Fenomén humanity byl pro Masaryka erbovním. Vracel se k němu při všech příležitostech. Uceleně se jím zabývá v útlé, ale zásadní knize Ideály humanitní, z níž jsme vyňali následující esej.

Národnost a humanita

Bývá spor o to, co je důležitější – národnost či člověčenstvo?

Palacký myslil, že člověčenstvo. Ve svém listě do Frankfurtu napsal: „Při vší vřelé lásce k národu svému ještě výše cením dobro lidské a vědecké nežli dobro národní.“

Ale spor je zde více jen o stylisaci otázky.

Smysl má otázka takto upravená: Co je větší, národ či lidstvo? Rozumí se, že lidstvo. Ale nesmí se otázka formulovat takto: Co je dříve, co přijde dříve – národ či lidstvo? Člověčenstvo nepřijde dříve než národ, člověčenstvo pro sebe není nic, to jsou jednotliví národové. Neuznáváme, že se člověčenstvu můžeme poklonit vedle národa; historicky jsou dáni národové. Idea humanitní a idea národní splývá vjedno. Z ideje humanitní můžeme čerpat všechny ideály mravní a pro svůj národ jich využitkovat. Ve jménu lidskosti, humanity, žádáme svých práv – práv svého jazyka. Nedá se dokázat, že máme právo svého jazyka. Ale dovoláme se ideje humanity a řekneme: Cožpak tvůj jazyk je od přírody vyšší než můj? Nejsou jednotliví národové přirozené části velikého celku – lidstva? Nemají proto stejná práva? A být členem takové přirozené části lidstva – to je národnost.

Idea humanitní se nesmí zaměňovat s kosmopolitismem. Ve století XVIII. sice souvisely, ale kosmopolitism je pomysl politický, humanitní idea má význam kulturní.

Při kosmopolitismu XVIII. století musí se pamatovat na to, kdo jej hlásal. Byl to Rousseau, který tvrdil, že civilisovaní národové mají být sjednoceni. On jako Francouz XVIII. století myslil, že jeho jazyk má právo po celém světě. Tenkrát šlechta všech evropských států mluvila francouzsky, ve Vídni u dvora četli Wielanda (Christoph Martin Wieland 1733–1813, spisovatel, překladatel a vydavatel, poun.pž.) ve francouzském překladě; noviny nevycházely v takovém množství jako nyní, lid nechodil do školy. Celá kultura se odehrávala v salonech. Když tedy Francouz mluví o kosmopolitismu, předpokládá, že on opanuje.

Kosmopolitism záležel v tom, že se národové nezúčastnili kulturního života a svět ovládali Francouzové. Dnes je kosmopolitism nemyslitelný, i politicky je nemožný. Co je blouznění politické pro celé lidstvo? Turgeněv praví: „Kosmopolitism je nesmysl.“ Může Čech něco pracovat pro Číňana? Ta věc vypadá jinak. Dříve byl kosmopolitism dán aristokratismem – šlechta byla vychovávána francouzsky – dnes se však musí každé děcko vychovávat jazykem svým.

Humanitní myšlenka není kosmopolitism.

Humanitní myšlenka má obsah dvojí:

1. Všichni národové tvoří lidstvo.

2. Člověk má dosáhnout ve svém životě čistého člověctví, mravního ideálu člověka. Ten ideál máme na mysli, říkáme-li: To je jednání lidské, to je jednání nelidské.

Podle této myšlenky my národnost pojímáme humanitně. Nám musí být národnost otázkou svědomí. Jak praví Havlíček: „Napřed buď každý našinec sám přičinlivý, vzdělaný, čestný člověk, a pak teprv vlastenec.“ Napřed být čestným člověkem, to je národnost – to je vlastenectví. Tak je pojímali Havlíček, Palacký, Kollár.

Na základě mravního pojímání národnosti požadovali její pojímání právní. Chtěli, aby národ měl své právo, jako má právo stát. Mluvíme o státním právě, ale musíme usilovat o to, abychom mluvili také o právě národním. Kdyby se mělo štvaní proti národu trestat zákonem, pak by nesměly některé noviny vycházet. Urazí-li někdo parlament, je stíhán pro urážku parlamentu. Pro národ však nemáme právo národa, národ není dosud zákonem respektován. Zločinu proti národu v zákoníku dosud nemáme. Pojem národnostní zákonem ještě není propracován a přijat.

Posud nemáme národnostního státu. Rakousko je stát mnohonárodní. Až na Itálii není státu, kde by stát a národnost splývaly. Černá Hora, Srbsko, Rusko, Německo, Francie, Španělsko jsou státy smíšené.

Národnostní cítění a myšlení se vyvíjí dosud. Není to ještě překonané stanovisko, naopak vývoj je teprv v začátcích. Stále víc bude jasno, že národ je přirozený člen člověčenstva a že člověčenstvo nemá být organisováno státně, nýbrž národnostně.

(T.G.Masaryk – Ideály Humanitní. Praha: Městská knihovna 2016. ISBN 978-80-7532-203-6)