Soud mě odsoudil a mé provinění jsou opravdu těžká. Dopustil jsem se zakázaných slov a myšlenek. V některých ze svých textů jsem totiž vyslovil názor, že přesun Afriky a Blízkého východu do Evropy pravděpodobně přinese Evropanům jenom násilí a bídu a nedá se vyloučit, že i definitivní zkázu. Dále jsem uvedl, že organizované, hromadné, či dokonce násilné překračování státní hranice cizího státu se dá považovat za válečný akt, že v takovém případě jsou bezpečnostní složky daného státu povinné tomuto jednání zabránit, a že pro tento účel se mnohem více hodí použití střelných zbraní, než například automatu na zmrzlinu. Ano, všechny tyto věci si opravdu myslím. Uznávám ale, že je možné, že se mýlím. 

Připouštím, že je možné, že Afričané a obyvatelé Blízkého východu odmítají pracovat pouze ve svých rodných zemích a v Evropě pracovat budou. Je také možné, že ve svých rodných zemích pracují, ale že plody jejich usilovné dřiny někam mizí působením jakýchsi zlomyslných nadpřirozených sil. Je možné, že se tito lidé chovají násilně jenom ve svých rodných zemích a v Evropě se tak chovat nebudou. Je také možné, že se tito lidé násilně nechovají ani ve svých zemích a násilí se tam dopouští jakési tajemné, pro nás neviditelné, bytosti z jiných galaxií. Je možné, že se tito lidé nekontrolovaně množí jen ve svých rodných zemích a v Evropě to dělat nebudou. Je možné, že se tito lidé nekontrolovaně nemnoží ani ve svých rodných zemích a jejich strmě vzrůstající počet je důsledkem jakési přírodní katastrofy, kterou lidská vůle nemůže ovlivnit. Je možné, že tito lidé jsou kromobyčejně vzdělaní, přizpůsobiví, tolerantní a pracovití, a Evropa pod jejich dělnýma rukama a výkonnými mozky bude vzkvétat natolik, že se vylepší životní podmínky původních Evropanů do té míry, že přestanou vymírat. Je také možné, že žádné státní hranice nejsou potřeba, a všichni, nebo vlastně jenom obyvatelé Afriky a Blízkého východu, mohou trajdat do Evropy, jak se jim zachce. Je možné, že pravým úkolem ozbrojených složek evropských zemí není ochrana hranic evropských zemí, ale pro pobavení obyvatel Afriky, Blízkého východu, Afghánistánu a dalších zemí třetího světa, hrát na loutnu, metat kozelce, sloužit jim jako fackovací panáci, nebo živé terče, či jim servírovat občerstvení. Je možné, že muslimové vstupem do Evropy okamžitě zavrhnou islám a stanou se zarytými demokraty. Je možné, že černoši z Afriky (newspeakem „Afroafričané“) vstupem do Evropy okamžitě zahodí své způsoby uvažování a chování a přijmou ty evropské... Zatím tomu všemu sice nic nenasvědčuje, ale uznávám, že to tak může být, a každý by měl mít právo to tvrdit. Já bych však chtěl mít právo tvrdit opak. Soud ale řekl, že toto právo nemám. Tím ovšem naše justice říká, že shora uvedené teorie pokládá za pravdivé, a to dokonce natolik, že jde o dogmata, jejichž zpochybnění je potřeba trestat.   

Všechny shora uvedené teze sice odporují historickým zkušenostem lidstva, objektivním skutečnostem, dosavadnímu věděckému poznání i logickému myšlení, avšak naše justice po mně chce, abych těmto teoriím věřil, nebo se tak aspoň tvářil. Aby to bylo ještě jasnější: naše justice po mně žádá, abych se stal idiotem, nebo se jako idiot tvářil, anebo abych alespoň držel hubu. Je roztomilé, že úplně totéž po mně chtěli při pravidelných výsleších v druhé polovině 80. let estébáci. Tehdejší soudruzi se nikdy neodhodlali k tomu, poslat mě do kriminálu – zřejmě svůj boj proti ideonepříteli nebrali zas tak vážně. Současní soudruzi mě do kriminálu posílají. Jde tedy o soudruhy mnohem zapálenější, což se projevuje i tím, že ve svém odůvodnění rozsudku neváhají přisoudit mi slova, která jsem nikdy nenapsal. Ano, poměry se rozhodně změnily k lepšímu…

Hlavní prokurátor a šéf ministerstva, které se má starat o naši bezpečnost před nedávnem dali hlavy dohromady a usoudili, že existují nejen trestné činy, ale i trestná slova a myšlenky a dokonce i trestné emoce. George Orwell podobná provinění ve svém slavném románu „1984“ nazval ideozločiny. Pan ministr odpovědný za naši bezpečnost a pan hlavní prokurátor svůj výtvor nazvali „předsudečnou nenávistí“. Pan Orwell svůj román psal jako varování, pan hlavní prokurátor a pan ministr jej používají jako návod, který ještě vylepšují. Mám rád učenlivé a kreativní lidi…

Demokracie je založena na svobodné soutěži politických postojů a z nich vyplývajících návrhů řešení problémů společnosti. Tato soutěž předpokládá svobodu myšlení, svobodu názorů a, abychom mohli tyto dvě svobody využít, musí znamenat také svobodu slova. Za těchto podmínek jsou ovšem nevyhnutelné situace, kdy se spolu střetnou zcela rozdílné názory a jejich nositelé budou nuceni své postoje obhájit. Západní civilizace dospěla k poznání, že v takovém případě je mnohem užitečnějším střet argumentační, než fyzický, protože jenom výměna argumentů, nikoli facek, diskutované téma posune dál, což obyčejně znamená pouze „dál do dalšího střetu“. V něm se opět poměřují rozdílné názory a jejich nositelé jsou nuceni své postoje obhájit… a tak pořád dokola. Takto dochází v demokratické společnosti k neustálé soutěži myšlenek, jejímž výsledkem je v dějinách zatím nepoznaná míra prosperity a svobody, které se (stále ještě?) těšíme. Zákony, které diskusi a argumenty nahrazují násilím (do vězení zřejmě nikdo, ani já, nepůjde dobrovolně) nepatří do demokratického právního řádu, protože se stále jasněji ukazuje, že slouží pouze k posilování moci těch, jejichž teze neobstojí v argumentačním střetnutí.

V moderní historii jsme zaznamenali několik politických systémů, které svobodnou soutěž názorů (demokracii) pokládaly za zlo. Nazývaly se různě: bolševický, fašistický, nacistický, lidově demokratický, socialistický… Názvy ale nejsou podstatné, důležitý je obsah. Pokud se podíváme na nacismus, či raný bolševismus, tak vidíme, že svůj odpor k demokracii a svobodě nijak neskrývaly. Z dnešního pohledu šlo až o dětsky naivní režimy, neboť jejich odpornost byla veřejně deklarována – zlo bylo snadno rozpoznatelné. Představitelé těchto režimů jednoduše něco tvrdili a skutečně to také „poctivě“ dělali. Pokud se podíváme na pozdější verzi bolševismu, tedy lidovou demokracii, tak zde je již tato „poctivost“ menší. Už jen fakt, že v názvu samotném je obsaženo slovo „demokracie“, ukazuje, že se jeho představitelé poučili z chyb svých raně bolševických, či nacistických předchůdců. Ani tyto režimy ale neměly s demokracií mnoho společného. Jedinec žijící v takovém systému, sice mohl svobodně projevit svůj názor, avšak pouze, pokud byl tento názor v souladu s oficiální politickou doktrínou (tedy systém: „můžete mít triko jakékoli barvy, pokud bude černé“). V opačném případě byl potrestán. V padesátých letech buď dlouholetým žalářem, nebo smrtí, později pak už „pouze“ žalářem, či společenskou a ekonomickou likvidací provinilce. A naprosto stejně se chová režim, jenž si ke slovu „demokratický“ do svého názvu  přidal ještě slovo „liberální“.  Lidové demokracie trestaly popírání oficiální, bolševické, ideologie, jež se otevřeně hlásila k odkazu Marxe, Lenina a Stalina (jež však byl později  vyškrtnut). Liberální demokracie trestají popírání oficiální ideologie, jež také vychází z odkazu Marxe a Lenina, pouze Stalina nahradili Trockým. Tyto své ideové otce však, na rozdíl od demokratů lidových, zapírají a tvrdí, že provozují tu nejopravdovější demokracii v dějinách. Demokracii, která je dokonce natolik demokratická, že by bylo nejlépe, kdyby se obešla bez voličů – tedy; bez některých voličů. Protože to však nejde najednou, tak se vymýšlí nejen různé skupiny „aktivistů“, jejichž úkolem je prosazovat řevem na náměstích liberálně demokratický politický program, ale také vymýšlí zákony, které by těm, komu se liberálně demokratické konání nezdá, zavřeli ústa. U lidové demokracie (tzn. u režimu v letech 1948 – 1990) pak platí, že se postupem času možnosti kritické diskuse zvyšovaly. U liberální demokracie naopak platí, že se postupem času možnosti kritické diskuse snižují. Zřejmě nás čekají opravdu napínavé časy. Škoda, v devadesátých letech to vypadalo nadějně…

Liberální demokraté se od svých ideových předchůdců, tedy od nacistů a bolševiků, opravdu poučili (a to včetně zřizování vlastních pouličních bojůvek). Liberálně demokratické zákony sloužící k likvidaci politických protivníků si neříkají rasové (i když ani zde to už zcela neplatí), či protikulacké, ale zákony proti nenávisti. Jde o zdařilý marketingový tah – pouze skutečný zvrhlík by přece mohl obhajovat nenávist. Potíž je však v tom, že za podněcování nenávisti se dá považovat prakticky cokoli – například i prosté konstatování zjevné pravdy. „Protinenávistné“ zákony mají jediný účel: nahradit diskusi s názorovými oponenty institucionalizovaným násilím. Totalita, jak z učebnice!

Liberální demokraté, opět stejně jako nacisté a bolševici, při svém totalitním konání vychází z přesvědčení, že jsou to jenom oni a nikdo jiný, kdo má právo rozhodovat o tom, jaké názory jsou správné, a tudíž povolené, přičemž za správné považují nejen vše, co zpochybňuje všechny kořeny, na kterých po tisíciletí stojí Západní civilizace, ale také historické zkušenosti lidstva. Jakékoli zpochybnění jejich vlastního zpochybňování však nehodlají připustit a přivlastnili si právo, takové jednání trestat. K tomu účelu si také vytvořili státem podporovanou síť konfidentů, nad jejíž rozsáhlostí a organizovaností by mohlo takové gestapo, nebo NKVD jenom blednout závistí.

Fízlování, udávání a patologická touha po moci je pro určitý typ osobností přirozenou součástí jejich mentálního světa, a to vše bylo přítomné za každého režimu. Dokázat ale tyto charakterové vlastnosti spojit s pocitem vlastní morální nadřazenosti, je, myslím, novinkou. Termín „předsudečná nenávist“ byl ušitý na míru právě těmto duševním mrzákům. Jako nenávistný může být vyložen prakticky jakýkoli výrok (za čas možná i jen „křivý pohled“), ze kterého není zcela patrné bezvýhradné nadšení s tvrzeními a konáním zmíněných darebáků. Dobrý příklad, jak to může fungovat, nám může poskytnout sledování vysílání severokorejské televize. S imbecilitou hraničící, groteskně hysterický, obdiv k „Velkým Kimům“ jistě nebyl autentickým projevem okouzlení (tak charismatičtí fešáci to zase nebyli), ale obranou před nařčením z nepřátelství. I nedostatečné nadšení totiž může být vykládáno jako podněcování nenávisti, a proto je bezpečnější své nadšení „trochu“ přehrávat. Po Stalinových proslovech se také neaplaudovalo až desítky minut z důvodu jejich geniality a strhujícího přednesu řečníka, ale proto, že se každý v místnosti bál přestat s potleskem jako první. To bylo totiž občas interpretováno jako „hate speech“ (předsudečná nenávist) a potrestáno „hatefree“ kulkou do týla, hatefree šibenicí, nebo hatefree Gulagem. Tak daleko se sice naši „hatefree“ šmejdi zatím neodhodlali zajít, ale chuť jim zjevně neschází. Jsme na tom pořád ještě lépe, ale zřejmě jen dočasně. V bolševismu, nacismu se nesměla kritizovat ideologie a její představitelé. V liberálně demokratickém režimu se také nesmí kritizovat ideologie a její představitelé, ale navíc ještě: černoši, Arabové, cikáni a příslušníci nesčetného množství dalších etnik a ras. Nesmí se kritizovat homosexuálové, pedofilové, nekrofilové a příslušníci všech dalších sexuálních menšin, ani transsexuálové, transgenderáci a příslušníci všech dalších nově vytvářených pohlaví. Nepřípustná je také jakákoli kritika muslimů, a také samozřejmě práskačů.… Seznam nedotknutelných může být dle libosti doplňován, proto je prakticky nekonečný a s ním jsou nekonečné i možnosti využití „předsudečné nenávisti“. Něco takového nedokázali vymyslet nacisté, či bolševici, ani vzdáleně. Jejich dnešní  následovníci mají v označování osob určených k likvidaci, možnosti skutečně neomezené. Stalin a Hitler byli v tomto ohledu amatérští žabaři. I oni totiž museli postupovat podle určitých pravidel, což znamenalo, že u svých odpůrců museli dokázat buď jejich špatný původ, nebo z nich museli vynutit přiznání k nějaké podvratné činnosti. To je ovšem poměrně zdlouhavý a nepohodlný proces. Liberálním demokratům stačí jen prohlásit: „ten člověk podnítil nenávist,“ a hotovo. Výše zmíněný seznam nedotknutelných má ovšem jednu výjimku. Jediný, kdo se může kritizovat podle libosti, nadávat mu a jakkoli jej urážet, šikanovat, a v mnoha případech dokonce zabíjet, je běloch netrpící duševní poruchou zvanou oikofóbie, a pak také křesťané, a to především ti, kteří tvrdí, že aby křesťanství přežilo, musí zůstat naživu také křesťané. Kruh se uzavírá. Nacismus je zpátky na světě a jede na plný plyn. Jen si říká jinak a předmětem jeho nenávisti je někdo jiný, než tomu bylo u toho původního. A je také mnohem rafinovanější: holubice míru a žvanění o solidaritě a potřebě vymýtit nenávist vypadají opravdu dobře.  Je však potřeba mít na paměti, že hezká slova až příliš často pouze zakrývají lež, a pravdu až příliš často nelze popsat hezkými slovy…

S hlupáky, či pokřivenými charaktery asi nelze dělat nic, ale se špatnými zákony by jít mělo. Paragrafy, které trestají názor (kritiku, urážky, nenávist – jak si to kdo vyloží), slouží pouze jako bič argumentace neschopných ubožáků na jejich názorové oponenty. Proto by bylo užitečné tato zákonná ustanovení zrušit. Naše společnost z toho bude jen profitovat. Bude méně šikanovaných, ušetří se peníze za zbytečnou práci policie a ještě mnoho fízlů a udavačů dostane šanci dělat něco užitečnějšího, například sbírat z chodníků vajgly. Zbavíme se také rizika, že za čas budeme nuceni po „severokorejsku“ hýkat nadšením nad každým hloupým výrokem Nerozumků, Holáčků, či Mamáčků (jakákoli podobnost jmen je zcela náhodná), či dalších individuí nenávidících svobodu, abychom nebyli obviněni z nenávisti a potrestáni. Navíc získáme, či dostaneme zpět, ještě jednu věc – místo omílání bezduchých, a praxí opakovaně vyvrácených, frází, začneme zase skutečně diskutovat a hledat tak skutečná řešení skutečných problémů. Je samozřejmé, že svoboda slova má svá rizika, ta jsou však mnohem nižší, než zavádění cenzury. S tou totiž přichází totalita, jež zatím vždy v historii měla krvavé konce a není žádný důvod se domnívat, že by tomu dnes mělo být jinak. Ostatně; několik tisíc Evropanů (především žen a dětí) už svou krev prolilo a zatím nic nenasvědčuje tomu, že to nebude pokračovat.