Když přijal pozvání prezidenta Enrique Peny Nieta k výletu do mexického hlavního města, pan Donald Jedinečný zásadně riskoval. Přesto šlo o odvážný a rozhodný čin, když pozvání přijal. Výsledek se ukázal být tím nejlepším, co jsme zatím z Trumpovy kampaně viděli.

Trump v roli prezidenta

Když stál Trump vedle Nieta u řečnického pultu, zdvořile ho chválil a mluvil laskavě o Mexiku i jeho občanech, vypadal skutečně jako prezident. A mexický prezident s ním také tak jednal, ačkoli Trump na místě zopakoval klíčové prvky své imigrační politiky, včetně zamýšlené hraniční zdi.

O jak velký Trumpův triumf jde, ilustruje dobře skřípění zubů, ozývající se z redakce New York Times snad až do Mexika: “Pan Trump postavil celou svoji kampaň na tom, že Mexiko líčil jako národ sexuálních násilníků, pašeráků drog a pokoutních obchodníků… ale místo toho, aby ho za to prezident Pena Nieto pokáral, jednal s ním jako s návštěvou hlavy státu… včetně řečnických pultíků postavených bok po boku - a podlézavých slov.”

Jak jsem napsal už v srpnu, Trump “musí přesvědčit americký národ, že je přijatelnou, ba dokonce tou lepší alternativou” vůči Hillary Clintonové, kterou národ ve skutečnosti nechce.

Tohle tu nebylo od války s Mexikem!

V Mexiku Trump udělal přesně to, co bych tehdy rád viděl. Ujistil americké voliče, kteří se kloní směrem k němu, že může být prezidentem. Ti, kteří se obávají jeho pověstného temperamentu, se mohli uklidnit. A k jejich uklidnění nepřispívají jen Trumpovi naklonění komentátoři. Dokonce i Mexičané, kteří ho nenávidí, uznávají, že diplomaticky zabodoval.

“Trump dosáhl svého,” píše profesor žurnalistiky Carlos Bravo Regidor. “Vyhlížel důstojně, pevně a státnicky.” "Naše pokoření je dokonalé”, napsal na svůj Twitter jeden z hlavních zpravodajů mexické Televisy. To, že prezident Nieto pozval Trumpa byla “největší hloupost v historii mexického prezidentského úřadu,” pravil akademik Jesus Silva-Herzog.

Zkrátka, mexické elity nebyly minimálně od roku 1847 nikdy tak rozčileny tím, že nějaký Američan překročil hranici - od doby, kdy se za Mexicko-americké války zastavil na návštěvu generál Winfield Scott a mimochodem dobyl jejich hlavní město. Mexicko-americký televizní mág Jorge Ramos vysloveně vypadal, že by potřeboval dávku sedativ.

Kostky jsou vrženy

Když se Trump vrátil do Států, ujistil všechny, že si Mexiko pohraniční zeď zaplatí, “ačkoli o tom Mexičané ještě nevědí”. Jakmile se dotkl americké půdy (toho času ve Phoenixu v Arizoně), zvedl Trump, jak se zdá, sázky v imigrantské hře na dvojnásobek: Deportace budou rychlejší, jakmile se ujme úřadu. Začne se s odsouzenými zločinci. Města, která slouží jako útočiště ilegálních migrantů, budou čelit federálním sankcím. Nebude žádná amnestie, žádná legalizace, žádná možnost nabýt občanství pro ty, kteří se do naší země vlámali neprávem. Všechny platné zákony budou vymáhány.

Trumpův postoj v Mexico City a Phoenixu odhaluje, že nehodlá couvat. Kostky jsou vrženy. Sází ve volbách na vlastní přesvědčení, že si Američané vyberou jeho postoj proti Clintonové volání po amnestii.

Zdá se, že hlavní myšlenkou Trumpovy imigrační politiky je princip, o který se rovněž podělil ve Phoenixu: “Kdokoli, kdo vám tvrdí, že hlavní otázkou jsou potřeby ilegálních obyvatel naší země, prostě strávil trochu příliš mnoho času ve Washingtonu… v imigrační otázce je jen jedna skutečně zásadní věc, a tou je blaho amerického národa… nic jiného není první, ba ani těsně druhé.”

Co je “blaho amerického národa”

A “blaho amerického národa” se dost možná stane mírou, kterou se bude poměřovat veškerá americká politika, stane-li se Trump prezidentem. Je to ostatně vidět i z postojů prezidentského kandidáta k obchodu a zahraniční politice.

Koneckonců - přispívají snad úmluvy, pakty a organizace, jako jsou NAFTA, WTO, TTP nebo Doložka nejvyšších výhod s Čínou či Jižní Koreou k “blahu amerického národa”? Nebo slouží více zájmům zahraničních režimů a korporátních elit? Odpověď na tuto otázku poskytuje nějakých 12 biliónů dolarů deficitu obchodní bilance, které jsme nasbírali od časů George H. W. Bushe.

Nebo jinak: Která z vojenských intervencí a zahraničních válek od Srbska přes Afghánistán, Irák, Libyi, Jemen a Sýrii slouží “blahu amerického lidu”?

Nebo ještě jinak: Slouží americkému lidu závazek na věčné časy, plynoucí z šedesát až pětašedesát let starých smluv, na jejichž základě máme válčit s Ruskem a Čínou na konto hromad různých státečků napříč Eurasií, z nichž většina se desítky let přiživuje na americkém rozpočtu na obranu?

Trumpovu “zásadní otázku” bychom mohli nazvat amerikanismem. A ať současné volby dopadnou jakkoli, tyto úvahy nezmizí. Plynou totiž z myšlenek hluboce nespokojeného a rozhněvaného voliče, jemuž se dávno odcizily elity obou hlavních stran.

Je možné ho volit?

Je to právě toto odcizení, které vysvětluje, proč se Trump stále drží v závodě o prezidentské křeslo navzdory nedávným potížím. Američané chtějí změnu - a on jediný ji nabízí.

V posledních dvou týdnech Trumpovy preference opět stoupají, zatímco Hillary Clintonové klesají. Poslední průzkum agentury Rasmussen Reports tvrdí, že Trumpa by volilo 40% voličů, zatímco Hillary sklouzla na 39%. Trump má vítězství v závodě na dohled. Jestli vyhraje, je teď jen na něm. Protože on sám je jediným činitelem změny politiky, kterou Republikáni i Demokraté ponechali bez vývoje.

A Hillary Clintonová? Ať je obdařena jakýmkoli talentem, pořád bude necharismatická, nezajímavá, hamižná, s aureolou šprtky, která předčítá naučený scénář, a k tomu je ještě podlá. Je to osoba, které nelze nikdy tak docela věřit, a tedy ani důvěřovat.

Zdá se, že právě to je důvodem faktu, že teď celá země vzhlíží k Trumpovi a přemýšlí: Je ho možno zvolit?

Donald Trump v Mexico City předvedl Americe to, na co nejvíce čekala - totiž že umí být státníkem.

Pokud to bude předvádět i nadále, dost možná, že se jím i stane.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele