Příčinou je zřejmě snaha končícího prezidenta Baracka Obamy vyřídit si účty s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy.

Washington však tuto interpretaci odmítá a vysvětluje, že jeho postoj k budování osad je trvale negativní, protože je v rozporu s mírovým procesem na Blízkém východě. Nicméně je zjevné, že osobní nevraživost mezi oběma státníky zásadním způsobem poznamenala americko-izraelské vztahy zejména v Obamově druhém funkčním období, kdy byla vyjednána jaderná dohoda s Íránem židovskému státu navzdory. Nevetování rezoluce tak lze interpretovat jako Obamův „dárek na rozloučenou“ pro Netanjahua, který se už těší na spolupráci s Donaldem Trumpem, jenž rozhodnutí OSN odsoudil a hodlá prosazovat mnohem vstřícnější politiku vůči Izraeli než současná demokratická administrativa. Známý je např. jeho výrok o přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Netanjahu provozuje agresivní zahraniční politiku vycházející z krajně pravicových sionistických pozic, a proto ani nepřekvapuje jeho prohlášení o tom, že rezoluci Rady bezpečnosti schválenou čtyřmi stálými a deseti nestálými členy odmítá akceptovat a nehodlá se jí řídit. Navíc přijme odvetná opatření proti zemím, které rezoluci podpořily a pozastaví finanční podporu některých institucí OSN. K výstavbě židovských osad na Západním břehu Jordánu přitom není kritický jen Washington, ale i Brusel, Moskva, Peking a fakticky všichni významní hráči světové politiky. „Bibi“ tak svým vzdorem zřejmě přivede Izrael do mezinárodní izolace, na čemž ostatně pracuje již od svého zvolení. Za jeho pravicově nacionalistických vlád došlo k faktickému zmražení blízkovýchodního mírového procesu a systematickému porušování mezinárodního práva.

S mezinárodním právem si Netanjahu nikdy nedělal příliš velké starosti. Izrael několikrát zasáhl do konfliktu v Sýrii leteckým útokem na pozice syrské armády, čímž porušil suverenitu sousedního státu a nepřímo tak pomohl islamistickým teroristům bojujícím proti legitimní vládě. Poslední takový případ se odehrál začátkem prosince, kdy Izrael raketami země-země zaútočil na vojenské letiště nedaleko Damašku za účelem likvidace pozic libanonského šíitského hnutí Hizballáh, které pomáhá syrské armádě v boji proti islamistům. Je poněkud zvláštní, že na pozice Hizballáhu Izrael pravidelně útočí, ale do boje proti Islámskému státu nebo an-Nusře se nezapojil. Netanjahu za větší hrozbu pro národní bezpečnost považuje vítězství prezidenta Asada, který je spojenec Íránu, než úspěch radikálních islamistů všeho druhu, přestože své akce evidentně konzultuje s Moskvou. Kromě porušování územní svrchovanosti Sýrie a ilegální výstavby osad na Západním břehu Jordánu Izrael stále tají vlastnictví jaderných zbraní, ačkoliv britský tisk zveřejnil rozsáhlé informace o jeho jaderném programu již v roce 1986. Židovský stát údajně vlastní 200 jaderných hlavic namířených na Írán. Přesto velmoci tento stav tolerují a na Izrael nebyly uvaleny žádné sankce. Jaký jiný stát by si mohl takové jednání dovolit?

Podmínkou k obnovení mírového procesu na Blízkém východě a předpokladem k pokojnému soužití dvou států – arabského a židovského – je nutné, aby Izrael vyklidil území, která okupuje od roku 1967 (Předjordánsko s východním Jeruzalémem) a ukončil ilegální kolonizaci. Bude-li Izrael i nadále porušovat mezinárodní právo pokračující výstavbou osad a mezinárodní společenství nezasáhne, bude proces vzniku samostatného palestinského státu navždy pohřben, což je Netanjahuův cíl. Jeho vyhlídky na pokračování této politiky jsou vzhledem k výrokům zvoleného amerického prezidenta Trumpa více než slibné.

Ondřej Kosina

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.