Věc je však prostá: Václav Klaus, jehož nazýváme uctivě „panem prezidentem“ a který stále funguje jako jeden z tvůrců veřejného mínění, vnáší do téhož veřejného mínění rozpor, kterému se říká kognitivní disonance nebo též kognitivní konflikt. Dodávám, že latinské „cognitio“ znamená „poznání“.

Budu to ilustrovat srozumitelným příkladem. Představte si dítě, jemuž maminka vštěpuje nejen zásady chování, ale i chápání okolního světa. Třeba to, že babička, její tchýně, je osoba v podstatě nesympatická. Nebo že sousedům odvedle je radno se vyhýbat. Přispět může později i tatínek, který označuje celé sociální skupiny (levičáky, pravičáky, židy, kantory, doktory, intelektuály) za hodné opovržení. Když ale začne dítě rozum brát a pátrat na vlastní pěst, zjistí, že babička má svůj půvab, že sousedé odvedle jsou zajímaví a že i tatínek to asi nevystihl zcela. Má v tom zmatek a neví, čí je. – 

Záleží pak už na něm, jak s tím naloží. Může se s tím potýkat celý život, může i zůstat u jedné z alternativ. Může však i dospět k pochopení rozporu a porozumět rodičům, sobě i světu kolem.

Kognitivní konflikt vzniká, když získáváme o téže skutečnosti rozporuplné informace, které není možno integrovat, a kdy se v naší mysli tvoří dva vzájemně neslučitelné obrazy téže skutečnosti. Spolehlivá orientace ve světě je pak sotva možná, protože oba obrazy na sebe neustále narážejí.

Václav Klaus reagoval na aféru „Bém – Janoušek“ tvrzením, že ty odposlechy ohrožují samu podstatu demokracie. Zdůraznil, že obsah odposlechnutých hovorů ho nezajímá, ať si je takový či onaký, jedině ty odposlechy! Bylo to v krátké době už jeho druhé varování. Tím prvním reagoval na odposlechy projednávané před soudem ve věci „Bárta a Škárka“. Tehdy řekl, že ty odposlechy činí naši politiku nevěrohodnou.

I Klausovi příznivci by si měli konečně všimnout, že hlava státu je postižena zvláštní slepotou, a proto zřejmou příčinnou souvislost obrací v opak. V prvém i druhém případě jsou odposlechy nikoli příčinou, ale důsledkem, byť nechutným. Protože je česká politika nevěrohodná a protože je u nás demokracie ohrožena podřízením politiky neprůhlednému byznysu, dochází k zveřejňování odposlechů. Kdyby se reálný problém, jímž je privatizace veřejné moci, mohl stát politickým, případně trestněprávním tématem, jehož by se ujaly instituce k tomu zřízené, nikoho by nenapadlo uveřejňovat odposlechy. Protože instituce k tomu zřízené – tedy politické strany, parlament, policie, prokuratura, soudy – působí ještě nějak jinak, než by měly, dostavují se reakce, které by se dostavovat neměly, totiž zveřejňování odposlechů. Což není chvályhodné, ani úlevné, ale znepokojivé, protože je to krok dvojsečný.

Může stimulovat dílčí nápravu (odvolání nedbalých policistů, vykázání Béma z politiky, odsouzení Janouška, nejspíš ale za opilost), je však neprůhledný a může skrývat i neznámé zlověstné záměry.

Klausovy výroky vyznívají tak, že jejich původce autoritativně glosuje pouze jednu stranu mince, zatímco o té druhé mlčí. Buď dělá, že o ní neví, anebo o ní opravdu neví. Obdobných Klausových výroků se už nastřádala řada a každý byl svým způsobem blamáží, i když to někdy vyšlo najevo až později. Vzpomeňme, že to byl právě dnešní prezident republiky, kdo podpořil pana Koženého, mládence z Motoinvestu, kdo přirovnal EU k RVHP (řízené z Moskvy), kdo se zastal pana Bátory a prohlásil pana Dobeše za dosud nejlepšího ministra školství. Václav Klaus nikdy neměl rád výraz „tunelování“ a velmi nemiluje Ústavní soud, instituci, jíž nelze upřít snahu nalézat právo a sloužit spravedlnosti. Klaus nikdy nenašel kritické, neřku-li varovné slovo o tom, že naše společnost je prolezlá systemizovanou korupcí bezmála mafiánského typu. Do její kuchyně sice nevidíme, ale její důsledky jsou očividné. TOTO by mělo být námětem pro hlavu státu, ale ta o tom mlčí.

Výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidí, kteří panu Klausovi důvěřují, je pořád dost. Dokonce i mezi ústavním činiteli. Musí jim z toho jít hlava kolem, jako dítěti, které jsem svrchu uvedl jako příklad. Hlodá v nich kognitivní konflikt, neboť na ně dnes a denně doráží realita, ale i zcela jiný obraz světa, jak ho předkládá pan Klaus, a oni nevědí, čí jsou.

Mnozí se už těší na jeho odchod, ale on na svém místě ještě nějaký čas zůstane. Jeho působení sice nelze zabránit, ale je nejvyšší čas je prokouknout. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.