Je běžné, že objednaný řemeslník vůbec nedorazí a pokud dorazí, udělá práci špatně a ještě se chová arogantně. Špatná úroveň řemesel je tématem novinových článků ve víkendových přílohách i předmětem každodenních konverzací. Kontakt na dobrého řemeslníka se předává jako cennost.

Tento v tržní ekonomice absurdní stav má několik příčin. Učňáky se změnily na odkladiště čtyřkařů, kteří mívají často i problémy se čtením. Zanedbání dětí na základních školách se dotýká zvláště těch nejpomalejších. Potenciální budoucí řemeslníci ztrácí šanci ještě dřív, než ji dostali.

Systém vyučení je jednostranný a nevede k celkovému rozvinutí praktické inteligence. Výuka, poznamenaná tradicí učňovského školství za socialismu, selhává. Automatizace snižuje nejen počet lidí nutných při výrobě, ale snižuje i hodnotu výrobků. Spousta řemesel zaniká, protože nové zboží je levnější vyrobit než opravit.

Parta dělníků se často zmůže akorát na věčný komentář, že „je to zfušovaný.“ Přitom sami nic nedělají. Tradice melouchářů, kteří jsou pány a opravy dělají z toho, co nakradli z eráru, se stále drží.

Řemeslník za Rakouska-Uherska ovládal několik řemesel a několik jazyků. Zedník uměl postavit celý dům a pracoval často po celé mnohojazyčné monarchii, kde se domluvil i v několika jazycích. Nemusel být žádný lingvista, ale co se týkalo práce, zvládal například němčinu, srbštinu i základy maďarštiny.

Technická výuka nebo dílny můžou být zdrojem sebevědomí žáků, kteří jsou slabší v jiných předmětech. Možnost tvořit vlastníma rukama poskytuje člověku vztah ke světu a dává mu smysl. Cílem učňáků by neměl být člověk-stroj schopný ovládat jednu mašinu v továrně, ale všestranně zaměřený praktický člověk.

Mistři v dílnách jsou pro některé děti lepším vzorem než učitelky, které se zaměřují spíš na děti aspirující na gymnázia. Výchovu k řemeslu je taky potřeba přizpůsobit dnešním podmínkám, té nejjednodušší mechanické práce je stále míň, což vytváří prostor pro větší originalitu.

Kvalitní učňovské školství s podporou dílen a technické výchovy už na základních školách by nezajistilo jen lepší řemeslníky, ale taky by zlepšilo vztah dětí ke škole, potažmo k budoucí práci. Chlápci, co mají práci hotovou během dopoledne, odmítnou pivo, kolu i svačinu, spokojí se skleničkou vody a u práce neřeknou jediný slovo, nerostou na stromech. Výchově dobrých řemeslníků je potřeba věnovat stejnou péči jako vzdělání budoucích inženýrů.