Dodejme k tomuto skeptickému názoru i hlas Richarda N. Haasse, amerického diplomata a ředitele politického plánování za vlády G. W. Bushe (autor knihy: A World in Disarray: American Foreign Policy and the Crisis of the Old Order ), že tento řád neměl ani celistvou geografickou konstrukci. (vlevo obrázek z článku Zachrání populismus liberální demokracii)

Po druhé světové válce vzniká v západní části Evropy a Severní Americe převažující liberální systém, který si kladl za cíl, aby nedošlo k situaci dávající podnět k válce. Demokratické země se snažily o budování mezinárodního společenství založeného na liberalismu, to je ve smyslu vlády práva, uznávání suverenity a integrity zemí. Jak podtrhuje zmíněný Richard Haas (viz Liberal World Order, R.I.P. ), vznikaly organizace napomáhající tomuto cíli a míru ve světě jako například OSN, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond.

Tento systém se před koncem Studené války zdál nadmíru silný a neotřesitelný ve svých základech. Ovšem po pádu bipolárního světa koncem osmdesátých let jsme svědky dalšího vývoje. Máme více než sedmdesát let po válce, třicet let po pádu totalitních režimů ve Východní Evropě a Haasem nazvaný liberální řád se hroutí s nárůstem toho, co se nazývá populismus. Haas vidí problém v hasnutí vlivu elit a dokládá to hlasováním o Brexitu ve Velké Británii. Když mluví o USA, dokladuje to pro změnu útoky Donalda Trumpa na média, soudy a spravedlnost jako takovou. Píše skepticky o „pádu světa jako celku, kdy vybudování globálního rámce světa selhává.“

Jako příčinu současného stavu vidí několik hlavních důvodů.

Jedním je Rusko. „Narušilo základní normy mezinárodních vztahů, když za použití vojenské síly změnilo hranice v Evropě. Dále narušilo americkou suverenitu, když se snažilo ovlivnit americké prezidentské volby v roce 2016.

Druhým důvodem je ignorace mezinárodního koncensu o nešíření jaderných zbraní Severní Koreou.

Dále je to neschopnost mezinárodního společenství a OSN čelit humanitárním katastrofám, které se ve světě odehrávají zejména v Sýrii, Jemenu a s tím spojený problém uprchlictví.

Problémem je také to, že vůdci jednotlivých zemí se přiklánějí k autoritativnímu způsobu řízení státu, k čemuž využívají nacionalismus. Globální instituce nedokázaly reagovat na změnu rovnováhy sil.

Nakonec vliv na změnu světového liberálního systému má posun v myšlení samotných USA. Je to nová obchodní a zahraniční politika Donalda Trumpa, jako je odstup od atlantického partnerství, zavádění cel. Dále k tomu patří odstoupení od pařížské ekologické dohody a také hrozba vypovězení nukleární dohody s Íránem. Zkrátka „America first“ a liberální řád k sobě nepasují. Rozhodnutí USA rezignovat na svoji roli, kterou hrály po celých sedmdesát let, znamená přehození výhybky od liberalismu.

Literárky a Fake News

To, že jsme před nějakým dnem zařadili na naše webovky výzvu známého amerického anonyma Sakera (viz), tak jsme to pěkně slízli: „Pakliže se OKAMŽITĚ od tohoto anonymního pamfletu nedistancujete a nezveřejníte omluvu v Literárních novinách, postoupím celou kauzu k prošetření… Nečekají vás příjemné časy. Víte, mít spoluúčast na organizování Fake News, se naštěstí nevyplácí... Stačí použít jenom platné zákony ČR, zvláště podle § 12 odst. 1 zákona č. 150/2016 Sb. na prošetření vaší činnosti orgány, které jsou činné v trestním řízení.“

Jsme názoru, že výhrůžky nás neodradí od našeho směrování a odkrývání principů a důvodů toho, co se v současnosti děje. Saker, ačkoli na opačné straně amerického názorové spektra, než je výše uvedený Richard Haas, si stejně jako on povzdechl nad koncem společenského systému, který dával lidem jistotu míru ve světě. Citujme Sakera: „Vzpomínám Helmuta Schmidta, Marggie Thatcherovou, Reagana, Mitterranda i Chiraca se všemi jejich, mírně řečeno, nedokonalostmi! A pamatuji si, co znamenal Canard Enchaîné, nebo dokonce i BBC. Během studené války mohl Západ sotva vystupovat jako rytíř zářící v bílém brnění, nicméně vláda zákona tehdy ještě měla váhu, obdobně jako do určité míry i kritické myšlení.“

Úder zleva

Tyto názory skutečně nejsou ojedinělé. Zde je názor známé italské novinářky Anny Momiglianové, píšící mimo jiné často nejen pro americká média jako jsou The Atlantic, Washington Post nebo nyní uvádíme její názor publikovaný v prestižním periodiku Foreign Policy: „Levicové strany se v západní Evropě vzdaly komunismu a zaměřily se na boj pro dělníky tím, že obhajovaly sociální stát a pracovní práva v kapitalistickém systému. Staly se sociálními demokraciemi ve verzi Olofa Palmeho, Bruna Kreiskyho a Willy Brandta, vůdců, kteří pomohli Švédsku, Rakousku a Německu stát se třemi z nejúspěšnějších sociálních států v Evropě, a ukázali, jak lze kombinovat politiku přátelskou s dělnickou třídou a kapitalismem.“

Opět jsme svědky vzpomínek na dobu minulou, tentokrát pohledem trochu jiným, zleva, což může obohatit zkoumání současného dění a příčin změny. Je to pohled na úder do zaběhaného liberálního systému tentokrát zleva, přesunem levicových stran vpravo, čímž dochází k narušení rovnováhy.

Pohled novinářky Anny Momiglianové byl vyvolán italskými volbami a stejně jako u Hasse čteme o obavě nad prohrami tradičních evropských stran a liberalismu. V Itálii navíc po letech zkrachoval pokus o instalaci nové liberální středolevé Demokratické strany, vedené Matteo Renzim, založené před deseti lety, z fúze bývalých komunistů a centristických katolíků. Znamená to, že jestliže Richard Haas viděl pohromu liberalismu zprava, Momiglianová vidí jeho pád i z pohledu levého – z pohledu evropské sociální demokracie.

To, co podle italské novinářky zlomilo evropské levici páteř a kdy se totálně ohnula, byl přístup v devadesátých letech a začátkem jednadvacátého století v hledání třetí cesty spojované s postavou Tonyho Blaira.

Tato cesta a k tomu navíc proces deindustrializace podle Momiglianové způsobilo velkou propast mezi levicovými stranami a jejich voliči, jakoby si představitelé těchto stran neuvědomili, že tyto strany byly založeny, aby reprezentovaly a hájily zájmy těchto lidí představujících pracující především v průmyslu.

Stejné tvrdí Jan Rovný z pařížského politologického institutu Sciences Po, který vidí problém v tom, že evropské levicové strany stále více zastupují zájmy vzrůstajících městských zaměstnanců – tzv. bílé límečky, než pracujících v průmyslu. Politolog Rovný v tomto podává i další vysvětlení (viz), kdy se zamýšlí nad přeměnou dělnické třídy v prekariát, který podle něj má slyšení u populistických, extrémistických stran. O tomto však jindy.

Italské specifikum – komunistická strana

Vraťme se k Momiglianové, neboť její pohled přímo na Itálii je i pro nás zajímavý. V Itálii totiž socialisté nebyli po válce silnou stranou. Italové neměli svého Mitterranda ani Willyho Brandta. Čtyřicet let zde vládli křesťanští demokraté a pouze v osmdesátých letech byl premiérem socialista Bettino Craxi, a to v koalici, v níž socialisté byli menšinovým partnerem křesťanských demokratů. Celých čtyřicet let zde byli jedinou velkou levicovou opozicí komunisté, kteří byli druhou největší politickou silou v zemi. Byla to největší komunistická strana v západní Evropě, která navíc alespoň oficiálně chtěla mít revoluci a neměla jako prvotní snahu budovat sociální stát.

V devadesátých letech však v Itálii dochází ke korupčnímu skandálu a je rozbit celý politický systém. Politické strany systematicky braly úplatky od podnikatelů za účelem financování svých aktivit. Malá, ale vlivná socialistická strana byla zcela zničena a většina křesťanských demokratů odešla do ústraní. Jen komunistická strana zůstala neporušená, ale po pádu berlínské zdi začala čelit vlastní identifikační krizi.

Přeskočme období Silvio Berlusconiho a zaznamenejme z levicového pohledu skutečnost vzniku Demokratické strany (Partito Democratico). Sice v ní byli většinou komunisté, ale nakonec křesťanští demokraté utvářeli politiku a názor této strany. Demokratická strana se nasměrovala v tradici sociální demokracie a italské křesťanské levicové tradice, ovlivněné sociálním liberalismem a obecněji progresivismem třetí cesty. Dobře víme, jak tato strana v poslední ch nedávných volbách propadla, takže i tato forma levice skončila nedobře. Momiglianová je názoru, že kariéru i této strany zničila, jako u jiných popsaných stran vykročením na Blairovu třetí cestu. Strana „Partito Democratico“ chtěla být něčím novým, ale vše zůstalo jen u zbožného přání. Dokud strana bojovala proti Berlusconimu hegemonismu, vítězila, ale jakmile jeho hegemonismus pominul, chyběl straně tmelící prvek mezi socialistickými a křesťanskými idejemi.

Ke všemu uvedenému dodejme, že i tato strana jako mnohé další evropské levicové strany najednou byla bez cíle a ducha. Rovněž italský model vzkříšení liberalismu zleva zkrachoval, i když byl zrozen za velké účasti komunistů. Jak vidno také z našich českých voleb i komunisté jsou schopni ideového odklonu od svých původních voličů.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.