Mnislav Zelený-Atapana: Zmatení řádu v naší společnosti

02.08.2015 18:05 | Zprávy

Z řádu přírody, která ať chceme nebo ne, determinovala všechny kultury světa, vyšla platná pravidla, určení hodnot a zákazů už jen proto, aby ty kultury přežily na základě jisté rovnováhy. Vše získalo své místo, funkci a účel, a jak je ztratilo, i kultura začala chřadnout a upadat, až zanikla.

Mnislav Zelený-Atapana: Zmatení řádu v naší společnosti
Foto: Archiv
Popisek: Konopí - ilustrační foto

Například i drogy získaly místo určení v lidské společnosti „navěšením“ na složitý systém duchovní kultury. Drogy jako součást řádu? Jakého řádu? Řádu, kdy něco platilo, kdy platila určitá pravidla. Je zajímavé, že převážná řada halucinogenních a jiných drog rostlinného původu je autochtonní právě v Novém světě. Indiáni totiž zájem o své životní prostředí orientovali převážně na rostlinnou říši a ne na živočišnou, jako my. Právě v ní objevovali neomezené možnosti pro své duchovní procesy, obřady a rituály, ale i léčení. Právě v rostlinné říši uskutečňovali i aktivity domestikace celé řady rostlin, budoucích kulturních plodin světa. Indiánům tak můžeme děkovat za převážnou část plodin, zeleniny a ovoce, které máme dnes na jídelníčku.

V našich krajích, před rokem 1492, takové zázemí nebylo. Obyvatelé Evropy nebyli na tyto plodiny, včetně drog, vychováni a připraveni. Vždyť dobře víme, že i s adaptací našeho metabolismu na brambory to nebylo jednoduché. Po tisíce let jsme v Starém světě vstřebávali látky, na které jsme si zvykli od „stvoření“. Ty nové -- v bramborách -- byly jednoduše cizorodé, pro náš organismus neznámý. O drogách ani nemluvě. Počátky globalizace můžeme na sobě pomalu cítit už od „objevení“ Ameriky. Tehdy z láhve unikl pověstný džin, jehož globalizační následky pociťujeme i za stovky let. Nepochopili jsme totiž navíc správné používaní určitých zvyků, ani účinky a způsoby používání některých domestikovaných rostlin. Na prvním místě je jistě třeba zmínit tabák, kdy se z posvátné drogy používané jen šamany k obřadům či vůdci k slavnostním okamžikům, stala masová záležitost pro plebejce. Stali se z nás jen bídní uživatelé hledající požitek a duchovní rozměr i hluboký záběr této drogy nám uniká a vždy unikat bude.

Hledáme nové a lákavé chutě, vjemy či věci, aniž bychom někdy chápali jejich pravou funkci, jejich účel a správné místo na Zemi. Pak je zcela pravděpodobné, že ne vše nám prospívá, protože mnohé aktivity jsou určené jen pro vyvolené, kteří jsou k tomu vychováváni. Můžeme proto nadneseně říct, že indiáni nám, naší chamtivosti nejenže nastavili zrcadlo, ale přímo podstrčili hadí vejce, jejichž neblahé následky se postupně kupí, akumulují, až dojde, snad, k prozření, že vše je poněkud jinak. Kupříkladu ne každá dobrota pro naše žaludky a chuťové buňky na jazyku, je dobrotou pro jiné, na opačném konci světa.

Na cestu k indiánům Yawalapiti jsem si vezl železnou zásobu, štangli uherského salámu. Nepoužil jsem ji, protože bych tak urazil jejich pohostinnost. Po čase jsem uherák použil jako zkoušku chuti u indiánů. Uřízl jsem kus naší dobroty a nabídl malému klukovi. Rozšířila se mu očka radostí, co jej asi čeká, ale když začal žvýkat, rozšklebil se odporem a vše vyplivnul. Věřím, že kdyby uherák polkl, dostal by asi pěkný průjem. Tělo zvyklé na maniok by se začalo bránit.

My však cizorodé drogy bereme, protože nám přinášejí rozkoš. Pro nás je to jen věc k použití a k požitku, ne k cestě poznání, kterou používá indián. Ta zhouba, která s drogami takto přichází, je jakási tajná odplata indiánů za naši chamtivost, zabírání jejich půdy, vykrádání a likvidaci jejich kultury. Odmítáme, že existují jistí vyvolení, kteří jsou předurčeni právě třeba k braní drog, a jiní, že na to právo nemají. Vychází to z naší modernistické premisy, že všichni jsme si rovni, že všichni jsme stejní a všichni mají právo na všechno. Že jsme takzvaně svobodní. Bohužel to tak není. Nejsme svobodní ani si všichni nejsme rovni, jen si to namyšleně myslíme a podle toho si tvoříme zákony. Dosvědčuje to nejen každá předcházející kultura, která rovnost popírala, ale především přírodní zákony, ze kterých jsme vzešli. Pouze duchovně silní jedinci jsou schopni přijímat určité síly a držet je v potřebných mezích pro dobro společnosti.

Právě oni, šamani či kněží, jsou po léta tvrdě zkoušeni, zda jsou to ti správní, zda jsou ochotni sloužit lidem za pomoci právě určitých sil, které je nutno držet „na uzdě“ a mimo ostatní členy společnosti. Jen oni mohou třeba vcházet do čtvrtého rozměru, do jiných světů, do záhrobí, jen oni mohou být ve spojení se silami, které mohou rozpoutat vášně a zlo. Jen oni musí vše držet v uzavřené láhvi před naší chamtivostí, obžerstvím, poživačností a jinými hříchy, které z nás dělají obyčejné plebejce. Jen oni nás mohou vést světem „za ruku“ a vysvětlovat správnou cestu ke smrti. To je totiž život. Cesta ke smrti a zřejmě k další existenci.

Jenže my jsme pyšní a pýchou často pukáme. Již svatý Augustýn prohlásil, že jsme pyšná shnilotina. O pár století později novinář Benjamín Kuras používá jiný pravdivý termín, člověk plundrující. Chybí nám mnoho, ale především nám chybí pokora před úžasnými „zázraky“ přírody a kosmu, pokora před stářím a jeho moudrostí, pokora před duchovní silou Všehomíra, pokora, která nedovolí zničit vlastní životní prostředí i sebe sama.

Vytrácí se spousty pojmů a vlastností, které dřív vytvářely právě ten potřebný a přirozený řád, řád věcí obecných, jehož hodnoty bychom měli přijmout za vlastní. Tak, jak to činili v dávných obdobích významní a vyvolení lidé, aby tento řád chránili. Začínáme sice konečně chránit naši přírodu, která se na nás stále víc zlobí, začínáme se například bránit i kouření a braní dalších drog, i když se z toho mnohdy stává jen ubohé politikum. Bohužel stále jsme pod tlakem megavýrobců a politické snahy o zvyšující se spotřebu věcí, v které je vidět cíl společnosti: měnit  přírodní zdroje lesů, vod a strání v stále větší auta, letadla, lodě, stavby, spotřební věci, které se rychle mění v hromady odpadků. Naše společnost se zálibně vzhlédla v nesmyslném boji o největší, nejkrásnější, nejlepší, nejmocnější.  Je to od základu falešné, které nás chce  přesvědčovat, že jsme na správné cestě, někam k lepším zítřkům. Podobně nemůže být přece například největší či nejlepší Čech. Ta  soutěž je od základu falešná. Každý přece něco udělal, podle svých možností a schopností, každý něčím přispěl a je pro ostatní Čechy ponižující, když se je snažíme hodnotit  z naší dnešní pozice nepokorných plebejců. A možná ten nejnápadnější udělal mnohem víc než ten nejznámější.

Ten nejchytřejší  a nejmocnější šaman je totiž ten, o kterém to nikdo neví. Nehledá žádné oslavy ani chválu, svoji roli bere jako úděl, řeholi, pokoru vůči světu. Světci jsou tací. Podobně třeba  špióni.Ten z  nich, který je oslavován a chválen, už jednoduše není špión. Už se o něm ví. Snažme se být pokorní, protože to je cesta k opětovnému nastavení obecného řádu a nenechme se zpovykovat ke stále zvyšující spotřebě věcí. Je to sebedestrukční řezání  větve pod námi.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

PhDr. Olga Richterová byl položen dotaz

Sociální služby

Nemyslíte, že mnohem větší problém, než jsou finance, i když ty jsou většinou alfou omegou všeho je fakt, že populace stárne, ale sociální systém na to není vůbec připraven a nic se neděje? Už teď je problém sehnat třeba pečovatelák a další služby. Kdy začnete řešit tento problém? Protože už se měl ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

15:57 Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška) se nezajímají o míněn…