Zveřejněné odposlechy názorně ukazují, jak tento kontroverzní zákulisní hráč, či chcete-li kmotr, výrazným způsobem zasahoval do dění na pražském magistrátu. Ovlivňoval chod nejrůznějších institucí, případně i firem. Podle dostupných informací z odposlechů patřili do sféry jeho zájmů i někteří ministři. Nemělo by zapadnout také to, že ve zveřejněných nahrávkách otevřeně hovoří o nákupu hlasů v prezidentské volbě. Veřejným tajemství byly i jeho kontakty směrem ke státnímu zastupitelství, případně do řad policie.

Když se to dá všechno dohromady, vzniká ucelený systém, který umožňuje zákulisním hráčům mít pod kontrolou tok veřejných peněz. To jim otevírá cestu k odsávání financí a posiluje jejich moc. Třeba kvůli tomu, že politické strany vydávají na předvolební kampaně, ale také na svoji činnost, značné sumy. A ty nepokryjí pouze z příspěvků od státu, nebo od sponzorů, kteří je podporují čistě z idealistických nebo ideologických důvodů. A právě zákulisní hráči jsou schopni stranám potřebné finance více či méně legálně zajistit a zvýšit jejich šanci na to, že se dostanou k moci. Pokud se tak stane, snaží se svým dobrodincům odvděčit. Hlavně tím, že zachovávají zdánlivě neprůstřelný systém, který podivné zacházení se státními prostředky umožňuje.

Čím je zákulisní hráč kvalitnější, tím širší je portfolio jeho klientů. Zjednodušeně řečeno, není přímo spjat s konkrétní stranou. Zároveň je nepochybné, že popisovaný systém se nemůže týkat jednoho jediného člověka typu Janouška a že se jen těžko může omezit výhradně na pražský magistrát. Ostatně ve výročních zprávách Bezpečnostní informační služby se o podobných strukturách opakovaně psalo. Stačí ocitovat například pasáž z takovéhoto materiálu z roku 2010. Cituji: „Český organizovaný zločin nejvyšší úrovně má podobu vlivových (klientelistických) sítí a podnikatelsko-mocenských struktur. Prostřednictvím legálních ekonomických subjektů profituje zejména systematickým obohacováním se na veřejných rozpočtech a firmách se státní majetkovou účastí. Podnikání představitelů takových struktur (prostřednictvím legálních obchodních subjektů) je však zároveň doprovázeno uplatňováním vlivu na orgány státní správy a samosprávy, na legislativní proces, ale i na státem ovládané podniky atd. Jejich činnost má povahu kriminality bílých límečků, přičemž rozlišit legální postupy od nelegálních je stále obtížnější.“ Konec citátu z výroční zprávy BIS z roku 2010.

Z tohoto úhlu pohledu je tak na kauze odposlechů Romana Janouška nejzajímavější to, zda skutečně pocházejí od Bezpečnostní informační služby. Pokud by se prokázalo, že ano, potom by se pozornost měla soustředit nejenom na to, jakým způsobem unikly, ale hlavně na to, zda takovýto materiál měla k dispozici vláda, nebo její vybraní členové. Ukáže-li se, že ano a nic v této záležitosti nepodnikla, bude to další kamínek do mozaiky, jakým způsobem demokratické systém v této zemi funguje, nebo spíše nefunguje. Už popsané vazby a odsávání peněz z veřejných financí dokazují, že jde o propracovanou strukturu. Takže pokud z ní vypadne jeden člověk typu Janouška, dříve nebo později ho nahradí někdo jiný.

Ostatně současný ministr vnitra, bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice už v roce 2006 upozorňoval ve své zprávě na to, že organizovaný zločin silně prorůstá do státní správy a že proniká minimálně do předpokojů vlivných politiků. Dělo se tak za vlády sociální demokracie. Odposlechy mapující aktivity Romana Janouška zase spadají do období, kdy byla u moci na pražském magistrátu ODS a ve Strakově akademii sídlila Topolánkova vláda.

Když člověk i zpětně sleduje aktivitu politiků směrem k rozbití popisovaného systému, musí si položit otázku, zda organizovaný zločin stále ještě prorůstá do politiky a státní správy, nebo zda už se role obrátily a politika je tímto prostředím úkolována a řízena? 

Publikováno se souhlasem vydavatele.