Ivan Binar: Revoluce! (Pulchra 2017)

Širokodechý román plodného autora (1942) vypadá na první pohled jako veselá groteska, je však výrazem hluboké dějinné skepse, jejíž prameny se derou na povrch v průběhu českého dvacátého století. Binar dává najevo své přesvědčení o beznadějnosti revolucí a o jejich mstivé zlomyslnosti. Konkrétní časové a místní ukotvení děje nepokládá autor za prvořadé, pracuje s reáliemi a jejich variacemi tak, že svým jemným přimhouřením očí říká, vždyť víte, o čem a o kom mluvím, všichni to známe. Vypravěč nepospíchá, vypravěč se opakuje, vypravěč předvádí dějinný pesimismus věčného návratu téhož, trvalé lidské nepoučitelnosti. Text se dá číst jako geopolitický vykřičník, navazuje tak na předcházející Binarův román Peckova jáma.

Albert Camus: Pád (Garamond 2015/ překlad Miloslav Žilina)

Nakladatelství Garamond právě nabízí v novém vydání Camusova Člověka revoltujícího. Než se do něj pustím, chtěl jsem se vpravit do patřičného rozpoložení četbou prozaických následníků tohoto eseje. Pád, poslední autorův dokončený román, je jediný bizarní monolog, rej výčitek svědomí a sebeobviňování protkaný rozpoznatelnými autobiografickými momenty. Dalekosáhlé následky zdánlivě bezvýznamných okamžiků lidského života se uplatňují bez ohledu na vynaloženou vůli. Nic se neztrácí, aby se nakonec ztratilo všechno. Jak se svou sebeláskou obstát mezi lidmi, aniž bychom je museli zabít. „Prostě já si připadal svobodný vůči všem z toho jedinečného důvodu, že jsem nikoho neuznával za sobě rovna."

Albert Camus: Exil a království (Garamond 2005/ překlad Josef Pospíšil)

Třeštivé slunce ve dne a umrtvující mráz pouštní noci si v sobě Camus nesl celý život z rodného Alžírska. Tyto povídky jsou jimi prosáklé a bez nich by se ani nezrodily. Kde hledat ukotvení lidské existence? Prchavé okamžiky opojného pocitu bezpečí a jistoty, to je ono království splynutí s hvězdami, bezvědomým utrpením nebo věrností sobě. Jak najít cestu k druhým? Jedna vede přes soucítění a solidaritu zprostředkovanou rituálem, respektem k tradici. Z řady vybočuje sebeironické vyprávění o postavení umělce ve společnosti, o jeho bytostné potřebě samoty na jedné straně a touhy po uznání na straně druhé. „Musí se konečně zmocnit tajemství, které není pouze tajemstvím umění, jak dobře věděl."