I já osobně jsem se touto myšlenkou vážně zabýval, a to v době, kdy jsem už přežil dvě plicní embolie, z čehož ta první byla masivní a dostal jsem se k doktorovi ve stavu, kdy už jsem kašlal krev a nemohl jsem dýchat. Sama embolie nebyla příčinou mých černých myšlenek. Tou příčinou byla informace lékařů, že mě čeká amputace nohy. Měl jsem tehdy malého syna a byl krátce ženatý. Vkrádaly se myšlenky, co bude. Co na světě bez nohy, jak uživím rodinu, jak budu moci pracovat atp. Věřte, lehké to nebylo, ale ustál jsem to. Nebudu a nechci tu však zabředávat do podrobností mého života. Nemohu však nezmínit reakce mého okolí, které člověku na dobré mysli moc nepřidávají.

V první řadě jsem se setkal s idioty, kteří mi záviděli a závidí invalidní důchod. Ano, důchod je skutečně jako vyhrát první ve sportce - tohle si bohužel někteří tupci myslí. Nikdo se však ani slovem nezmínil, že svou nemocí jsem nechtěně přišel o skvělou práci vlakvedoucího ČD, která mi byla i koníčkem. Nikdo nebral v potaz, že jsem tím přišel o zdroj obživy, kde jsem vydělával 5x více, než činil onen slavný důchod. Možná se budete smát, ale v době mé plné invalidity jsem vozil syna autobusem do školky a domů se vracel tři kilometry pěšky, z čehož bylo 1,5 kilometru do kopce. Má sousedka, jistá paní Sedláčková, manželka pana zastupitele, mě veřejně nařkla, že se schválně opírám o stromy a dělám, že už nemůžu, aby mě někdo svezl. Inu, blbý lidi taky lidi, pánbůh je má také rád. Jen bych rád onu dámu viděl, jak po plicní embolii metá kozelce. Jak by se jí skvěle dýchalo, kdyby měla 20 procent plic poškozených a málo funkčních. Samozřejmě, že je to někde znát.

Dalším dílkem, který člověka sráží na zem, je jednání lékařů posudkové služby. Dnes už je to lepší, ale dříve jednali s člověkem jako s dobytkem. Sám osobně jsem měl potyčku (slovní) s MUDr. Wiesnerem z posudkové služby v Trutnově. Jednal se mnou jako s obtížným hmyzem, který je nutno rozšlápnout, a když jsem se ostře ohradil, bylo zle. Stálo mě to podmínku rok na rok. Přitom světe, div se, byl to on, kdo mi první začal vyhrožovat a zaštiťoval se svým úřadem a mocí nad pacienty. Bohužel neměl jsem svědka události a jeho asistentka samozřejmě vypovídala v jeho prospěch. Tomu se však nedivím, měla strach o místo. Tenkrát byla v okrese míra nezaměstnanosti 12 procent. Velmi dobře dobře vím, že takovýchto případů jsou stovky, ale lidé nemají dovolání. Většinou ani soud nepomůže, protože posudková služba a soud jakožto státní instituce si jdou tak říkajíc na ruku. Skutečnost a pravda nikoho nezajímají. Posudkoví lékaři totiž nejsou placení za to, kolika pacientům dají důchod, ale za to, které odmítnou, a za to, kterým jej seberou. Na osudy těch lidí si nikdo ani nevzpomene. Největší zločinec v tomto směru byl bývalý ministr Drábek, který přes noc spoustu vážně nemocných uzdravil škrtnutím pera. Bohužel dodnes tento likvidační proces nikdo nenapravil.

Nyní to vezmu všeobecně. Lidé se zabíjejí, ale proč? Někdo řekne, že se zvyšují mzdy, a dokonce i ta minimální! Ano, je to pravda, zvyšují se mzdy, a dokonce i důchody, ale bohužel životní úroveň nijak nestoupá. Máme pouze v peněžence opticky více peněz, ale koupíme si za ně stejně, nebo dokonce méně. Vše nám na straně druhé sežere zvyšování cen zboží a služeb. Mluvíme-li o minimální mzdě, co to vlastně je? Je to mzda, zajišťující nuzné přežívání, nic víc, a její výše je nedůstojná člověka. Je to hranice, kam až je možné novodobého otroka natlačit. Z lidského a morálního pohledu je ten, kdo platí lidem pouze minimální mzdu, darebák a otrokář, nic víc. Perspektiva je v tomto segmentu nulová, ale mnoho z nás nemá na výběr. To se týká především lidí nemocných.

Zabíjejí se však i lidé zdraví, to bezpochyby. Zde je na vině systém a společenský řád. Jakou má národ perspektivu? Mluvím o českém národu. Špatnou, bohužel. Jsme zotročenou vazalskou zemí. Jsme většími vazaly než za socialismu. Vše, co se nám nelíbilo na socialistickém systému, máme zpět a mnohem silněji. Zákoník práce je jen cárem papíru. Listina základních lidských práv a svobod - no, škoda slov. Kde jsou jejich hodnoty? Lidi ve fabrikách jsou jak roboti a bez vědomí nadřízeného se nemohou jít s odpuštěním ani vysrat. O nějakých přestávkách v práci se mnohde nedá ani mluvit, nejsou. Svačina na pískání na píšťalku jak v koncentráku za nacistů. Nutné zdravotní přestávky při práci se stroji či nářadím, které vytváří vibrace, kdo je kdy viděl? To je jen na papíře a lidem, kteří pak trpí vazoneurozou, nikdo nic nedá, přitom se ani lžící netrefí do úst. Buzerace a šikana od vedoucích pracovníků je na denním pořádku. Mnozí lidé říkají, že sice vydělají slušné peníze, ale neznají více, než jít ráno do práce a pozdě večer z ní. Nemají tedy čas žít, odpočinout, relaxovat, až vyhoří. To je kapitalismus, vážení, a ten žádné ohledy nebere.

O tom, že nemáme svobodu, už většina moudrých lidí dávno ví a o demokracii raději nemluví, protože není. Stejně tak není právo a spravedlnost. O svobodě slova škoda mluvit. Ubývá jí každým rokem. Takový Facebook je zářným příkladem popírání svobody slova. Já mám momentálně blokaci na 30 dní za zveřejnění článku o panu Hermanovi. Vychází mi to tak, že vlastně půl roku za kalendářní rok nesmím na Facebooku publikovat. Co by pak však měl říkat pan Olšer, kterému už ani nepovolí založit na FB účet. Takovou demokracii jsme chtěli? Vždyť my jsme takoví novodobí disidenti. Jen nás, bohužel, nikdo neplatí. Televize lže, jak iDnes píše. Na TV pořady se téměř nedá dívat, neb jsou to buď slátaniny, nebo zas protisocialistická propaganda, či americké bezduché střílečky. V hospodách se nesmí kouřit, aby se prostý lid moc nedružil. Pro mladé rodiny byty nedosažitelné, anebo dosažitelné za cenu zadlužení i jejich dětí. A stáří? Snad se ho raději nedožít, neboť důchod je jen almužna, která nezaručuje důstojné dožití. To platí hlavně pro příslušníky dělnické třídy. Jakou tedy máme perspektivu?

Všichni ti, kdož se rozhodují o ukončení své životní pouti, mají jistě své závažné důvody. Nejsem tím, kdo by je měl a mohl soudit, a ani to není námětem článku. Důležité však je označit dílčí příčiny, což je mou snahou. Shrnu-li celou tuto záležitost, tak lze zjednodušeně říci, že se jedná o frustraci ze současného světa, kde se člověk-jedinec stal jen dílčím pojmem, ale lidskost a člověčenství se vytrácí. Vy, kdož se rozhodujete, či jste se rozhodli svou životní pouť ukončit, řešíte nějaký svůj problém. Nemáte už vlastně nic, co byste ještě mohli krom vlastního života ztratit. Zkuste tedy při svém posledním kroku v životě udělat něco, co by mohlo dobře posloužit těm, kdož na tomto světě ještě setrvávají. Může se stát, že by vám národ byl vděčný a možná byste se stali slavnými. Zbavte při svém posledním kroku tento svět a tento národ nějakého škodiče národa, ať má ta smrt alespoň nějaký smysl.