Jaká bude příští velká válka? Jaká bude její záminka a průběh? Zřejmě k té rozbušce nebude stačit sestřelení letadla, ať už objednaného, aby ukázalo prstem na nepřítele (malajské letadlo nad východní Ukrajinou 2014), a dokonce ani cizího bombardéru, který domácí letadla zlikvidovala v podezřelé blízkosti státní hranice (sestřelení ruského letadla 2015).

Někteří atlantičtí komentátoři dodnes litují, že Obama nevyužil vhodné příležitosti podniknout zničující letecký útok proti jednotkám Bašára al Asada, když použití chemických zbraní v roce 2013 na periferii Damašku bylo západními experty připsáno na vrub vládním jednotkám. Záminky se budou příště muset vyrábět zřejmě s větší vynalézavostí a s větším nasazením informační kampaně. Snad je to povzbuzující fakt.

Dnes už se však sotva najde někdo, kdo by pochyboval o tom, že případná válka mezi velmocemi bude vedena s použitím všech prostředků bez ohledu na mezinárodní konvence. Možnost, že při ozbrojeném střetu nedojde k nasazení atomových zbraní, je nulová – obě strany s jejich použitím počítají, a obě ze stejných důvodů  –  Američané i Rusové prohlašují, že pouze konvenční zbraně by jim nezaručily bezpečnost, ani převahu. Je sice naděje, že Trump zmírní napětí s Ruskem, ale jeho záměr zvýšit výdaje na zbrojení o 100 miliard ročně (zhruba dvanáctkrát víc než Rusko), včetně zdokonalování atomových, kybernetických, kosmických i jiných dosud neznámých zbraní, nevěstí nic dobrého. Dovolávání se účelu, který světí prostředky, ztrácí v tomto případě smysl, protože NATO si nemůže klást za cíl zničit a rozvrátit Rusko, a Putina a ani žádného jiného ruského politika zase nemůže napadnout šílená myšlenka, že válkou obnoví hranice bývalého Sovětského svazu a bloku. Tak proč se vlastně vyhrocují vzájemná podezření a agresivní postoje?

Cui bono, kdo má z toho prospěch?

Moudří lidé, jako Chomsky nebo Hawking, považují hrozbu atomové války za jedno ze tří nebezpečí, jež ohrožují existenci lidstva (tou druhou je klimatická hrozba a tou třetí prohlubující se propast mezi hrstkou bohatých a „zbytkem“ lidstva.) Snad vědomí, že absolutní atomová válka nemůže mít vítěze, bude mírnit agresivní sklony politiků a stratégů. Pozorujeme-li však extrémní jestřáby podléhající sadomasochistické vášni (senátora McCaina; některé představitele americké politiky a armády; distopisty topící se v penězích, kteří plánující radikální „pročištění“ světa; ukrajinské ultranacionalisty, nemluvě o islamistických šílencích) nemůžeme spoléhat na zdravý rozum, ani na pud sebezáchovy vštípený každému živočišnému druhu – doufejme, že i člověku.

Rovnováha sil a obsazení informačního prostoru Oliver Stone, který dobře zná mentalitu svých Pappenheimských i psychologii ruských politiků, má za to, že zárukou míru mezi oběma velmocemi je rovnováha sil. Bezpochyby je to pravda. Klade se však otázka: na jaké úrovni se má rovnováha ustálit? Dojde-li k eskalaci ve zbrojení, budou-li američtí zbrojaři a držitelé přebujelé vojenské moci nutit chudší Rusy k obnovenému závodění v nebezpečné hře s ohněm, může nastat situace známá z řeckého mýtu o Damoklovi. Proč se představitelé velmocí nedohodnou na rozumně omezené míře rovnováhy? Lidem, kteří parazitují na bohatství státu, to nebude vyhovovat. Zbrojařům vidina války jde na ruku, zvýšená produkce propagandistických kampaní, které vytvářejí a podněcují válečnou psychózu, žene vodu na jejich mlýn.