Nevím, kolik ten dobrý muž má zákazníků z Ruska a zda to je pro něj ekonomicky důležité. Spíše asi ne. Význam toho stanoviska soudu je ovšem v něčem jiném. Právně postuluje to, čemu říkám rituál souhlasu. Každý jsme se s tím v životě setkali. Do určité míry je to základ spolužití mezi lidmi. Otázka ovšem je, kde je ta míra.

Myslím, že bychom mohli v naší historii najít mnoho příkladů, kdy byli jednotlivci, politici, podnikatelé, kulturní pracovníci, ale i celé zákonodárné sbory, postaveni před nelehkou otázku: souhlasit, nebo nesouhlasit.

Osobně nemohu zapomenout na rok 1969, kdy probíhaly prověrky všech členů komunistické strany a jedna z klíčových otázek zněla: Souhlasíš s tím, že tzv. vstup spojeneckých armád do ČSSR byl internacionální pomocí? Nemohl jsem odpovědět kladně. A tak následoval trest. Teď už je to všechno dávná minulost, která málokoho zajímá. Přesto si myslím, že jsem tehdy udělal dobře.

Nikdy jsem si ovšem neuměl představit, že se onen rituál souhlasu v naší společnosti v tak vyhrocené podobě opět objeví. Není to ani tak záležitost toho nešťastného hoteliéra, který je určitě přesvědčen o tom, že jedná správně. Zdá se mi, že vůbec chybí ochota naslouchat odlišným názorům, že se veřejná diskuse pohybuje v pohodlných stereotypech. A to nechávám stranou její intelektuální a jazykovou úroveň.

V čem je problém? Kloužeme po povrchu, děláme jednoduché závěry, místo abychom analyzovali zájmy. Zůstáváme tak jen pouhými pozorovateli. Změní se to? Pokud vůbec, tak to bude dost dlouho trvat. Asi to není příliš radostná perspektiva.

O případu rozhodoval nejdříve Nejvyšší správní soud a poté Ústavmí soud. Oba se ve svých rozhodnutích odvolávaly na krásnou literaturu. Více si můžete přečíst ZDE.

Miroslav Pavel

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.