Do třetice po sobě přinášíme několik úvah Karla Čapka o demokracii. Pozornému čtenáři jistě neunikne, že různost tehdejších, z Čapkovy doby vycházejících a dnes již namnoze zapomenutých jmen, není nic proti podobnosti jejich skutků se skutky vrchnosti dnešní. Rovněž jeho postřehy o devastačním účinku tisku (dnes bychom řekli médií) na občanské zvyky a obecně vládu věcí veřejných jsou nadčasové a k většině tehdejších příkladů najdeme mnoho paralel dnešních.

Úvodem však stavím úvahu o rozdílech mezi vládou vzešlou z voleb, tedy politickou, a vládou vzešlou z neschopnosti politiků vládnout aspoň trochu kompetentně. Tehdy se tomu říkalo vláda úřednická a první republika měla takové vlády tři. V letech 1920-21, v roce 1926 (obě vedl Jan Černý, moravský zemský prezident a ministr vnitra několika dalších vlád) a v posledních měsících roku 1938 (zoufalý pokus gen. Syrového zabránit obsazení země nacisty).

Dnes by se hodilo spíše označení vláda expertní neboli odbornická. Vyjadřovala by nejlépe to, co vládě dnešní fatálně schází: sebemenší odborný vhled do problematik, jimiž se zabývá. Činí-li premiéra politolog, ministra financí elektroinženýr, ministra dopravy novinář, ministra vnitra němčinář či ministryni pro vědu a výzkum provozovatelka penzionu, jaké asi to vládnutí může být? Diletantské.

Vždy jsem byl příznivcem klasické volební demokracie, tj. že vláda vzniká politicky a politici v ní zastupující volební výsledek se obklopují odborníky. Při pohledu na dnešní vládu se tento můj názor rozplývá a mizí za obzor dnešních dnů. Tak i proto zde na prvním místě stojí Čapkova úvaha na toto téma.

Jarní úklid

Je to zvláštní: úřednický kabinet byl ve všech skoro novinách přivítán s jakýmsi nechutenstvím; různá pera počala projevovat zachmuřené obavy o vymoženosti demokracie; div se nevolalo, že lid je ohrožen ve svých právech a svobodách. Zatím, pokud je možno soudit, skutečný, daně platící a na vše bručící lid přijal toto ohrožení velmi pokojně, ne-li dokonce s mírným uspokojením. Zdálo by se, že lid nemá tuze mnoho smyslu pro jemnější odstíny lidovlády, jako je například zájem stran; ale ještě spíše se zdá, že politika a lid se pomalu rozcházejí, což je čtyři měsíce po volbách fakt zajisté pozoruhodný. Za ty čtyři měsíce jak zřejmo pohasla politická ohnivost našeho lidu. Nelze čekat, že by se tento lid nějak bouřlivěji pozvedl na obranu demokracie proti čtrnácti odborným ministrům. Už to tak patrně je, že občan, který není náhodou zrovna poslancem nebo sekretářem některé strany, nemá naprostého pochopení pro zásadu, že spravovat dejme tomu železnice má v zájmu občanských svobod spíše bývalý úředník univerzitní knihovny nežlizkušený železničář a tak dále.

Je skutečně úřednický kabinet něčím méně demokratickým než kabinet politiků z profese? Kdybychom si vyjádřili demokracii heslem Francouzské revoluce Rovnost, volnost, bratrství, tu stěží pochopíme, že by řekněme volnost ohrožoval spíše dr. Haussmann než dr. Dolanský; naopak spíše čekáme, že volnosti se jenom pomůže, nebude-li například cenzura podléhat klerikálnímu zájmu, jako tomu bylo před volbami. Pro nás občany není nikterak porušena rovnost, spravuje-li dráhy nebo pošty odborník místo nějakého mocného muže, který přijímá i propouští úředníky se zvláštním zřením k jejich stranické legitimaci; řekli bychom naopak, že v zájmu rovnosti je, aby to nebyl muž jedné strany. Pokud se týče bratrství, stačí nám, shodne-li se nynější kabinet sám v sobě poněkud snadněji než ten, který odešel; ostatní bratrství odkažme stranám v parlamentě, aby je dokázaly ve svém styku a hlasování.

Nezdá se také, že by řekněme dr. Franke nám názorněji představoval lid nežli úředník, kterého snad před čtrnácti dny ani ve snu nenapadlo, že by mohl nebo toužil být ministrem. Politik se stává ministrem tak, jako nějaký arcivévoda Josef Emil Ferdinand František se stával generálem dělostřelectva, i když rozuměl kanónům jako já vyšší matematice; patří to prostě k jeho postavení. Politik se nestane ministrem pro své zvláštní znalosti, nýbrž proto, že mu to náleží z moci a prestiže jeho strany. To však, má-li mít slovo „demokracie“ ještě vůbec nějaký smysl, nemá s demokracií co činit. Pokud je armáda, je demokratičtější, aby generálem dělostřelectva byl člověk, který se vyzná v kanónech, nežli nějaký princ. Je demokratičtější, aby ministrem veřejných prací byl člověk, který ví, jak se dělají a řídí silnice nebo splavy, nežli člověk, který ví, jak se mluví z okna. Není-li třeba, aby ministr železnic rozuměl železnicím, a stačí-li na to jeho úředníci, pak bychom řekli, že není vůbec třeba, aby byl nějaký ministr železnic. Je-li však z vyšších a tajemných důvodů nutno, aby určitý počet politických činitelů dostal hodnost ministra, pak by snad bylo lépe stvořit ministerstva pro harmonii sfér, pro kvadraturu kruhu, pro styk s Martem a jiné věci, ve kterých nemohou prakticky škodit. Avšak tyto subtilní politické otázky nejsou otázkami demokracie.

Je vskutku šprýmovné číst obhajobu demokracie v novinách, které až dosud s divým gustem mávaly pochybným prádlem ministrů těch ostatních politických stran. Demokracie je ohrožena hlavně tehdy, je-li zneužívána; je navíc otřesena, ztrácí-li důvěru občanů. Demokracii

podvrací machr, který jejím jménem tropí špatné kousky; podvrací ji strana, která z ní dělá své loviště; podvrací ji koalice, která ji uvádí v bezmoc. Tady se mělo křičet, že je demokracie v nebezpečí; můžeme si nyní oddychnout; ryba přestane smrdět od hlavy. Je dobře pro emokracii, nebudeme-li ji nějaký čas vidět v její bezmoci a zchátralosti.

Je jedna věc ve státě, jež je nade všechny jiné demokratická, neboť dělá dobře nám všem, je to pořádek. Mluvme trochu méně o politice a trochu více o pořádku. Pořádek není veliký ideál, ale je to veliká práce; takové jarní poklízení, jaké si teď musíme nechat líbit od svých hospodyní, je trochu znovubudování skutečnosti. Dýchalo se nám špatně; bylo nám nevolno z odkládání a komplikování všeho, co bychom chtěli mít v pořádku. Nepřáli bychom si nic tak snažně jako vládu úklidu: tady jsou úkoly, na které ti druzí nestačili; pusťte se do toho vy, kteří jste odborníci. Ale máte-li něco pořídit, je třeba jen jednoho: abychom se vám do toho příliš nepletli a nedělali vaši práci ještě těžší, nežli je. Kdybychom my obyčejní občané měli do věci co mluvit, dělalo by se vám lépe; ale nás se nikdo neptá; lidovláda u nás jsou jenom ti, kdo jsou za to placeni.

Bude-li úřednická vláda skutečně úřednická, bude spíše konat službu než vládu; což nám, lidu málo politickému, se zdá být něčím velmi demokratickým. Úřednický kabinet není porážka demokracie; je to jen prohra politiky.

(Lidové noviny 28. 3. 1926)

Panevropa

Nemíním tu Panevropu pana Coudenhova-Kalergi, nýbrž naši domácí, československou. My sami jsme Panevropa. Naše malá sice, ale požehnaná země se pomalu stává první syntézou Evropy. Jsme stará půda, na které se v dějinách setkával Východ a Západ, Sever a Jih; že se toho nesetkávalo víc, tím je vinen jen nedostatek dalších světových směrů. Máme v sobě svou Itálii; máme v sobě své Rusko. Papež a Luther ještě u nás nevyřídili svůj spor. Máme své panslávy i své pangermány. Říká se, že jsme národní stát s nějakým německým, maďarským a polským okrajem. Avšak zdá se, že československá etnografická mapa je daleko pestřejší; mohlo by se říci, že jsme kopertdeka Evropy, v níž nechybí žádná z běžných barev, které se nosí na politických vlajkách jiných zemí.

Když jsem před několika lety viděl po Itálii běhat fašisty, nebylo by mne napadlo ani ve snu, že by někdo u nás mohl nosit tento druh vlašského národního svérázu. Musel bych se tomu tehdy smát, jako kdyby mně někdo řekl, že budou u nás lidé jezdit na oslech nebo nosit kalabréské širáky. Dnes už bych se tomu nesmál; dnes jsem ochoten věřit i tomu, že rozvine-li hidžázský sultán s úspěchem zelený prapor Prorokův, rozvine i u nás třeba dr. Hodža zelený prapor Prorokův a bude šířit spontánní lidové hnutí panislámské. Naši fašisté až do těch hrdel a košil přijali lokální barvu jistých taliánských národních zvyků. Dokonce se snaží přijmout i jejich horkokrevný a trochu křiklavý temperament. Zdá se, že u nás bují jakási italská kolonie.

Na druhé straně si nejsem plně jist, je-li komunismus u nás opravdu komunistický; ale zato je zcela nesporně moskevský. Čekal jsem s jistým napětím, urodí-li se v našem komunismu jediný nápad, který by nebyl už dříve proveden v Moskvě. Od politických zvyků až po otázky konstruktivistického divadla ovládá patrně naše komunisty jediná starost: aby to bylo dosti moskevské. Celá ctižádost tohoto hnutí je, aby bylo co nejmoskevštější; rozumím-li poněkud dogmatickým sporům v této straně, považuje se za blud a kacířství vše, proti čemu lze vytáhnout nějaký moskevský výrok.

Jsme národ opiček. Čekám, že se slovenští autonomisté budou organizovat po vzoru irských sinnfeinistů a prohlásí De Valeru za svého vůdce. Nevím, proč se u nás konzervativnější elementy dosud nesemkly pod praporem pana Prima de Rivery; ale to se ještě může stát. Křesťanští lidé by mohli následovat pana admirála Horthyho. Také Rizá bej by mohl být zvolen za patrona některé politické strany. Rádi říkáme, že „doba je vážná“; ano, je tak nesmírně vážná, že v ní ztrácíme smysl pro směšnost. Zavádíme si národní ruský internacionalismus stejně jako jakýsi mezinárodní nacionalismus. Je divné, že se někdy nedáme nahlas do smíchu sami sobě. Naši katolíci jsou jednak římští, jednak se nápadně podobají liberálním francouzským katolíkům. Naše liberální demokracie, pokud nějakou máme, se jednak dovolává Anglie, jednak vřele doporučuje obrátit pozornost k Americe a k jejím metodám. Jediná věc, která zůstává poněkud nejasná, je, co tedy je ještě českého v politických hnutích této republiky. Ukázalo se, že není nic vážného, co by dělilo české, německé a maďarské agrárníky. Jen čeští socialisté, budiž po pravdě řečeno, se nehlásí k žádné cizí nebo mezinárodní vlajce; snad je to proto, že vlastně nemají žádného programu.

Tím nechci říci, že bychom měli stůj co stůj vymýšlet nějakou politiku, která by byla naší národní kuriozitou; míním jen, že bychom měli být trochu opatrnější ve svých debatách o nacionalismu. Nacionalismus není v první řadě otázka programu, nýbrž otázka důstojnosti. Dovedu si představit nacionální komunismus, který by se styděl být pouhou dependencí nějakého přespolního komanda; dovedu si představit, že by lidé z nacionalismu nosili žíněná roucha, ale zaráží mne, volí-li místo toho košili jiného národa. Má-li mít nacionalism vůbec smysl, má se odehrávat ve všech stranách jako forma a bohatost života, jako radost z iniciativy, jako sebevědomí, jež ukládá člověku, aby nebyl opičkou ani medvědem po celý život tančícím podle cizí melodie. Nelze nic namítat, abychom nehledali poučení, kdekoliv ve světě lze; ale převzít cylindr nebo nankinové kalhoty (z husté tkaniny, pozn.red.) tak jako afričtí domorodci, to není poučení. Převzít celé cizí programy, to je jako převzít cizí jazyk.

(Přítomnost 29. 7. 1926)

Úhor

Je slušno čas po čase, zejména v den výroční, si vzpomenout v dobrém, co bylo uděláno; vždycky zůstane nějaká hromádka toho, co trvá a počítá se k dobrému této republice a nám všem; za osm let těch osm hromádek vydá už pořádnou kupu. Měl by se vyskytnout, kdo by nám kus po kuse, ničeho nezapomínaje, připamatoval, co všechno jsme dostali, jaké všeliké a hojné zákony, svobody, instituce, řády, výhody, smlouvy, úpravy, dodatky, ústavy, úřady, požitky, reformy, a jak se to všechno jmenuje. Obyčejně zapomínáme jedno pro druhé; je toho odhlasováno tolik, že skoro ztrácíme přehled. Pravděpodobně je v tom všem veliký kus pokroku; snad je ho naděláno víc než za ta léta jinde.

Ale teď se podívejme, co všechno po člověku zůstává; nejsou to jenom jeho činy. Po tátovi v rodině nezůstane jen to, co vydělal, ale i to, jak se choval, jak byl živ, jaký řád dal všemu, co dělal. Po politicích nezůstávají jen zákony, které odhlasovali, ale i zvyky, které vtiskli svému konání. Ani se nebudu řečnicky ptát, je-li úroda našich politických zvyků stejně vydatná jako úroda našich politických činů; je to úhor. Každý politický skutek, který se stal, je možno chválit nebo aspoň po nějaké stránce hájit; ale myslím, že by se žádný z našich politiků neuvolil být advokátem našich politických zvyků. Nanejvýš by začal něco omluvně povídat, že jsme mladá demokracie, že teprve začínáme, že jsme ještě nevytvořili pevných forem a kdesi cosi. Jenže to právě není žádná omluva. Začátek není tak těžký proto, že je to začátek, nýbrž proto, že je strašně závazný. Začínat není těžké; těžké je začínat pořádně. Přestaňme se už omlouvat tím, že jsme mladá demokracie; nespadli jsme přece v roce osmnáctém do střední Evropy odněkud z kosmických mlhovin. Neodvolávejme se napořád na dětské nemoci; viděl jsem už hromadu našich politických lidí, ale žádný z nich mi nepřipomínal malé a nevinné robátko podrobené božci nebo spalničkám. Dětské nemoci jsou velmi trapné, konstatujeme-li je u dorostlých a vážných mužů. I když říkáme, že naše demokracie je v plenkách, neznamená to, že pan poslanec X je v plenkách nebo že pan Y ještě není vázán ohledy, které platí pro džentlmeny od šesti let nahoru. Náš stát je sice mladý, ale lidé, kteří se v něm nejvíce ohánějí, nejsou většinou nijak nápadně mladí. Můžeme omlouvat poměry, ale nemůžeme omlouvat lidi. Poměry celkem za nic nemohou, ale lidé mohou za poměry, které jsou.

Dejme tomu, vychází u nás tiskovina, která by všude ve světě byla bez okolků považována za petrolejnictví. Takové věci vycházejí všude; ale je naši domácí zvláštností, že tento opeslý tisk vychází v tiskárně, která má správní radu, v jejímž čele sedí politik, bývalý ministerský předseda a vůdce strany. Je prostě úžasné (abych užil oblíbeného rčení dotyčného politika), že tento muž a jeho okolí si neuvědomují společenskou nemožnost, které se dopouštějí. Je prostě úžasné, jaká nejistota nebo ledabylost je u nás ve věcech osobní odpovědnosti. A „to volá k pánubohu“, jak málo záleží veřejně činným lidem na tom, zadají-li si trochu a s kým.

Nebo propukne aféra, v jejímž průběhu se ukáže, že hlavní osoba lže jako cikán. I to se může přihodit kdekoliv; ale troufám si říci, že nikde ve světě by se nemohlo stát, že by osoba chycená při lži nebyla – třeba mlčky a diskrétně – odsunuta ze společenského dosahu, jak žádá samo milosrdenství. Všude ve světě by každý slušný člověk považoval za samozřejmé, že z takového usvědčení plynou jisté neodvratné důsledky. Jen velmi nečisté plebejství se může tvářit, že to nic není; a jen naprostý a zrovna zoufalý nedostatek zvykového kodexu může způsobit, že lidé normálních instinktů ztrácejí v politice měřítka, bez kterých b se v soukromém životě nemohli obejít.

Takto bychom mohli probrat snad všechny politické aféry, kravály, konflikty a polemiky; všude bychom – vedle meritorní stránky – našli tu podivnou nejistotu, jak se má na věci reagovat z hlediska obyčejné zvykové slušnosti. Bohudík není u nás sice anarchie ve veřejných řádech; ale zato je u nás anarchie ve veřejných zvycích. Lidé, kteří neokřikli žurnalisty útočící na prezidenta, okřikovali prezidenta, když na ty útoky řekl své námitky. Nevoláme tu po cenzuře policejní, nýbrž po daleko bezpečnější a přísnější cenzuře zvykové. Senát chce suspendovat svého předsedu ne proto, že by konal špatně svůj úřad, nýbrž proto, že není z dočasné většiny, a přestože o jeho úřadě byla učiněna jakási smlouva; nikdo se v tu chvíli neptal, jaký nemožný zvyk by tím byl instalován. Špatné zvyky jsou horší než špatné zákony; špatný zákon se může kdykoliv zrušit nebo novelizovat, ale špatné zvyky trvají a nedají se zrušit nějakým hlasovacím prostocvikem. To znamená, že máme být neobyčejně úzkostliví ve všem, co se může stát zvykem. Generál z čehosi obviněný se neobrací k vojenským instancím, nýbrž do novin; a ty noviny nenapadne, jaký povážlivý zvyk nekázně tím zavádějí. Vůbec noviny jsou vedle parlamentu zrovna rezervací špatných zvyků. Novinářské polemiky, novinářská nevážnost k pravdě a novinářská neslušnost jsou asi tak tou nejhorší ukázkou móresů, kterou náš život poskytuje. Drzost, neloajálnost, anonymita, která vylučuje osobní odpovědnost, ochota obrátit na čtyráku, mstivost, otrocká závislost – hledejte, kde mezi lidmi byste našli horší návyky než na těch potištěných papírech, které denně vykonávají nějaký vliv na takzvané veřejné mínění. Ale veřejné mínění je celkem bublina; povážlivější jsou zvyky, které se takto šíří. V posledních měsících jsme mohli skoro s hrůzou měřit úroveň politických zvyků; nestačí-li tyto zkušenosti k tomu, abychom se otřásli a počali to zkoušet s nápravou, pak nám bude snad jednou zažít věci ještě ostudnější.

Náprava, to se lehko řekne; ale rádi bychom věděli, jak do ní. Po mém není jiné cesty než jedna velice stará: starat se víc o to, co se sluší a co se nesluší. Nespadli jsme z nebeských mlhovin, ale vyrostli jsme skoro všichni zdola; řekněme si upřímně, že celkem jsme národ povýšenců. Opustili jsme zvykový řád lidového života, ale nenavykli jsme si řádu jinému; z našich lakýrek čouhá onuce. Není to hanba být povýšencem: ale zavazuje to k velké přísnosti k sobě a k velmi živému vědomí, že si máme dát na sebe a své chování obzvláštní pozor. Musíme být dvojnásob opatrní, protože jsme v podstatě nejistí; příliš lehko něco ztrácíme: buď vlastní hrdost, nebo slušnost k druhým. Sedli jsme k tvoření reforem a zákonů, ale přitom jsme zapomněli na stejně podstatnou věc: na tvoření zvyků; chcete-li to slovo, tedy na tvoření tradicí. A je-li před námi jen pár dní klidu nebo čekání, použijme jich k tomu, abychom revidovali své zvyky.

(Přítomnost 28. 10. 1926)