením, které není slučitelné nejen s demokratickou společností, ale s jakoukoliv lidskou společností, a proto takové zákonné ustanovení lze označit za nelidské. A zde je potřeba konstatovat, že § 356 zákona č. 40/2009 Sb. (Trestní zákoník) všechny výše uvedené charakteristiky splňuje. 

Vážený soude, 

po zkušenostech, které jsem, ve svých dvaapadesáti letech poprvé, získal s naší justicí, si o výsledku mé stížnosti nedělám přehnané iluze – ostatně; za racionální úvahy a nepodléhání emocím, či vlastním nereálným přáním, jsem byl odsouzen. Věřím však, že je mojí povinností udělat vše, co je v mých silách, aby svoboda a demokracie v naší zemi zůstaly zachovány, či spíše: byly obnoveny. Já sám jsem byl odsouzen k trestu, který jako jednotlivec relativně snadno přežiji, avšak pro společnost bude mít takto vzniklý precedent velmi pravděpodobně fatální následky. Je samozřejmé, že svoboda slova s sebou přináší mnohá rizika a nejistoty, avšak likvidace svobody slova s sebou přináší jenom jednu jedinou jistotu – jistotu zavedení tyranie. Tyranie, před níž, jak se pohledem do historie můžeme přesvědčit, nebude v bezpečí nikdo, a nakonec ani tyran sám. 

S úctou, 

Michal Kraft