Od roku 1976 zahájil spolupráci s řadou zahraničních universit – byl profesorem politologie na universitě ve Stanfordu (1976–1979) a profesorem humanitních studií na newyorské Columbia University (1979–1994). Dále hostoval např. na Yale či Harvardu. Byl spoluzakladatelem italského Centra komparativní politologie (Centro Studi Politica Comparata) a politologického časopisu Italian Political Review (Rivista Italiana di Scienza Politica).

Jeho hlavním zájmem byla systemizace politických systémů (je autorem typologie, která člení politické uspořádání do sedmi kategorií - systém jedné strany, systém hegemonní strany, systém predominantní strany, systém dvou stran, systém omezeného pluralismu, systém extrémního pluralismu a atomizovaný systém). Zabýval se ale i záležitostmi velmi aktuálními, v posledních letech jeho života to byly především otázky masové migrace ze třetího světa do Evropy, který Sartorimu poskytl půdu pro otevření základních úvah o povaze a smyslu pluralismu, multikulturalismu a migrace jako takové. Je autorem převratného (a vysoce logického) zjištění, že pluralismus je ve svém důsledku v přímém protikladu k multikulturalismu, jinými slovy: multikulturalismus dokáže zlikvidovat to nejdůležitější na pluralismu, totiž svobodu. Je pochopitelné, že s tímto závěrem nebyl mezi západoevropskými „sluníčkáři“ populární. Jenže, jak praví již antický klasik, „o pravdě se nehlasuje“.

Vybrali jsme z jeho eseje na posledně řečené téma několik důležitých pasáží, které se zabývají nejen politologicko a praktickou stránkou migrační epochy, ale také otázkami  lidských práv versus práv člověka, a také etiky a jejího deformovaného chápání či zneužívání preceptory migrační otevřenosti. Pokud se totiž někdo naivně domnívá, že nejsilnější migrační nápor je za námi a nyní se jen lídři evropských států pokusí vyrovnat se s jeho následky, pak je na omylu. To nejhorší nás teprve čeká. Díky Sartorimu tomu aspoň trochu lépe porozumíme.

Nakolik odlišní? Nakolik podobní?

V knize se věnuji teoretickému rozkladu o pluralismu. Mým prvotním úmyslem je objasnit, v čem spočívá teorie pluralismu a jaké má vztahy k teorii tolerance a konsenzu. Každodenní aplikace pluralismu, jeho praktické i vedlejší projevy, je v knize pouze zběžně naznačena. Nyní bych chtěl tento aspekt prohloubit.

Optimální společností je pro pluralismus společnost integrovaná. Ale jak integrovaná a v jakém smyslu? Při hledání odpovědi nám může být nápomocen komplex pojmů, kterými se označují různé formy a procesy soužití. Například homogenizace, začlenění, zahrnutí, asimilace a akulturace na jedné straně a diverzifikace, segmentace, separace a dezintegrace na straně druhé. Na této škále lze pluralitní integraci umístit zhruba doprostřed: odmítá samozřejmě extrémní póly, tedy homogenizaci i separaci a dezintegraci. Jaký postoj ale zaujímá k ostatním způsobům soužití?