Mám hlubokou empatii k lidem, kteří se bojí koronaviru, a jsem dalek toho komukoliv se vysmívat, byť mám vážné pochybnosti, jak to ve skutečnosti je.

Mám rodiče, sedmdesátníky, kteří jsou zhruba od února naprosto vystrašení. Když jsme objížděli hřbitovy před Dušičkami, viděli jsme drtivou většinu starší generace naprosto vystrašenou a duchovní čas byl zcela znehodnocen.

Ale to bylo až vyvrcholení obrovského stresu, kterému jsou vystaveni již zhruba tři čtvrtě roku. Žijí ve svém, takže jsou na tom lépe, nežli jejich vrstevníci v ústavech sociálních služeb. Ale dobré to není.

Jsou ze staré generace, která měla zažity autority a to, že se musí poslouchat. Takže bez ohledu na to, kdo je aktuálně ve vládě, je prostě vláda autoritou a musí se poslouchat. Ale život se jim těžce změnil. Se sousedy se téměř nevidí, a když ano, tak s rouškou na obličeji honem spěchají domů či pryč, tak, jak se to má dělat. Ale strádají. Lidský kontakt jim chybí.

A máme malou dcerku, která sice v březnu jásala, že nemusí do školy, ale již po pár dnech jí začal chybět kontakt s dětmi. I proto, že dělala řadu mimoškolních aktivit, které jsou zrušeny bez náhrady. Prázdniny byly také divné, byť se tvářily jako normální. Nebyly.

A co lidé v produktivním věku? Zaměstnanci i živnostníci. Není to dobré, to cítí úplně každý. Ekonomicky i lidsky.

A co slyšíme? Prodloužení nouzového stavu do Vánoc? Když se vše "utáhlo" v říjnu, říkali, že to bude na 14 dní. Také říkali, že se děti vrátí do škol hned na začátku listopadu, a pokud ne, tak jen proto, že by vybuchla atomová bomba.

A jaká je realita? Takže když mluví o Vánocích, jsou lidé v šoku, že to bude znamenat další měsíce?

Takto se žít nedá. Nechte lidi normálně žít. Těch nezodpovědných je menšina a nemůže se kvůli ní ničit život milionům normálních lidí v naší zemi.