Ze 17 tisíc obyvatel Bruntálu je zhruba třetina Romů. Část z nich žije v místním ghettu. Zde má většina obyvatel základní vzdělání, 80 procent jich nemá stálé zaměstnání. Několik romských podnikatelů zajišťuje sezonní práce. V zablácené době předvánoční jsou skoro všichni doma. S koronavirovou pandemií bojují statečně tím, že ji ignorují. O žádném nakaženém, neřkuli zesnulém ve svém okolí nikdo neví. Reportáž přinesl Deník N.

Španělská vláda chce vytvořit registr se jmény osob, které odmítly očkování proti novému typu koronaviru. Pro televizní stanici La Sexta to uvedl španělský ministr zdravotnictví Salvador Illa. Podle něj nebude seznam „odmítačů“ veřejně přístupný. Madrid ho ale dá k dispozici dalším evropským státům.

K tomu je nezbytné položit si dvě otázky: proč to španělská vláda dělá a jakého „nového krásného světa“ je to počátek.

České nemocnice čekají na vytvoření centrálního registru lidí již naočkovaných proti koronaviru podle metodiky ministerstva zdravotnictví. Registr vnese do očkování v republice přehled. Bude tedy díky němu jasné, kdo již vakcínu dostal. Každá z nemocnic si zatím vytváří svoji vlastní evidenci, kterou následně začlení do celorepublikového centrálního registru.

Tolik zpráva. Podle všech veřejně dostupných údajů vzniká sice po očkování proti covidu imunita, což však neznamená, že se očkovaný člověk nemůže znovu nakazit (jen průběh je pak lehčí a nehrozí smrtelné komplikace) nebo může být zcela bezpříznakový a samozřejmě šířit infekci dál. Naopak mezi neočkovanými bude značné procento těch, kteří covidem nikdy neonemocní, byť se s infekcí setkají (tzv. non - sucteptibles) a nemohou tedy nikoho nakazit. Jejich očkování je tedy ekonomicky i medicínsky nesmyslné.

K čemu jsou tedy ty seznamy očkovaných a řeči o jejich privilegování? Napadají mne jen samé velice nedemokratické až fašistické důvody.

Vadim Petrov na facebooku:

Dneska mě nechtěli pustit do Tesca se psem, i když byl v tašce.

     "Muž se psem," zažertoval jsem na vstupu.

    "Ten pes sem nesmí," řekla paní, která dělala registraci počtu lidí na prodejně.

     "Protože nemá roušku?" zavtipkoval jsem.

    "Pes sem nesmí. Protože prodáváme potraviny."

     To je fakt. Tesco se změnilo na Potraviny.

     Od zdi se odlepil strážný.

     "Je to zakázaný." Šel se podívat na dveře,  kde jsou ty zákazové piktogramy. Vstup psovi zakázaný nebyl.

     "Určitě je to ale zakázaný," opakoval.

     "Co není zakázaný je povolený," řekl jsem já a hrnul se dovnitř.

     "Počkejte tady, zavolám manažera."

     "Čekat nebudu. Zavolejte policii."

     "To nemůžete, počkejte, nejdřív se musíme zeptat manažera."

     Chvilku ještě šel za mnou. Trval na tom, že musíme počkat a já na tom, že má zavolat policii. Pak mě nechal jít.

Co chci říct. Jde mi o atmosféru strachu. O všeobecnou podělanost. Bonzáctvi. Vyžadováni zákazů tam, kde nejsou. Negativní přístup.

Dobrých třicet let svobody. Kdo tu dobu předtím nezažil, takhle to bylo dřív. Nikdy si člověk nebyl jistý, jestli to, co chce udělat, není zakázané. A protože byla celá taková atmosféra, co zrovna člověk nemusel, to si pro jistotu zakázal sám.

Autocenzura je jako plíseň, chvíli trvá, než si ji uvědomíte a v prostředí, kde zákazy a příkazy jen kvetou, se ji dobře daří.

Příště psa už nikam nevezmu. Můžu se doma předem svobodně rozhodnout: buď nakupovat v klidu, nebo se nechat buzerovat.

Blatný to s tím psem a Tescem nezakázal, ale možná, že chtěl. Člověk si taky všechny ty zákazy pamatovat nemůže. Však jo. Stačí si to jen v hlavě přehodit. Prostě, co není povolený, je zakázaný. Pro jistotu.