Verheugen často navštěvoval Prahu, setkával se s politiky podobných názorů (Petr Pithart, Cyril Svoboda atd.), společně organizovali nátlakové akce (např. petici Stop nacionalismu v roce 1999), a to celé jen krátce po přijetí Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, podepsané 21. ledna 1997 premiéry Kohlem a Klausem. Tato deklarace se pokusila pro obě strany co možná bezbolestně uzavřít dějinné události do učebnic a nestavět na dávných křivdách budoucí vztahy. To se samozřejmě nemohlo zamlouvat lidem zainteresovaným v hlavní myšlence onoho úsilí o anulaci Benešových dekretů, tedy v podílu na vyžadovaném majetkovém vyrovnání (Verheugen tehdy sudetoněmecké nároky vypočítal do částky kolem 300 mld Kč, což byla tehdy zhruba polovina celého ročního rozpočtu země). Jak se říká: vždy hledejte stopu peněz. Tady také o nic většího ani menšího nešlo.
Dnes jsme dál. Evropská unie hyne na úbytě - nejen kvůli virové pandemii, ale především kvůli své uzavřenosti a arogantní neschopnosti slyšet názory všech členských zemí, zejména když jsou v rozporu s názorem hegemona – opět Německa. Lze očekávat v horizontu několika měsíců její pozvolnou erozi, a to je ještě ta lepší verze. Také by mohlo dojít k revolučnímu rozvratu, který by patrně zplodil válku, nejspíše opět světovou, toho jména třetí. Německo neumí řešit své ekonomické problémy, které si samo způsobilo tím, jak pozvalo vyžírky z „třetího světa“ onou slavnou větou kancléřky Merkelové „Wir schaffen das“, aniž by zvážilo všechny, zejména hospodářské dopady. K tomu se přidala ona pandemie a Německo se musí rozhodnout, jak dál. Taková rozhodnutí ale vždy v dějinách ústila v nějaké expanze s cílem dobýt pro Němce větší „životní prostor“ (Lebensraum). Zatím se to Německu dařilo ekonomicky. Podmanilo si velkou část střední a východní Evropy, vytvořilo z nich montovny s lacinou, ale vysoce kvalifikovanou pracovní silou, a odbytiště pro své zboží. To ovšem mohlo fungovat jen do okamžiku, kdy po tomto zboží byla poptávka. Pandemie tyto hodnoty notně zpřeházela. Německo zavírá své provozy za svými hranicemi (viz Škoda Mladá Boleslav), a uvrhá tím své hospodářské kolonie do obrovských sociálních obtíží. Z toho nemůže vzejít nic dobrého.
Nicméně zpět k Benešovým dekretům. Nahrazovaly neexistující zastupitelskou legislativu v prvních týdnech po květnu 1945, bylo jich víc než 140 a mnoho z nich nese podpis nejen prezidenta Beneše, ale i premiéra Fierlingera a dalších politiků. Najdeme mezi těmi dekrety rozhodnutí z různých oblastí života – od úpravy měnových poměrů přes zřizování soudů až třeba po zakládání univerzit, České filharmonie či znárodnění filmového průmyslu. Dekretů, které jsou onou solí v očích různých Posseltů a jejich domácích podržtašků, je jen pár.
Předně dekret č. 33 „o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“, který byl oním právním rámcem, podle něhož mohlo docházet k legálnímu, nikoli „divokému“ vysídlování Němců v duchu závěrů Postupimské konference. Dále samozřejmě dekret č. 5. „o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů“. S tím souvisel i dekret č. 12. „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ a č. 108 „o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy“. Když si tyto právní dokumenty pečlivě přečtete, zjistíte, že vycházejí z jasně definované dobové konstelace. Byla zde statisíce, ba miliony Němců, kteří se – často ještě před válkou – masově hlásili k nacistické ideologii a přijímali občanství Hitlerovy Třetí říše. To byl jejich dobrovolný akt, k tomu nebyli nikým nuceni. Pokud ovšem přijali občanství cizí země a konali činy namířené proti zemi vlastní, resp. té, kde až dosud měli občanství, nelze na ně pohlížet jinak, než jako na nepřátele. A jako s nepřáteli s nimi také naložit. Postupimská konference položila základy přesídlení Němců „heim ins Reich“, Beneš pro to vytvořil metodiku. Jasné jako facka. A právně neprůstřelné. Pouze politicky dezinterpretovatelné – a také často dezinterpretované. Proto – oním pečlivým čtením – dojdete velice snadno k tomu, proč a kým jsou tyto dezinterpretace vyráběny.
33/1945 Sb.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV