Po debaklu pravicové vlády strana (i veřejnost) přesto počítala s nápadným volebním vítězstvím. To nenastalo. I proto, že si její vedení dalo gól do vlastní branky. Strana prožívá kocovinu. Ta ji však může probudit k vnitřnímu životu. Ostatní zavedené strany, zdá se, podobnou příležitost nemají. Respektive mají, ale nevyužívají ji. Není znát, že by se v nich něco důležitého dělo.

Sociální demokraté jsou tlačeni k otázkám, jimž se vyhýbali. Už nestačí volit mezi Haškem a Sobotkou. Je třeba se ptát, proč. Nakolik je přijatelný výklad, který šíří i po své demisi tzv. pučisté? A vůbec: jaký je smysl a účel této strany? Má snad nějaké „velké téma“? Které? Oč jde v české společnosti a ve světě kolem? Jaký je vlastně vztah mezi stranou a Milošem Zemanem? Co je zač KSČM a co si s ní počít? Otázky, otázky. Lze je odbýt naučenou frází. Dosud se tak dělo. Ale to už nestačí.

ČSSD zkrátka uvízla na mělčině, z níž ji nevytrhnou její rutinéři. Její nadějí jsou spíše lidé přemýšliví, kteří neztratili tázavost, ani smysl pro kritickou sebereflexi a zejména pro fair play. Takoví lidé v ní totiž jsou. Záleží na tom, zda a kolik jim strana popřeje sluchu. Rutinérů je v ní totiž pořád dost. Její potřebné reorientaci zatím brání oprávněná starost o sestavení životaschopné vlády. Pokud se to nepodaří, vyvstane ona potřeba s ještě větší naléhavostí.

Snad všichni cítíme, že nejen naše politika, ale celá naše společnost potřebuje zásadní obnovu. Netroufám si vypočítávat, co všechno je pro to třeba vykonat. Domnívám se však, že oblastí, kde se o tom pro začátek rozhodne, je právě ČSSD. Její schopnost regenerace. Myslím, že má šanci. Nic víc a nic míň. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.