Jedním z těch, kdo na deficity demokratických principů v současném tzv. euroatlantickém prostoru po léta soustavně upozorňuje, je emeritní český prezident Václav Klaus. Proto dnešní četba pochází právě z jeho, už víc než pět let staré, avšak nijak nezastaralé knihy My, Evropa a svět. Sám Klaus hned v úvodu píše:

„Směřování dnešního světa se odchyluje od hodnot a principů, jakými jsou svoboda, tržní hospodářství a parlamentní demokracie, kterých jsme rychle dosáhli na počátku 90. let. Tento neutěšený stav mne trápí a vidím jej nejen v naší zemi, ale také v Evropě a celém západním světě. Proto název knihy My, Evropa a svět. Tento text jsem záměrně napsal až v posledním roce svého prezidentování. Zdůrazňuji to, neboť jsem chtěl knihu vydat před jeho ukončením, ještě do jisté míry svázán s prezidentskou funkcí. Nejsou to žádné paměti, na ty se ještě necítím, ale je to vážné zamyšlení nad uplynulými dvěma desetiletími. Toto období bylo pro mne - stejně jako pro miliony lidí v naší zemi - vytouženou érou života bez těžkého krunýře, kterým nás svazoval, brzdil a tlumil komunismus. Název My, Evropa a svět je snad až příliš ambiciózní. Jsem si vědom, že to, co mohu v této knize postihnout, jsou jen zlomky toho všeho, co se v dnešním, rychle měnícím se světě děje.

To jsou slova uvozující v mnoha ohledech jedinečnou knihu bývalého presidenta. Ten vypustil do světa už knihy počítané do desítek. Z velké části jde o soubory příležitostných textů, článků, projevů či postřehů z cest. Mezi těmi se ale občas vyskytne text, který je ucelenou tematizovanou prací, jako byla například Evropská integrace bez iluzí, Modrá, nikoli zelená planeta nebo Kde začíná zítřek. Textem toho typu je právě kniha My, Evropa a svět.

Václav Klaus v ní podává svůj pohled na události a souvislosti z období polistopadového čtvrtstoletí, které považuje za stěžejní a ovlivňující nejen celou světovou a evropskou politiku, ale i život v naší zemi, která se po roce 1989 stala integrální součástí globálního společenství. Stačí si přečíst názvy jednotlivých kapitol, abychom věděli, co nás čeká. Pár příkladů za všechny:  Pád komunismu, Rozpad Sovětského Svazu, Sjednocení Německa, Jugoslávská tragédie, Rozdělení Československa (a jeho měny), Raketový vzestup Číny, Jedenácté září aneb past, do které nás vlákal terorismus, Referendum o Evropské ústavě ve Francii, Finanční a ekonomická krize lez 2008 - 2009 a její důsledky či Arabské jaro. Klaus v jednotlivých textech předkládá svůj pohled na uvedené události a zejména dopady, které tyto události měly či mají na život naší vlasti.

Tuto historizující a rozsahem dominantní část knihy ovšem autor z obou stran doplnil dvěma texty jiného typu. V úvodu se zamýšlí nad posunem, který Evropa, svět i my sami prožíváme v oblasti politické filosofie i praxe. Jak se, jednoduše řečeno, mění naše realita na cestě od socialismu před rokem 1989 přes snahy o budování kapitalismu v 90. letech po návrat k jinému socialismu, bruselskému, zejména v průběhu poslední více než dekády. Tento oddíl je pro knihu zásadní a určující, a proto právě z něho také čerpáme dnešní ukázky.

Závěr knihy pak obstarává politická prognóza a úvaha o tom, zda narýsovaný vývoj může mít nějaké rozumné řešení, a co případně je k tomu třeba. Tady už Klaus politik navazuje na Klause filosofujícího. Ale právě k tomu se teď vraťme v první ukázce z knihy My, Evropa a svět.

Člověk, který se po pádu komunismu v zemi, kterou má rád a se kterou se identifikuje, v mém případě v České republice, původně vlastně v Československu, aktivně podílel na radikálních ekonomických a politických reformách, které měly za následek rozsáhlou a hlubokou, mimo veškerou pochybnost pozitivní systémovou změnu, dnes s odstupem pouhých dvou desetiletí, musí velmi nerad konstatovat, že je svět, ve kterém teď žije, daleko socialističtější, ne-li komunističtější, tedy v každém případě nesvobodnější, než si tehdy v prvotním nadšení a elánu představoval. Tento můj pocit zklamání, resp. obhajoba a vysvětlení tohoto mého dnešního pocitu je předmětem této knihy. Je současně i naznačením důvodu proč byla napsána.

Nikdy jsem neměl iluze o revolucích, Sametových i jiných. Dlouho už je ve mně Ortegův Zánik revolucí, ale věřil jsem v sílu systémové změny, její sílu vést nikoliv ke změně lidí, ale ke změně jejich chování. Nacisté chtěli vytvořit nového člověka, komunisté také, a i po naší sametové revoluci jsme u nás vedli polemiku, jestli jsou špatní lidé nebo systém. Ti, kteří si mysleli to první, chtěli, aby vládly elity, mysleli tím sami sebe. My druzí jsme chtěli demokracii a systém politických stran. Můj výrok o zklamání není výlučně výrokem o realitě, i když v jistém smyslu je, ale ještě více je výrokem o porovnání mých tehdejších expektací a mého dnešního vnímání a hodnocení reality. A nejen to. Tento můj pocit je jistě i odrazem celkové neurózy dnešní doby, a v nemalé míře i vyjádřením mé obavy z ve společnosti převládajícího nerespektu k evolučně vytvořenému společenskému řádu západního světa a k faktorům, které ho garantují. Obávám se, že právě tento nerespekt se stal módou či normou dneška. Čím razantněji ho dnešní elity či spíše lidé, kteří se za elity považují, obhajují a spoluvytvářejí, tím jsou na sebe pyšnější. Člověku, který prožil komunismus a nesmírně se radoval z jeho pádu, se v dnešní době zdá, že se v mnohém vrací zpět do éry, kterou už jednou prožil a o které si myslel, že je už definitivně minulostí. Možná, že to byl ten příliš optimisticky pocit, který předurčuje mé dnešní zklamání.

Celý vstupní text knihy nese název Pocity po více než dvou desetiletích od pádu komunismu. Je to příhodná charakteristika, protože Václav Klaus se tu skutečně rozepisuje o osobních dojmech z vývoje v této epoše. Dává nahlédnout do svého vnitřního hodnotového světa a vysvětluje, proč se tento hodnotový svět dostává čím dál víc do rozporu s vnější realitou.

Před dvaceti lety jsme pozorovali a na vlastní oči pociťovali, že přímo před našima očima a s naší osobní účastí a snad i dílčí zásluhou, probíhá radikální a navíc pozitivní posun na ose nesvoboda – svoboda, stát – trh. Chtěli jsme více svobody a méně státu. A tento posun tehdy v realitě skutečně probíhal. Nebyla to naše pouhá iluze. A tehdy, stejně jako dnes, se nám maximum svobody a minimum intervencí státu zdálo být pro lidský život věcí zcela rozhodující. Nic dalšího jsme ve veřejném prostoru do našich životů nechtěli a nechceme.

Na rozdíl od socialistů všech barev a vyznání, z nichž někteří sami sebe klamou tím, že se nazývají zcela jinak, jsme neměli žádné ambice dosahovat konkrétních věcných cílů. Nechtěli jsme větší nivelizaci příjmů, pozitivní diskriminaci, méně emisí CO2, kratší pracovní týden a delší dovolenou, větší či menší islamizaci světa a ani další podobné věci. Ty měly být výsledkem svobodné společenské interakce, nikoliv před závorku vytknutým cílem. V tom ostatně vidím zásadní odlišnost mezi námi a socialisty všeho druhu.

Současně jsme si trochu naivně mysleli, že jsou některé ze změn, které u nás tehdy probíhaly, v podstatě už nezvratitelné. Věřili jsme v onen pověstný, jak říkají ekonomové, efekt západky. Ten ale asi platí jen v opačném směru. Horší stav může nastat vždycky. Uplynulých dvacet let platnost tohoto efektu v pozitivním smyslu či směru určitě nepotvrdila.

Václav Klaus na řadě míst tohoto textu mluví o jistém optimismu, který vedl kroky obyvatel i politických či ekonomických lídrů v 90. letech po pádu komunismu. Dnes s odstupem je jednoduché být kritikem, ale nelze nevidět, že v onom tehdejším optimismu byl možná větší díl idealismu – než realismu.

Zdrojem našeho tehdejšího optimismu pravděpodobně bylo i to, že naše sametová revoluce probíhala ve chvílích z historického pohledu unikátní éry Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, jakkoli se tato éra už blížila ke svému konci. Jejich nástupci už dělali v politice něco úplně jiného. Že to byla doba vzácná a unikátní, lidé jako já, tehdy i pohledem z komunistického Československa, věděli. Že bude tak rychle zapomenuta a zdiskreditována, nikoliv. Že bude o mimořádné osobnosti Margaret Thatcherové natočen jeden jediný film, který ji navíc ukazuje v její, ze zdravotních důvodů vzniklé bezmocné životní situaci, a nikoliv v její síle, je velmi výmluvné a smutné.

Díky Reaganovi a Thatcherové a ve světě idejí díky Hayekovi, Friedmannovi, Stieglerovi a řadě dalších myslitelů jsme podlehli omylu, že byl kapitalismus, alespoň na jistou dobu, znovu uhájen před stále se opakující ortegovskou Vzpourou davů, vlastně před světovým socialismem, i na západě. Teď už takový pocit mnozí nemáme, alespoň já určitě ne. Z kapitalismu a svobody je bohužel opět téměř neviditelně a potichu, ale zato každodenně ukrajováno. Podobný pocit musel mít v roce 1996 můj přítel pařížský profesor ekonomie Pascal Salin jeden z prezidentů Montpelerinské společnosti, když ve Vídni, která už dnes o rakouské škole neví téměř nic, velmi předvídavě řekl: We are not the winners of the present time.

V roce 1996 se mi naše prohrávání tak zřetelně jako dnes ještě nezdálo. U nás stále ještě probíhaly evidentní změny k lepšímu, i když se už blížil jejich konec spojený s ukončováním našich radikálních reforem a spočívající v povinném přizpůsobováním se podmínkám Evropské unie. Povinným, chtěli-li jsme do Evropské unie vstoupit. Znamenalo to začátek našeho putování opačným směrem. V dnešní Evropské unii tento názor téměř nikdo nechce slyšet. Naši socialisté a environmentalisté také ne. Ale je to bohužel tak. Naše přibližování se k Evropské unii znamenalo a znamená odvracení se od kapitalismu.

Výše zmíněný optimismus, či dokonce idealismus, měl samozřejmě své objektivní příčiny, o nichž hovoří Václav Klaus. Obecně lze v podobných zlomových historických momentech vždy počítat s více či méně zřetelnou porcí omylnosti plynoucí z toho, že vstupujeme na nové, neznámé území a všechny příklady mechanicky přenesené odjinud, nutně aspoň zčásti selhávají, protože prostě vyplývají z jiné historické zkušenosti, než z jaké vyrůstá naše nezaměnitelná a bezprecedentní změna.

Naše tehdejší změny však byly evidentní, mnohými s nadšením, menším počtem našich spoluobčanů s odporem pociťované, a v každém případě snadno dokumentovatelné. Neuvěřitelně rychle byl nastolen systém politické svobody a parlamentní demokracie, který vystřídal předcházející nesvobodný, autoritativní, v jistých obdobích totalitní politický režim. V ekonomice začal dominovat trh místo plánování a současně s tím soukromé vlastnictví místo vlastnictví státního. Nastala všeobecná liberalizace, deregulace, desubsidiarizace, a to nejen v ekonomické oblasti. Ve všech svých rolích u nás stát radikálně ustoupil do pozadí, svobodný jedinec se naopak dostal do popředí. Zdálo se nám také, že sice určitě ne k revoluci, ale alespoň k jisté pozitivní změně tendencí dochází i ve starém dobrém kapitalismu. Že po půl století měknutí kapitalismu dochází k jeho, byť mírnému, přesto však tolik potřebnému tvrdnutí. Teď na počátku druhé dekády 21. století je situace mimo veškerou pochybnost jiná, alespoň z úhlu, ze kterého se na svět dívám já. Nabízejí se proto logické otázky: Měli jsme před dvaceti lety nemístné a neoprávněné iluze? Viděli jsme svět špatně? Byli jsme naivní a hloupí? Mýlili jsme se ve svých očekáváních? A pokud ano, týká se to jenom nás, kteří jsme se právě vzpamatovali z žití v komunistické společnosti, nebo všech? Na otázky tohoto typu bychom si měli odpovídat s plnou vážností, bez předsudků a bez papouškování zjednodušujících ideologických schémat. Nemůže být sporu o tom, že jsme se mohli mýlit, a asi jsme se i v lecčems mýlili, ale nebylo to proto, že bychom v éře komunismu, při pouhém nakukování přes železnou oponu, tedy bez skutečného autentického prožitku z žití na západě, měli o západě zejména o západní Evropě přílišné iluze, a že by naše špatné, nebo nepřesné čtení tehdejší reality vyplývalo z toho, že bychom měli na očích nasazeny jakési zcela nepatřičné růžové brýle.

Troufám si tvrdit, že alespoň u mne to byla spíše silná a optimistická víra v dlouhodobě působící sílu principů svobodného světa, sílu trhu, sílu idejí svobody, i v naši schopnost tyto ideje prosazovat, jakmile padne komunistický totalitní systém. Myslím si proto, že by bylo nepřesné říci, že lidé jako já problémy západu a z nich plynoucí rizika tehdejší doby neviděli, resp. že nebyli schopni předvídat jejich možný budoucí, jak teď vidíme, vývoj. Na rozdíl od mnoha našich povrchních a konjunkturálních kritiků komunismu, kterých se najednou po pádu komunismu urodilo nečekaně velké množství, mám pocit, že nám komunismus sice mnoho vzal, ale že nám dal i příležitost leccos pochopit. Na jaře roku 1980, tedy v relativně beznadějné éře Husákova komunismu, jsem si do svého zápisníku poznamenal slova německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, která o životě v éře nacismu napsal těsně před svou násilnou smrtí v koncentračním táboře Flossenbürg v roce 1943: „Ztracený čas je nenaplněný prázdný čas“. Minulá léta taková určitě nebyla. Nesmírně mnoho bylo ztraceno, ale čas ztracen nebyl. Věřím, že jsme ani my v tomto smyslu léta v komunismu úplně neztratili, alespoň někteří z nás.

Celá první část knihy je de facto  polemikou s nejrůznějšími podobami socialismu, jako systému, který rozhoduje za člověka, řídí jeho život a tím ho zbavuje svobody i odpovědnosti. Klaus nachází prvky socialistického myšlení v mnoha různých módních doktrínách dneška.

Řadu věcí jsme, jak se pokusím naznačit dále, viděli a díky zkušenosti s komunismem viděli snad dokonce i ostřeji, než někteří naši současníci na západě, a to i než lidé obdobného politického nebo ideového zaměření. V žádném případě jsme, lidé jako já, nepropadali sebemenším iluzím o možné konvergenci kapitalismu a socialismu, od počátku 60. let oblíbeným na západě. Ale ani blouznění o třetích cestách, ty jsme odmítali zcela rezolutně.

Mluvím-li za sebe, již od přelomu 60. a 70. let, tedy od momentu vzniku Římského klubu a od publikování jeho prvních katastrofických, pro mne již tehdy zcela absurdních a evidentně ideologických, nikoliv scientistických názorů, jsem měl hrůzu ze zelené ideologie, z environmentalismu, ve kterém jsem viděl neméně zhoubnou alternativu tradiční socialistické doktríny. O té tu teď nepíšu, protože tu jsme tehdy, její krajní verzi, zažívali na vlastní kůži. A samozřejmě jsme její nedůsledné odmítání na západě viděli. Z komunistické Prahy se mi zdálo, že ekonomové na západě žijící v ulitě své technicistní disciplíny, oslněni její matematizací, na environmentalismus dostatečně nereagují. Bylo přece zcela zřejmé, že nic z oboru přírodních věd, na nichž by eventuálně mohla něco stavět, v této ideologii není. Nebylo v ní ani nic z ekonomie. Vždy to byl pokus měnit lidskou společnost směrem k nesvobodě a etatismu. To byl skutečný záměr jejich zastánců. Údajné vyčerpání přírodních zdrojů a oproti nim stojící populační bomba. Obojí samozřejmě naprosto mylné, bylo jen záminkou. Jednotlivé přírodní zdroje mohou být vyčerpány, i když úplně jiným tempem, než jak to fanatici Římského klubu předvídali, ale ekonomické zdroje vyčerpatelné nejsou. A je-li dnes něco problémem, pak je to depopulační bomba. Čili spíše opačný problém. Teď zase, stejně mylně, leckoho trápí stárnutí obyvatelstva.

Přesto jsem v té době ještě neviděl, a vidět nemohl, později se prosadivší doktrínu globálního oteplování a sílu a nebezpečnost, která je v ní skryta. Tato doktrína je jeden z mnoha převleků environmentalismu. Kdyby v jisté chvíli od závěru 70. let nenastalo dvě následná desetiletí trvající mírné zvýšení globálních teplot, určitě by si tato super -humanistická ideologie velmi utilitárním způsobem našla jako záminku boje za lidskou svobodu něco jiného. Třeba i hrozbu globálního ochlazování. V současnosti, jak dnes vidí už skoro každý, pokud neztratil zrak, představuje tato ideologie jedno z největších nebezpečí pro lidskou svobodu a lidskou prosperitu celého lidstva. Mimochodem, je téměř půvabné, jak její propagátoři mlčí, když začíná být zřejmé, že od roku 1998 do dnešního dne žádné globální oteplování neprobíhá.

Ostatně Klaus zdaleka není prvním politikem či myslitelem, či prostě politicky myslícím autorem, který upozorňuje na rizika pronikání socializujících tendencí do života a mentality lidí a společnosti. Jedním z těch, na které se Klaus odkazuje nejčastěji, je už výše jmenovaný Friedrich August von Hayek.

I během svého života v komunismu jsem měl hrůzu z levicovosti intelektuálů. A s nadšením jsem již tehdy propagoval Hayekovo Intellectuals and socialism, neboť jsem měl příležitost přesvědčovat se dnes a denně o tom, že právě intelektuálové, resp. jejich drtivá většina, ač si to nechtějí přiznat, byli a asi i nyní jsou hlavními tahouny komunismu a jemu blízkých doktrín. A i v minulosti byli nejspolehlivějšími garanty jeho přetrvávání. Skutečnými bojovníky za komunismus nikdy nebyli autentičtí zástupci dělnické třídy, onoho Marxova proletariátu. Tak krátkozrací nikdy nebyli.

E. F. Schumacher v 70. letech ve svém Small Is Beautiful přesně říkal, že intelektuálové mají oproti ne-intelektuálům jednu velkou výhodu. Nejsou svázáni pouty dílčích vědomostí. Mají záviděníhodnou svobodu a duchovní rozměr ignorantů a nic jim nebrání osnovat nejdalekosáhlejší plány. Nemají se prostě ve svém rozletu o co zarazit. Jedním z takových dalekosáhlých plánů byl nejen komunismus, ale i dnešní nezodpovědná, na nedospělosti jejich protagonistů založená, politicky korektní, humanrightistická, postdemokratická společnost. Vždyť to nikoliv náhodou byli intelektuálové, oni Scribes Erica Hoffera, kteří trh nemají rádi hlavně z toho důvodu, že je uráží, že je samotné, podle jejich mínění, trh nedoceňuje. To, že mnoho z nich nežije v žádné chudobě, jim nestačí. Chtějí být chváleni a velebeni. Již dávno jsem s obavou sledoval, díky narůstající masovosti vysokoškolského vzdělání na západě, rodící se nadprodukci nedovzdělaných intelektuálů. Už nevím, kdo pro tento fenomén použil termín“lumpenintelligentsia“, a obával jsem se důsledků, které z toho budou plynout. Dnes jsme se důsledků této nedovzdělanosti ve více než dostatečné míře dočkali. Povrchnost veřejného diskursu dosáhla mimořádných rozměrů.

Rozuměl jsem Hayekovi i v tom, že se intelektuálové stávají socialisty do značné míry i proto, že jsou přesvědčeni, nebo si to alespoň namlouvají, že socialismus je věda aplikovaná na všechny oblasti lidské aktivity, a že je právě proto socialismus systémem stvořeným přímo pro ně. Odtud plynou všechny jejich pokusy o social engineering neboli o vodění nás za ručičku, a jejich veškerá nenávist ke spontánnímu řádu, k trhu. Je to od nich intelektuálně neomluvitelné nepochopení Hayeka a jejich neopodstatněná, ale i ničím neodstranitelná pýcha rozumu, kterou Hayek tak přesně vystihl. Rozuměl jsem i Robertu Nozickovi když říkal, že intelektuálové mají pocit, že jsou nejcennějšími lidmi, a že proto nechtějí být hodnoceni trhem, neboť ten toto jejich vysoké sebehodnocení často nesdílí. Již tehdy jsem také viděl levicovost médií a akademického světa, tedy hlavních oblastí kam tato nadprodukce intelektuálů směřovala.

Václav Klaus se v knize Evropy, my a svět dotýká také další posvátné ikony, a to oslavovaných 60. let minulého století jako éry oteplení na východě Evropy, dočasného změkčení tamního komunistického systému. To ovšem bylo provázeno, možná až překvapivě intenzivním, masovým levičáckým hnutím na západě (tehdejší maoistické a guevarovské studentské salónní revolucionáře, z nichž dnes leckteří vysedávají v Evropském parlamentu, hezky popsal kdysi ve své knize Za sklem Robert Merle). Paradoxně zatímco v sovětském bloku komunismus začínal erodovat, v lůně kapitalismu byl vzýván a oslavován.

Dnes už začíná být zcela zjevné snad každému myslícímu člověku, že romantická 60. léta znamenala vedle jisté proměny v kulturní sféře období cíleného podkopávání autority tradičních hodnot a osvědčených demokratických společenských institucí, což dnes někteří z nás, jakkoli jsme si ta léta v jistém smyslu užívali, cítíme jako obrovský problém. 60. léta byla, viděno dnešníma očima, spíše vítězstvím idejí Jakobínů a komunistických revolucionářů, než obhajobou tradic a zděděného a spontánně utvářeného řádu. Nastartovala masivní degradaci civilizovaného chování, úcty, respektu a kulturnosti a konec konců i kvalitní kultury. Mnohé v nás osvobodila, ale mnohé pohřbila. A důsledky toho na nás dnes dopadají velmi silně. V naší konkrétní situaci obrozujícího se komunismu tehdy a dlouho poté převažovala tendence chápat události 60. let jako události jednoznačně pozitivní. Do čehož samozřejmě nezahrnuji tragické ukončení našich nadějí 60. let v srpnu 1968.

Politická aktivita reformních komunistů a s ní spojené probuzení miliónů našich spoluobčanů, známá jako Pražské jaro, která by snad mohla přerůst ve skutečnou demokratickou revoluci, kdyby k tomu dostala čas, a kterou musela potlačit až sovětská vojenská intervence, nás trochu oslepila. Měli jsme pocit, že když jakousi camusovskou revoltu za lidskou svobodu prožíváme my, je tomu tak všude. Dlouho jsme si neuvědomovali, že na západ od nás jde do značné míry o něco úplně jiného. O velmi svébytné pokračování revoluce zahájené v roce 1789 a kulminující v roce 1917. Tedy o revoluci proti lidské svobodě. Smysluplná lidská svoboda není nezodpovědnou anarchií nerespektující povinnosti plynoucí z elementárního respektu k evolučně vytvářenému řádu. Tušili jsme sice, že pařížské barikády radikálních francouzských studentů stejně jako americké hnutí proti válce ve Vietnamu žádným bojem za svobodu nejsou, ale jako celek jsme fatální problémy 60. let nedoceňovali. Asi nejen my.

Výsledkem této dekády bylo, že se svět posunul výrazně doleva. Vedle řady pozoruhodných uměleckých výbojů, které jsou dodnes hodné ocenění, zůstaly po této dekádě už jen trosky oněch původních ničím nezastupitelných hodnot, na kterých byla od svého počátku západní společnost založena. Kvůli tomu se zrodily celé generace, které vůbec nechápou význam celého našeho civilizačního, kulturního a etického dědictví, čímž se zbavily jakéhokoliv kompasu pro své chování. Ztratily starost o minulost, a proto, což je jen zdánlivým paradoxem, i o budoucnost. Liberalismus si zprivatizovala a pro své politické cíle zdeformovala levice a obrátila jej proti svobodě, proti demokracii. Sovětský komunismus sice pak již jen chřadnul a erodoval, ale některé jeho rysy se jen v mírně pozměněné formě přestěhovaly na západ. A tato infekce 60. let se šíří a mohutní dodnes. A v současnosti začíná už zase znovu dominovat.

Co tedy s tím vším dělat – jaký je úkol naší doby, ptá se Václav Klaus v závěru své knihy My, Evropa a svět. Nabízí zcela praktická politická řešení. Vlastně stejná nebo obdobná, jako po celou svou praktickou politickou kariéru: návrat ke kořenům konzervativní politiky, k volnému trhu, pryč od regulací a socialistických experimentů.

Máme jistotu, že je nezbytné organizovat opozici proti dnes převládajícímu evropskému či obecněji západnímu ekonomicko-sociálně-ekologickému modelu a proti potlačování role národního státu, a proti lidem, kteří jsou nositeli těchto myšlenek. Ale jak to udělat, když nedosáhneme na média, která má zcela v rukou protivník? Pozitivní je to, že navzdory nepřetržitým mediálním manipulacím, je nás relativně mnoho, kteří si něco podobného s různou mírou hloubky a naléhavosti myslíme. Za úkol naší doby, bychom proto měli považovat:

1) Zastavit dlouhodobě trvající, ale nedávnou ekonomickou a finanční krizí zesílené potlačování trhu, a bezprecedentní narůstání státních intervencí nejrůznějšího typu, vesměs založených na nepokorné víře, že stát ví lépe než trh a jednotliví lidé, co a jak vyrábět a spotřebovávat.

2) Zastavit směřování ke globálnímu a kontinentálnímu vládnutí návratem ke standardní politické demokracii státu tvořícího elementární entitu demokratického uspořádání, resp. maximálně státu, což není polemikou s nižšími úrovněmi demokratického rozhodování, jako jsou obce, kraje, regiony.

3) Bránit se další erozi tradičních hodnot, postojů, vzorců chování, o kterou všemožně usiluje vzpoura nepokorných namyšlených kvazi intelektuálních davů a jejich samozvaných vůdců.

Otázkou je, jak to dělat? A v jakém časovém okamžiku očekávat nějaké výsledky. Je evidentní, že cestou není zavést to či ono opatření, změnit ten či onen zákon. Musí jít o paradigmatickou změnu, o změnu myšlení, o uvědomění si hloubky existujících problémů a míry, v jaké je s námi manipulováno. Musí jít o skutečnou explicitní vzpouru těch, kteří vidí dále než ti, kteří jsou povrchně spokojeni dnešní, stále ještě existující společnosti hojnosti, i když hojnost je vždy relativní, než ti, kteří necítí míru omezení své svobody evropským vládnutím, politickou korektností, enormním zadlužováním států, mocí médií a byrokratů, nezodpovědným prosazováním módních novostí, než ti, kteří si libují v dnešním zhrubnutí společnosti a kteří fandí jakémukoliv bourání status quo, tradic, evolučně vzniklému způsobu chování a jednání, které jistou koherentnost společnosti zajišťovalo. To už není ani levicový či pravicový úkol, jde spíše o hledání nejvyššího společného jmenovatele, na němž se shodnou ti, kdo stále ještě věří v demokracii. Jde o nezbytný předkrok, aby vůbec mohlo být standardní klání levice a pravice znovu umožněno. A aby byly kontury jejich sporu a sporů vůbec slyšitelné.

(Václav Klaus – My, Evropa a svět. Praha: Fragment  2013. ISBN: 978-80-253-1755-6)