Jenže u nás byl slyšitelný podtón: „To co se dělo, bylo špatné, ba zločinné, mohlo to být mnohem lepší.“ Názor rezonuje napříč společností, vystupuje nejen v nejrůznějších průzkumech, ale i v náhledech mnoha lidí, kteří byli v listopadu 89 „u toho“.

K ponuré skepsi několik poznámek. První z dětského pohledu. Když jsem se pokoušel šestileté dcerce vysvětit, co byl socialismus a jak skončil, zeptala se mě. „A byla válka?“ Nebyla, odpověděl jsem překvapeně. „To je dobře, ona na to. Já totiž války nesnáším.“ Dětský pohled nás vrací k tomu nejdůležitějšímu, co nevnímáme, protože to bereme jako naprosto samozřejmé. Netekla krev, což je naprostý unikát v dějinách změn politických systémů.

Jinou nesamozřejmost samozřejmého nahlédneme, když se začteme do zahraničních politologických studií. Česko podle nich zvládlo transformaci lépe, klidněji než okolí. Nebyla tu žádná hyperinflace jako v Polsku. Žádný autoritativní režim jako na Slovensku Žádný nacionální protofašismus jako v Maďarsku. Klid, z širšího pohledu takřka nuda. Ani po ekonomické stránce to nebylo zlé – naopak. Růst byl solidní, okolní země nás začaly dohánět až v posledních několika letech.

Přesto vnímáme transformaci nehezky, i od jejích aktérů slyšíme, co vše bylo špatně. Jan Švejnar říká, že se nemělo postupovat tak rychle, že měly být nejdříve zavedeny regulace, nedošlo by prý k tunelování fondů, nevznikl by náhled, že krást je normální. 

Petr Pithart zase tvrdí, že se velké české firmy neměly prodávat v kupónové privatizaci, ale přímo zahraničním investorům, stejně jako mladoboleslavská Škodovka. Kdyby se to stalo, vznikly by prý řetězce slušných českých subdodavatelských firem, byznys by byl solidnější, současné elity lepší.

A Tomáš Ježek rovnou obviňuje Václava Klause, že umožnil, aby si nakradli zcela konkrétní lidé. Všechno to může být pravda, ale ve skutečnosti to jsou jen projekce. Co by se skutečně dělo, kdyby se rozhodovalo jinak, nikdy vědět nebudeme.

Proč nás způsob budování českého kapitalismu stále tak irituje? Jedno z vysvětlení nabízí Vladimír Dlouhý. Pohled na minulost podle určuje neveselá současnost, kdy politika leží v rozvalinách a okolní země si vedou ekonomicky lépe než my. Cítíme se nekomfortně, takže máme tendenci vidět černě úplně všechno. Částečně to může být pravda.

Jenže je tu i druhé vysvětlení, a sice, že se česká společnost z devadesátých let mentálně nikdy nevymanila. Ráz společenské debaty určují v podstatě nepřetržitě ti, kdo jsou s transformací jednou pro vždy spojeni, jeden jako její tvůrce, a zaťatý obhájce, druhý jako její nenávistný kritik - Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba prezidenti, bývalý i současný, budí kontroverze, nebo spíše je vyvolávají, jejich hypertrofovaná ega brání společnosti v realističtějším pohledu na minulost, znemožňují katarzi, smíření. A tím i rozvahu směrem do budoucnosti.

Troufám si říci, že dokud budou společenskou debatu moderovat a do aktivní politiky vstupovat osoby beze stopy sebereflexe, těžko zmizí zaťatost, nesmiřitelnost, nepřátelství, rozdělení společnosti, které dnes sledujeme. Lidé budou mít dál, bez ohledu na postavení, odborné zázemí, nebo intelekt vypnuté mozky, zato emoce vytočené na maximum. Ať už ve vztahu k minulosti devadesátých let, nebo při výhledu do budoucnosti.

Těžko předpokládat že Václav Klaus někdy přizná chyby, nebo se dokonce omluví. Těžko čekat, že Miloš Zeman přizná, že to se slovy o spálené zemi, přehnal. Takže dokud tady jsou, můžeme jenom, bez valné naděje, že to k někomu dolehne, opakovat: Vývoj po roce 1989 nebyl objektivně vzato špatný, ve srovnání s okolními zeměmi se nemáme za co stydět. A tiše dodat: Zkusme myslet, nenaskakovat na emoce. Abychom nakonec jako společnost neudělali věci, za které bychom se za dalších pětadvacet let už stydět mohli. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.