Takto píše slovenský Denník N k případu otrocké práce srbských dělníků na Slovensku v článku: Hádanka: Vyzerá ako utečenec a nie je Arab . Dále autor v perexu uvádí: „Smutný paradox: na ovzdušie strachu vytvorené domácimi populistami doplatia srbskí robotníci.“ Navíc upozorňuje na další článek „Dobrodošli: Srbi prichádzajú po tisícoch, sú bieli a kresťania – aj tak sa ich bojíme“, který popisuje situaci na Slovensku, jak je zde vnímán příchod gastarbeiterů z Balkánu (nyní se píše o Srbech, ale jsou zde další dělníci z Bulharska a Rumunska, kterých se problém také týká): „Nájdete tu ľudí, ktorí na novom fenoméne zarábajú, lokálnych politikov, ktorí radšej mlčia, ľudí, čo za všetkým vidia židovské sprisahanie, aj tých, ktorí sa boja toho, čo je pre nich cudzie. A pramálo záleží na tom, či ide práve o moslimských Arabov zo Sýrie, alebo kresťanských Slovanov zo srbskej Vojvodiny. Strach je možno nekonkrétny, ale je.

Slovenská média si totiž nejprve všímala zcela jiného problému Slováků, jako košile bližšímu, a to je strach z cizinců. Příkladem je článek serveru Hlas ludu (mimo jiné v minulém roce vycházel i v srbštině): „Gabčíkovčania: S utečencami problém nebol, viac vystrájajú mladí Srbi. Reportáž s takýmto titulkom len nedávno zverejnil denník Sme. Ako zdôrazňujú noviny, v miestnom zariadení dnes už nájdete len trinásť žiadateľov o azyl, zato tu býva čoraz viac robotníkov z Balkánu, proti ktorým už niekoľkokrát musela zasahovať polícia. Podobných príbehov sa v slovenskej, ale aj v českej tlači objavuje čoraz viac.“

Těžko lze situaci komentovat v tom smyslu, zda by slovenská média zůstala pouze u tohoto problému - strachu z cizího a nevšimla si druhého fenoménu, nebýt srbského reportéra, který se „převlékl“ za dělníka a napsal reportáž o práci na Slovensku. Mimo jiné problém rvaček a násilností není problém podstatným, neboť vzniká všude a za všech okolností, když k tomu vytvoříte podmínky, které si Slováci vytvořili sami. Proto přejděme k těmto podmínkám a podstatě věci.

Získáváme zajímavý pohled na transformaci dříve socialistického státu, kde obyvatelé byli uzavření a příliš nezvyklí na cizince a náhle dostali kapitalistickou příležitost k podnikání. Rázem se díváme jakoby na nějaký „western“ odehrávající se v dávné minulosti.

Profesor literatury otrokem

Byl jím dobrovolně tři měsíce s tím, že napíše pro srbský týdeník Nedeljnik reportáž o tom, jak pracují a žijí srbští dělníci na Slovensku. Musel mít pochopitelně echo, co se zde děje. Zaměstnal se v továrně na televize Samsung v Galantě. Napsal, že dělníci pracují dvanáct hodin denně, nosí na rukou pásky, výpověď je i za drobné pochybení a na záchod smí chodit pouze v doprovodu. Za takovou prací, díky nezaměstnanosti v Srbsku, se s vědomím oficiálních orgánů Srbska i Slovenska přes pracovní agentury vydávají každý měsíc tisíce lidí. Pracují zde bez jakékoli smlouvy, jsou zde jen jako „turisté“ a to jen za polovičku zákonem předepsané minimální mzdy. Redakce „Nedeljniku“ se ptá: „Jak je možné, že každý měsíc přejíždějí kolony autobusů a směřují do centra EU, kde se pracuje bez jakékoli smlouvy? Jak je možné, že ministerstva práce, vnitra, zahraničí, Centrum pro migraci nebo celníci, o tomto nic neví?“