Dotazy byly převážně k osobě našeho prvního moderního prezidenta. Tedy, Masaryk to nebyl a on mu nesahal ani tak vysoko, kde začínaly jeho kalhoty u první slavnostní přehlídky. Titul „Zasloužil se o stát“ může z nich držet skutečně jen jeden. Ten druhý udělal pro mezinárodní uznání a místo na slunci naší současné o půlku zmenšené republiky opravdu velice mnoho, ale v komplexu řízení státu se vyznamenal přímo katastrofálně. Každý normálně myslící občan vidí dodnes zbytky jeho vládnoucích excesů a rozhodnutí v oblastech hospodářství, přerozdělování majetků, nenahraditelné ztráty zahraničních trhů a dopadů především na slovenskou polovinu země. Však se to také projevilo v parlamentu vítězů nad komunistickou érou, když měl být zvolen na další období prezidentem. Aby se to podařilo, museli loutkáři na den voleb uvěznit jednoho řádného poslance bez ohledu na parlamentní imunitu, protože jinak by ani v tomto složení nezískal těch nejméně potřebných 50% hlasů, vzpomínáte? Ale o tom není třeba psát ani hovořit, to již udělali jiní, dokonce i jeho souputníci, kteří „byli u všeho“ v těch dobách, jen naše televize a noviny nějak pozapomněly se o tom zmínit. Ostatně, všichni jsme před čtvrtstoletím viděli v televizi záběry, jak po jeho projevu v americkém kongresu všichni senátoři a kongresmani povstali a dlouhé minuty mu vstoje tleskali. Bodejť ne, vždyť on se nejvíc zasloužil o likvidaci našeho zbrojního průmyslu, jednoho z nejvýnosnějších odvětví naší ekonomiky už od první republiky vůbec a kdopak asi do volné díry na dovoz zbraní do třetího světa okamžitě naskočil? Myslím, že on si tenkrát ani neuvědomil, jakou pohromu sesílá především na slovenské zbrojovky a tak by se dalo pokračovat.

Čtenáři Parlamentních listů se mne ptali především na to, co je mi známo osobně o době před vítězstvím pravdy a lásky. Je toho dost a tak několik příkladů.

Příklad první: Zhruba dva roky před zvratem v listopadu 1989 jsem byl v Plzni ve věznici Na Borech. Na štěstí ne jako trestanec, ale pracovně. Řídil jsem tehdy v jednom nakladatelství obchod a sjednával lepenou vazbu několika našich knižních titulů. V té base byla totiž výborně fungující vazárna, kapacit bylo nedostatek a náčelník tiskárny si nemohl vynachválit prvotřídní práci přidělených dělníků. A přitom mi prozradil, že tam má dva zajímavé pracanty, kteří toho sice moc nenadělají, ale stačí při práci všechno co přijde pod ruku přečíst a vyhodnotit. „Jsou hájení,“ sdělil mi důvěrně, „mají v papírech jednání v rukavičkách, nesmí být zařazeni na těžkou fyzickou nebo jinou namáhavou práci, venku na nádvoří přebírat železný šrot a podobně a co se týká jejich diskusí tak si jich nevšímat“. Jména Havel a „Dynstbír“ mi tenkrát nic moc neříkala.