Ti dobří, černí chlapci se samozřejmě vrátí, akorát ne domů, ale na naše hranice. Bude jich bude víc, budou lépe vyzbrojeni a budou zkušenější. Nedůležitější poznatek, který si ze své akce, které se ve vojenské terminologii říká „průzkum bojem“, odnesli, je, že si vůči nám můžou dovolit úplně cokoli. Průzkum bojem ukázal, že v případě útoku jim hrozí maximálně lékařská prohlídka, jídlo, pití, krátkodobé ubytování, focení a odvoz zpět na místo začátku mise. Dále si také ověřili, a jistě to pošlou dál, že nepřátelští vojáci (naši vojáci!!) slouží pouze jako živé terče, protože mají zakázáno útočníka likvidovat. Aby obránce takto motivoval agresora k dalšímu útoku, je v historii válečnictví zcela ojedinělé.

Ve španělské Ceutě šlo o útok na suverénní stát, při kterém bylo plánem agresorů usmrtit vojáky střežící jeho hranice a následně postupovat dál do vnitrozemí. Že k útoku byly použity chemické zbraně (nedávno zase plamenomety) vážnost zmíněného úmyslu podtrhuje. Útočníci proto neměli být deportováni, ale postříleni a videozáznam z této akce měl být šířen po sociálních sítích. Zachránilo by se tím obrovské množství lidských životů. Ani jeden Afričan totiž neutíká před bídou, násilím, či přelidněním, ale před Afričany. Nebýt jich, tak v Africe není ani bída, ani násilí, ani přelidnění. Žádný z Afričanů také v Evropě nehledá bezpečí a lepší život, ale plody usilovné práce a nesmírného utrpení našich předků i nás samotných. Hledá pole, které nezasel, neobdělával, ale přesto hodlá sklízet jeho úrodu. Protože mezi Španělskem a ČR neexistuje žádná jiná překážka než vzdálenost, tak musíme považovat považovat španělskou hranici zároveň za hranici naší a celá věc se nás tedy bezprostředně týká. Pokusme se proto shrnout, jaké možnosti máme při řešení migrační krize k dispozici. Četnost i intenzita útoků budou mít zcela jistě vzestupnou tendenci.

Za prvé je třeba uvést, že primárním úkolem armády je bránit vlastní území a k tomuto účelu je vybavena zbraněmi. Pokud takové konstatování, označíme za extrémismus, tak naše vojáky můžeme rovnou převléknout do číšnického fraku a poslat je na hranice vítat vetřelce chlebem a solí (v naší aktuální situaci spíše kebabem). Za druhé bychom měli jasně říci, že situaci musíme posuzovat nikoli optikou iracionálního estétismu, ale prostřednictvím racionální úvahy. Iracionální estét totiž zřídkakdy najde pravdu, či řešení a pokud ano, tak pouze jako náhodný a nechtěný produkt. Za třetí: protože je pojem „třetí svět“ příliš široký, tak, v zájmu přehlednosti, vše zúžíme pouze na migraci z Afriky. Je ovšem samozřejmé, že pokud bychom do popisu zahrnuli celý „třetí svět“, tak by uvedená čísla byla ještě mnohem hrozivější...

Celý problém s migrací se dá zúžit pouze na otázku nabídky a poptávky. V současné době je v Africe poptávka po invazi do Evropy velká, protože tato transakce pro Afričany znamená možnost vysokého zisku s malými riziky. Evropský HDP na hlavu je zhruba desetkrát vyšší než africký, v Evropě prakticky všechno funguje lépe a Evropané se snaží, aby přesun Afričanů do Evropy probíhal co možná nejpohodlněji. Je tedy evidentní, že motivační faktory jsou opravdu silné a migranti se chovají zcela racionálně. Pro pořádek si ještě připomeňme, že: Evropanů (země EU) je zhruba 0,5 mld. a vymírají, Afričanů je zhruba 1,3 mld. a rychle se množí. Za 6 let jich již bude 1,5 mld. za 20 let už miliardy dvě… a tempo bude dále narůstat... Jaké varianty jsou tedy ve hře?

Varianta č. 1 „Podvolení“

To je zatím naše aktuální strategie. Její podstatou je import Afričanů na Evropské území a jejich následná integrace. Tento postup vychází z hypotézy, že Afričané převezmou naše vzorce chování a stanou se tak Evropany (Afroevropany). Uvedený postup však ignoruje několik skutečností, které vylučují jeho úspěch. Například nijak nezohledňuje fakt, že Afričané naše vzorce chování nepřijali za několik set let, kdy s nimi byli v každodenním kontaktu (koloniální a evropský ekonomický a správní systém byly obdobné). O demokracii se Afričané také nikdy nepokusili ani přemýšlet, natož ji zavést, a to i přesto, že demokratické principy jsou známy již zhruba 2 500 let. Vzhledem k tomu, že do dnešního dne nedošlo k ničemu, co by nám dalo jediný racionální důvod se domnívat, že by v tomto ohledu měly nastat nějaké změny, tak musíme konstatovat, že vše nasvědčuje tomu, že evropské vzorce chování si Afričané nejsou schopni, nebo ochotni osvojit (protože pro výsledek není podstatné, která z variant platí, tak tuto otázku nechávám otevřenou). Je proto velmi pravděpodobné, že se nikdy Evropany nestanou, i kdybychom je stokrát Evropany nazývali a rozdali jim evropské pasy.

Dále tato strategie nijak nepočítá s obrovskou natalitou Afričanů. I kdybychom se rozhodli přijímat jejich denní přírůstek (cca 60 000!!!), tak počet obyvatel Afriky stále poroste, protože budou dospívat dnes zatím reprodukce neschopné ročníky. Jen pro představu: Evropa by se tak každým rokem rozrostla o jednu Českou republiku, Norsko, Maďarsko, Rakousko a Portugalsko. Souběžně s tím by se samozřejmě stále rychleji množili také do Evropy již přesídlení Afroevropané. Nijak se také nesníží motivace Afričanů k přesunu do Evropy a migrační toky proto budou mít sílící tendence. V souvislosti s uvedeným vývojem budou původní Evropané nuceni stále více pracovat, aby pokryli nároky stále se zvyšujícího počtu „Afroevropanů“, což vymírání Evropanů ještě urychlí. Součet těchto faktorů povede k zásadním (pravděpodobně nevratným) změnám ve skladbě obyvatelstva, v jejichž důsledku se bude v Evropě rychle zhoršovat bezpečnostní a ekonomická situace, až nakonec přijde celkový kolaps (rozpad právního státu a z něj vyplývající všeobecné násilí). Po něm bude migrace na starý kontinent slábnout, až nakonec prakticky ustane. Důvod? Evropa ztratí pro Afričany na atraktivitě. Životní úroveň na obou světadílech bude srovnatelná, podobné bude i etnické složení obyvatelstva a vraždění zbytků původních Evropanů nebude zas taková zábava, aby stála za rizika spojená s cestou a pobytem v Evropě. (Afroevropané se nebudou chtít s Afričany dělit o kořist a v té době již budou mít k dispozici evropské vyspělé vojenské technologie).

Závěr:
Pokud si chceme živěji představit všechny důsledky strategie č. 1 „Podvolení“, tak bychom se neměli dívat ani tak na osud amerických indiánů, jako spíše na osud Židů v Německu za 2. světové války, ovšem s jedním rozdílem: na plynové komory budeme vzpomínat jako na gentlemansky a humánně vedenou genocidu (Afričané jsou přeci jenom o něco živočišnější než Němci). Tento způsob řešení vůbec nebere v potaz historickou zkušenost, ani rozdíly v obecných vzorcích chování zúčastněných entit. Dále nijak nezohledňuje demografický vývoj, ani technologickou úroveň jednotlivých společností. Varianta „Podvolení“ je zcela iracionálním postupem, který nemá naději na úspěch. Uvedená strategie neznamená nic jiného, než konec evropské civilizace a kompletní a nevratnou likvidaci původního evropského obyvatelstva. Ztráty na životech se budou pohybovat ve stovkách milionů a v drtivé většině půjde o smrt obzvláště krutým způsobem. Vzhledem k tomu, že tento postup je v souladu s oficiální politickou doktrínou EU, tak můžeme konstatovat, že evropské politické špičky usilují o genocidu, která se svým rozsahem a brutalitou provedení naprosto vymyká všemu, co se kdy v lidských dějinách odehrálo. Zda se jedná o záměr, nebo o důsledek obzvláště zavrženíhodné slabomyslnosti, není, v tento okamžik, důležité.

Varianta č. 2 „Marshallův plán pro Afriku“

Tuto variantu už začali prosazovat někteří politici a jsou za ní, ze strany iracionálních estétů, obviňováni z populismu, či rovnou extrémismu. Fakt, že osoby prosazující genocidu nepředstavitelných rozměrů v sobě najdou drzost kázat o morálce, nyní necháme bez komentáře a budeme se věnovat pouze popisu a předpokládaným dopadům uvedené strategie. Co tedy tato varianta znamená?

Úvodem bychom měli říci, že „Marshallův plán pro Afriku“ probíhá již zhruba 70 let (pokud bychom počítali i dobu kolonií, tak už jde o stovky let) a má vskutku „ohromující“ výsledky: 200 miliónů líných a násilnických Afričanů se rozmnožilo na 1300 milionů líných a násilnických Afričanů, z nichž určitá část je odhodlána si do Evropy pro „pomoc“ zajet, protože (jak již bylo uvedeno výše v textu): „to pro ně znamená možnost vysokého zisku s malými riziky“. Už v tento okamžik bychom mohli zmíněnou variantu zavrhnout, ale protože „Marshallův plán pro Afriku“ někteří myslí zcela vážně, tak se u ní zkusme ještě na chvíli zastavit. Dá se rozdělit na dvě mutace, které se pokusíme popsat odděleně, i když v reálu se pravděpodobně budou mezi sebou prolínat. Do jaké míry to bude, nelze přesně odhadnout, ale to není podstatné. Obě verze jsou čirou utopií, ať už dohromady, nebo každá zvlášť.

Marshallův plán pro Afriku I.

Předpokládá (zřejmě mylně, ale to nyní nechme stranou), že motivace všech Afričanů k cestě do Evropy jsou výhradně ekonomické. „Pomoc na místě problémů“ by tedy snad, na první pohled, mohla vypadat jako rozumné řešení. Co od takového postupu očekáváme? Abychom pro Afričany snížili atraktivitu možného zisku, tak to nesmí být nic jiného než vylepšení jejich životní úrovně do té míry, že již nebudou motivováni vydat se na cestu do Evropy. To ovšem znamená, že bychom museli zvednout africkou životní úroveň přibližně na úroveň evropskou, jinak bude motivace k vycestování přetrvávat. Abychom něco takového dokázali, tak nás čeká pár „drobných“ úkolů.

Budeme muset v Africe vybudovat kompletní energetickou, dopravní a IT infrastrukturu. Dále systém školství, zdravotnictví, bezpečnosti a (alespoň částečně) sociální péče. Bude také nutné významně posílit (prakticky vybudovat) bankovní sektor, potravinářský, odpadový a energetický průmysl. To vše nadimenzováno na cca čtyřnásobný počet obyvatel, než máme my sami… (už zde se dají čekat „lehké problémy“). Ale tím potíže zdaleka nekončí! Efektivní fungování uvedených segmentů vyplývá z našeho politického a ekonomického systému (nazvěme to vše: „civilizační know-how“), který vyplývá z našeho tisíciletého vývoje, tradic, náboženství, genetické výbavy, podnebí a mnoha dalších faktorů, které ovlivňují vývoj společnosti a které jsou jenom velmi obtížně přenosné (v některých případech možná zcela nepřenosné). Tím ale potíže stále ještě stále nekončí! Naše civilizační know-how, včetně základní infrastruktury, od nás Afričané dostali už před desítkami let, když jsme jim předali naše bývalé kolonie, avšak odmítli (a stále odmítají) to vše používat (je také možné, že to nedokáží). V situaci, kdy ani my sami nemáme k dispozici nějaká tajemná naleziště bezpracného bohatství a ničím jiným, než zmíněným civilizačním know-how nedisponujeme, se tak ocitáme ve slepé uličce. Ale dejme tomu, že jsme to vše nějak (snad zázrakem) v Africe vybudovali. Pak už jen zbývá Afričanům jakýmsi kouzlem „vdechnout“ evropské pracovní, bezpečnostní a další společenské návyky, aby systém dokázali provozovat (což, mimo jiné, také znamená zcela zpřetrhat tamější sociální vazby, abychom zamezili nepotismu a korupci, které mají v Africe rozměry, jež jsou zcela mimo naše chápání). Na závěr bychom pak měli Afričanům předat ochranné zámky evropských firem a pomoci jim se vstupem na světové trhy. Že nemáme ani teoretickou šanci něco podobného dokázat a zároveň přežít, musí být jasné snad i Člověku v tísni! Pořád nám ale ještě zbývá jedna možnost...

Marshallův plán pro Afriku II

Můžeme Afričanům jednoduše dát peníze a tím je (alespoň na čas) přesvědčit, že nemá smysl se do Evropy vydávat, protože se už mají stejně dobře jako Evropané (je otázkou, zda nám to budou věřit). Při fungování afrických institucí by něco takového ovšem znamenalo, všechny peníze naložit na nákladní loď, dovézt do Afriky a tam je pak každému černému klukovi a holce strčit, pěkně v hotovosti, do ruky. Toto řešení je beznadějné, ale proti (stejně beznadějnému) řešení předchozímu má tři nezanedbatelné výhody:

1. Je to mnohem jednodušší, než se pokoušet převychovat 1,3 mld. lidí a přitom ještě budovat vše, co bylo zmíněno ve variantě Marshallův plán pro Afriku I
2. Je to mnohem levnější
3. Byli bychom svědky (a účastníky) nebývalé grotesky (navrhuji název „Loď plná prachů, co někam zmizela“).

Při porovnání počtu obyvatel obou kontinentů a HDP na hlavu uvedená taškařice vychází tak, že by každý Evropan musel do Afriky každoročně poslat částku ve výši: dnes dvouapůlnásobku, za šest let trojnásobku, za 20 let už čtyřnásobku evropského HDP na hlavu. Iracionální psychopati takovým věcem říkají „výzva“, racionálně uvažující lidé používají jadrnější a přesnější termíny (například zhovadilost). Jsou ale ještě další faktory, které je nutné při realizaci obou mutací „Marshallova plánu pro Afriku“ uvážit. Předpokládejme tedy, že stárnoucí Evropané nechají své důchodce, děti, nemocné a všechny další neproduktivní skupiny obyvatel umřít hladem (zastřelení je nákladné), vyhrnou si rukávy, vzchopí se k nadlidskému pracovnímu výkonu a skutečně dokážou do Afriky nalít uvedené astronomické částky...

Bylo by jistě zábavné sledovat, jak 1,3 mld. rychle zbohatnuvších Afričanů naloží se svými penězi (například, kolik si koupí kolotočů), mnohem méně zábavné by ale byly ceny všech ostatních komodit, které by takto zvýšená poptávka vyšroubovala do nevídaných výšin (a například energetické suroviny potřebujeme, na rozdíl od kolotočů, všichni). Není také třeba nijak výjimečné fantazie, abychom si dokázali představit, jak by si se situací poradili afričtí vládcové – nejspíš by stoupla poptávka nejen po luxusních jachtách, letadlech a pozlacených autech, ale také po vyspělých vojenských technologiích. To by sice zřejmě uvítal (nejen) náš vojenský průmysl, ale domnívám se, že bude lépe si tyto „hračky“ nechat pro sebe, protože jsou naší jedinou nadějí. Rovněž není těžké předpovědět, co by varianta „Marshallův plán“ udělala se současnou africkou populační explozí. Je zde ale ještě jedna nezanedbatelná okolnost, kterou musíme vzít v úvahu.

Zatímco 0,5 mld. iracionálních a stále chudších Evropanů hlasitě (a s patřičným dojetím nad vlastní ušlechtilostí), posílá do Afriky peníze, které jsou tam z jedné části rozkradeny a z části druhé použity k likvidaci Evropy, tak 1,4 mld. pragmatických a stále bohatších Číňanů potichu, bez dojetí a pod cenou Afriku skupuje. Tezi, že Čína by z náhlého zbohatnutí Afričanů jistě nebyla příliš nadšena, však na tomto místě pouze uvedu a nebudu ji dále rozvíjet. To vše jsou totiž pouze hypotetické úvahy. Varianta „Marshallův plán“, stejně jako varianta „Podvolení“, totiž nijak neřeší problém, který jsem již zmínil a který je naprosto zásadní, protože je jedinou příčinou celkové africké situace:

Afričané si nejsou schopni (či ochotni) osvojit západní politicko-ekonomický systém!

A tak můžeme klidně veškeré evropské hospodářství nastavit na pomoc tomuto světadílu a než to jeho obyvatelé nějak zásadněji pocítí, tak Evropa totálně zkolabuje. A potom? Pak už bude jen rychle následovat varianta „Podvolení“, protože nebudeme mít sílu jí jakkoli zabránit. Tato strategie navíc také nijak nepomůže ani Africe, což mi na ní ale, upřímně řečeno, vadí ze všeho nejméně.

Závěr:
Varianta „Marshallův plán pro Afriku“ nebere v potaz historickou zkušenost, ani rozdíly v obecných vzorcích chování zúčastněných entit. Dále nijak nezohledňuje demografický vývoj, ani technologickou úroveň jednotlivých společností. Jde o zcela iracionální postup, který nemá naději na úspěch. Toto řešení znamená konec evropské civilizace a kompletní a nevratnou likvidaci původního evropského obyvatelstva. Ztráty na životech se budou pohybovat ve stovkách milionů a v drtivé většině půjde o smrt obzvláště krutým způsobem. Z těchto důvodů můžeme konstatovat, že každý, kdo prosazuje „Marshallův plán pro Afriku“, usiluje o genocidu, která se svým rozsahem a brutalitou provedení naprosto vymyká všemu, co se kdy v lidských dějinách odehrálo. Fakt, že jiné varianty než „Podvolení“ a „Marshallův plán pro Afriku“ evropské politické špičky nediskutují nasvědčuje tomu, že jsme ovládáni spolčením iracionálních psychopatů a bezskurpulózních kolaborantů. Podobná situace však není v dějinách našeho kontinentu nic nového – naposledy tomu tak bylo například za 3. říše…

Poznámka:
Již popsané varianty (1 a 2) zřejmě budou iracionalisty označeny za správné, bez ohledu na argumenty, které dokazují opak. Varianty následující (3 a 4) budou, obdobným způsobem, iracionalisty označeny za nepřijatelné. Jedinými „protiargumenty“ bude popírání reality a emocionální proklamace typu: „To snad není možné.“ Dále také jakási dálková „psychoanalýza“ autora („něcofob“, blázen atd.), nebo poukazování na zcela irelevantní skutečnosti v souvislosti s autorem (např. věk, vzhled, či třeba nevhodné chování na maturitním plese v roce 1988).

Evropané jsou v situaci rodiny starého muže, před jehož domem stojí parta mladíků v plné síle, tlučou na dveře a chtějí dovnitř. Hodlají sníst jeho zásoby, sebrat mu úspory, znásilnit jeho ženu, dceru, snachu, i vnučku a pak v domě už navždy zůstat, protože svoje domy si nechali zchátrat a spadnout. Starý muž má také syna. Ten po mateřské dovolené umí pořádat dětské oslavy, přebalovat batolata, zná pravidla dětských her a recitování dětských rýmovaček umí doprovodit vtipnou pantomimou, avšak zapomněl to, co muži dělali odjakživa – zapomněl bojovat. Na jeho pomoc se tedy stařec spolehnout nemůže. Protože zamlada býval obávaným válečníkem, tak si umí dobře spočítat, že mladíkům venku sám nedokáže vzdorovat. Jsou to sice primitivové, ale mladí a je jich hodně. Několikrát proto zkoušel před dům donést peníze, jídlo, oblečení a poprosit je, ať odejdou domů ke svým rodinám a ke své práci. Mladíci peníze utratili, jídlo snědli a pak vzkázali domů svým příbuzným, ať přijdou také. Starý pán proto jednou dokonce zkusil pozvat pár z nich dovnitř a pohostit je. Doufal, že jim při jídle vysvětlí, jak si mohou postavit své vlastní domy, ale také to, že je sám nemůže všechny živit. Mladíci jej pozorně vyslechli, dojedli jídlo, dopili pití a pak jej zbili, znásilnili jeho dceru, snachu i vnučku. Od té doby se potulují po stavení a vyjídají zásoby. Občas se stane, že potkají některou z žen a když mají dobrou náladu, tak ji, po znásilnění, zbijí jenom středně. Rádi by dovnitř pustili i své kumpány, ale zatím nemohou, protože stařec schoval klíč. Všem je ale jasné, že je jenom otázkou času, kdy jej najdou, nebo kdy dveře povolí. Situace již začíná být neúnosná a starý muž se proto radí se svojí rodinou, co dělat. Ženy soudí, že by pomohlo, kdyby se odemkly vchodové dveře. Občas ale, zejména po větším výprasku od „hostů“, zapochybují a pak soudí, že by pomohlo vzít jídlo a pití a dát je před dům. Syn se hlasitě dožaduje stavby ještě jednoho záchodu, protože si není jistý, jestli má chodit na dámský, nebo na pánský a tento požadavek doplňuje zmateným žvaněním o solidaritě... Starému pánovi se žádné z navrhovaných řešení moc nezdá. To, co navrhují ženy už zkoušel a situace se pak vždy ještě zhoršila, nad synovým návrhem se na chvíli zamyslel (jde přece jenom o syna), ale došel k závěru, že syn je magor. Stařec je ve zdánlivě beznadějné situaci. Stojí proti přesile – sám, starý, nemocný. Má však něco, co mladíci venku nemají. V době, kdy byl ještě v plné síle, si na půdě schoval pušku, ke které se zatím nezvaní hosté nedostali a kterou stále ještě velmi dobře ovládá – vždyť přece býval obávaným válečníkem... vlastně tím úplně nejlepším, který kdy chodil po planetě Zemi...

...a tak se dostáváme k další variantě...

Varianta č. 3 „Kolonizace“

„Ať se svět jakkoli vyvine, my máme kulomet a oni ne.“
(W. Churchill na adresu Afričanů)

Toto řešení předpokládá opětovné vytvoření koloniální říše, ovšem s přihlédnutím k současné situaci. Hlavním rozdílem oproti koloniální době je ohromný nárůst Africké populace, a to z devadesáti milionů v roce 1900 na 1,3 miliardy současných. Této okolnosti musí odpovídat i provedení. To předpokládá rozsáhlou misi aliance armád Západu, s cílem získání kontroly a zavedení vlastní správy prakticky nad celým africkým světadílem. Jedině tak můžeme dokázat reálně a dlouhodobě zajistit, že případné evropské peníze posílané do regionu budou investovány efektivně (samozřejmě s ohledem na naše zájmy). Uvedené řešení předpokládá účast armád všech evropských zemí, Ruska, USA a nejspíš i Číny. I kdyby se podařilo takovou alianci vytvořit, tak ale nebude disponovat dostatečnými vojenskými kapacitami, aby takovou operaci mohla vést konvenčním způsobem. Dle úvodního motta však opravdu máme něco, co oni (zatím) ne; máme obrovskou bombu... aliance by se musela spolehnout na demonstraci síly a odhodlání prostřednictvím použití zbraní hromadného ničení. Hrozba dalšího útoku by pak, spolu s nabídkou podílu na moci, pravděpodobně donutila vlády jednotlivých afrických států předat nám správu nad jejich územím. Abychom eliminovali možnost odporu, museli bychom na dobytých územích, minimálně na přechodnou dobu, zavést velmi brutální režim s použitím veškerých představitelných metod potlačení odporu. Protože nemáme dostatečné množství vojáků ani civilistů k obsazení jednotlivých zemí, museli bychom na místě nechávat pouze správce se slabou posádkou. Ti by v případě rozsáhlejší revolty zemi urychleně opustili a následovala by brutální odveta. Aby nedošlo k nedorozumění; armáda by se rozhodně nezdržovala s hledáním konkrétních „pachatelů“ tak, jak tím ztrácí čas (a často i lidi) v současné době. Úkolem by nebylo potrestání viníků, ale odstrašení (či likvidace) jejich potenciálních následovníků, či spolupracovníků. Útok by tedy byl plošný, vedený z dálky. Loajalitu spolupracujících domorodců bychom si museli zajišťovat všemi myslitelnými způsoby (v historii se dobře osvědčilo například braní rukojmí z řad rodinných příslušníků). Dále bychom také museli najít způsob, jak legitimizovat novou situaci v mezinárodních institucích, avšak účast největších světových mocností v alianci by tento problém zřejmě vyřešila. Dá se předpokládat, že, i přes všechny drastické metody, by tento způsob správy nakonec získal podporu velké části domorodců. Ti jsou násilí vystaveni i dnes, avšak to naše by (na rozdíl od toho současného) mělo jasná pravidla, tudíž by (na rozdíl od toho současného) bylo předvídatelné, a proto by (na rozdíl od toho současného) existovala možnost, jak se mu vyhnout. Tou možností by byla spolupráce a aktivní postup proti případným rebelům.

Závěr:
Varianta „Kolonizace“ je vojensky, diplomaticky a ekonomicky velmi náročná, ale přístup k africkému přírodnímu bohatství by tyto nevýhody zřejmě dokázal vykompenzovat. Uvedené řešení vychází z historické zkušenosti, bere v úvahu obecné vzorce chování jednotlivých společností a zohledňuje demografický vývoj i technologickou vyspělost dotčených entit. Z těchto důvodů se varianta „Kolonizace“ dá považovat za realistickou. Ztráty na životech by se pohybovaly v desítkách milionů, tedy řádově níž, než varianty „Podvolení“ a „Marshallův plán pro Afriku“. Protože by šlo o ztráty prakticky výhradně z řad Afričanů a zároveň by uvedená strategie umožnila přežití evropské civilizace, tak ji (alespoň z pohledu Evropana netrpícího oikofóbií) můžeme prohlásit za zatím nejpřijatelnější.

Varianta č. 4 „Střelba na hranicích“

Poslední variantou je potápění člunů s migranty, případně střelba po migrantech pokoušejících se překročit evropské hranice a šíření informace o tom, že jsme k uvedené strategii přistoupili (pozn. autora: viz mé dřívější texty v PL). Tato taktika je hlediska iracionálního estétství nepřijatelná, a nemůže z ní být nadšený ani racionálně uvažující člověk (Mimochodem; jakým způsobem asi chrání své hranice Turecko, kterému za to platíme?). V naší současné situaci však jde o nejmenší možné zlo. Ztráty na životech se budou pohybovat v řádu jednotek, maximálně desítek tisíc (tedy o několik řádů níž, než všechny varianty ostatní), původní evropské obyvatelstvo (a možná i část jihoafrických farmářů) unikne genocidě a Afrika se bude vyvíjet podle svého – do podoby, která tamnímu obyvatelstvu bude vyhovovat nejvíce. Skutečnost, že Afričané s největší pravděpodobností nepřijmou západní politicko-ekonomický systém, je velmi pravděpodobná, avšak nejde o neštěstí a není to naše věc. Co vyhovuje nám, nemusí vyhovovat každému a my nemáme právo (ani důvod) cokoli komukoli vnucovat. Naše civilizační know-how před nikým netajíme, každému jsme jej ukázali a každý si mohl vyzkoušet, jak funguje. Víc po nás však nemůže nikdo žádat. A že o něj Afričané nestojí, nebo podle něj nedokáží postupovat? Oni to, podle všeho, vůbec nepotřebují. Afrika totiž, na rozdíl od Evropy, žádnou pomoc nepotřebuje. Afrika totiž, na rozdíl od Evropy, nevymírá.