Celkový index skončil jen těsně nad nedávno dosaženým šestiletým minimem, a navíc „radost“ nad tímto symbolickým zlepšením zakalil komentář o slabých zakázkách, které sice nepadaly už tak dramaticky jako v září, ale stále jich ubývalo. A samozřejmě se na tomto mizerném výsledku eurozóny podílelo největší měrou Německo. Tamní PMI se dostal dokonce na 123 měsíční minimu (42,1). Jak to vypadá, nejde přitom jen o problém automobilového průmyslu, na kterém je Německo jen o něco málo závislé než třeba ČR, ale i o další strojírenské obory potýkající se dál se slabou poptávkou. Markantní zlepšení přitom nevěstí ani nové zakázky, které poklesly už třináctý měsíc za sebou. A příznivou zprávou není ani reportovaný pokles zaměstnanosti v průmyslu, který se dotýká nejenom pracovníků s dočasnými úvazky, ale i kmenových zaměstnanců. Když k tomu připočteme dřívější zprávy Ifa o rozšiřování Kurzarbeitu, tak asi z včerejších německých čísel vydolovat něco pozitivního snad nedokáže ani velký optimista. I když možná by útěchu mohlo poskytnout alespoň ujištění, že pokles zakázek i výroby nebyl až tak rychlý jako v září.

O zlepšení v průmyslu si zatím může zdát i Itálie, kde se PMI snížil na 47,7 (sedmiměsíční minimum). I tam lze za zhoršením hledat především slabé zakázky a propouštění. Naproti tomu ve Francii došlo ke zlepšení PMI a ten se dostal „dokonce“ na dvouměsíční maximum díky lepším výsledkům výroby, zaměstnanosti i novým exportním zakázkám. Nicméně ani tam si nelze nevšimnout drobného komentáře o slabších nových (celkových) objednávkách a poklesu optimistické nálady pokud jde o následující měsíce. Suma sumárum, celkové drobné zlepšení PMI ve zpracovatelském průmyslu sice může vypadat jako pozitivní zpráva, avšak už při samotném pohledu na rozsah tohoto zlepšení (ze 45,7 na 45,9) a zvláště pak všudypřítomné zprávy o poklesu nových zakázek rozhodně výhled tohoto odvětví pro nejbližší měsíce dramaticky nevylepšují. Vzpruhu pro ekonomický růst tedy budou muset hledat největší země eurozóny zatím spíše někde jinde.