Dotazy byly převážně k osobě našeho prvního moderního prezidenta. Tedy, Masaryk to nebyl a on mu nesahal ani tak vysoko, kde začínaly jeho kalhoty u první slavnostní přehlídky. Titul „Zasloužil se o stát“ může z nich držet skutečně jen jeden. Ten druhý udělal pro mezinárodní uznání a místo na slunci naší současné o půlku zmenšené republiky opravdu velice mnoho, ale v komplexu řízení státu se vyznamenal přímo katastrofálně. Každý normálně myslící občan vidí dodnes zbytky jeho vládnoucích excesů a rozhodnutí v oblastech hospodářství, přerozdělování majetků, nenahraditelné ztráty zahraničních trhů a dopadů především na slovenskou polovinu země. Však se to také projevilo v parlamentu vítězů nad komunistickou érou, když měl být zvolen na další období prezidentem. Aby se to podařilo, museli loutkáři na den voleb uvěznit jednoho řádného poslance bez ohledu na parlamentní imunitu, protože jinak by ani v tomto složení nezískal těch nejméně potřebných 50% hlasů, vzpomínáte? Ale o tom není třeba psát ani hovořit, to již udělali jiní, dokonce i jeho souputníci, kteří „byli u všeho“ v těch dobách, jen naše televize a noviny nějak pozapomněly se o tom zmínit. Ostatně, všichni jsme před čtvrtstoletím viděli v televizi záběry, jak po jeho projevu v americkém kongresu všichni senátoři a kongresmani povstali a dlouhé minuty mu vstoje tleskali. Bodejť ne, vždyť on se nejvíc zasloužil o likvidaci našeho zbrojního průmyslu, jednoho z nejvýnosnějších odvětví naší ekonomiky už od první republiky vůbec a kdopak asi do volné díry na dovoz zbraní do třetího světa okamžitě naskočil? Myslím, že on si tenkrát ani neuvědomil, jakou pohromu sesílá především na slovenské zbrojovky a tak by se dalo pokračovat.

Čtenáři Parlamentních listů se mne ptali především na to, co je mi známo osobně o době před vítězstvím pravdy a lásky. Je toho dost a tak několik příkladů.

Příklad první: Zhruba dva roky před zvratem v listopadu 1989 jsem byl v Plzni ve věznici Na Borech. Na štěstí ne jako trestanec, ale pracovně. Řídil jsem tehdy v jednom nakladatelství obchod a sjednával lepenou vazbu několika našich knižních titulů. V té base byla totiž výborně fungující vazárna, kapacit bylo nedostatek a náčelník tiskárny si nemohl vynachválit prvotřídní práci přidělených dělníků. A přitom mi prozradil, že tam má dva zajímavé pracanty, kteří toho sice moc nenadělají, ale stačí při práci všechno co přijde pod ruku přečíst a vyhodnotit. „Jsou hájení,“ sdělil mi důvěrně, „mají v papírech jednání v rukavičkách, nesmí být zařazeni na těžkou fyzickou nebo jinou namáhavou práci, venku na nádvoří přebírat železný šrot a podobně a co se týká jejich diskusí tak si jich nevšímat“. Jména Havel a „Dynstbír“ mi tenkrát nic moc neříkala.

Příklad druhý: Ke knižnímu veletrhu ve Frankfurtu mám na dotazy doplnit, že šlo o velmi uzavřený večírek několika emigrantských nakladatelů a jejich hostů, vedení veletrhu, vybraných vystavovatelů a německého nakladatele, který za našeho Václava Havla přebíral cenu za nejlepší knihu. Havel tam tenkrát být nemohl z důvodu zavření v československém vězení, o to více byl citován jako vybraný budoucí první prezident po připravovaném převratu. Tenkrát o tom psal i Pavel Tigrid v Listech. S mnoha vzdělanci jsem po roce 1989 o citované knize mluvil a všichni přiznali, že ji až do konce dočíst nedokázali.

Příklad třetí: V Praze jsem v té době bydlel na Žižkově v novostavbě, kde byly přidělovány byty vedoucím hospodářským pracovníkům podniků a institucí, ale také zasloužilým umělcům. O dvě patra vedle byla umístěna jedna významná herečka komediálních rolí, která v té době ještě nevěděla, že na svou nejvýznamnější životní roli bude ještě pár let čekat. K tomu jsem chtěl ještě něco dodat, ale teď právě mi vynechala paměť.

Svým čtenářům děkuji za provedenou přízeň a slibuji, že mám tolik případů z oblasti nedávné historie faktu, že budou spokojení ještě hezkých pár let. A tomu jedinému „renomovanému uměleckému kritikovi“, který prohlásil, že moje knížky jsou „špína“, tomu děkuji také. Jsem hrdý, že mne strčil do pytle s mistry Gottem, Vondráčkovou, Davidem, ostravským bardem Nohavicou, novinářem Hrabicou, básníkem Karlem Sýsem, Pelcem a dalšími, kteří se po roce 1989 podle něj měli nechat upálit. Kdyby ten mne pochválil, asi bych musel přestat psát. Tak zase někdy brzy opět na shledanou na stránkách Parlamentních listů. A jejich redakci čest a sláva, dovedete si představit, že bych s tímto příspěvkem šel do televize nebo některého z oficiálních deníků?

Váš Olin Jurman

(rozhovor s autorem řady knih literatury faktu Olinem Jurmanem najdete ZDE)