Výročí 17. listopadu je dvakrát rozpačité. Za prvé proto, že oslavujeme hrdinství mladých mužů, kteří položili životy v boji proti režimu, který se stal později režimem vítězným a o kterém dnešní oficiální „narativ“ říká, že ho máme milovat a že k němu máme cítit vděčnost. Dokonce i kritika symbolů divizí SS je podle oficiálních vyjádření českých úřadů „proruskou propagandou“.

A za druhé proto, že připomínáme také prohru ve studené válce – jak to kdysi výborně identifikoval předseda České společnosti pro civilizační studia Jirka Vyhnalík. Taková prohra má dvě stránky. Pozitivní je, že jsme se zbavili neoblíbeného režimu. Negativní je, že poražený stát je drancován, musí platit výpalné vítězům a musí snášet nejrůznější omezení.

Čekali jsme, že Američané k nám budou po roce 1989 stejně velkorysí, jako byli po roce 1945 k poraženému Německu. To byl tragický omyl. Jak vysvětluju v Poznámkách o elitách, válce a míru, nejsou už přátelského postoje k poraženým, i kdyby chtěli. Mezitím tam došlo k změně ekonomického režimu a nemají už žádné spojence ani vazaly. Jen území, určená k vydrancování.

(zdroj: petrhampl.com)