Pro vstupní charakteristiku si s jeho dovolením vypůjčuji část stati dr. Karla Kiesenbauera, jak už možná mnozí víte, mého „přítele na telefon“ ve věcech českých dějin středověku, baroka i časů relativně nedávných, nadto germanisty a bohemisty s širokoúhlým pohledem na svět včerejška i dneška:

„Po tragickém úmrtí krále Přemysla Otakara II. s následným „poručnictvím“ Oty V. Braniborského nastala v Čechách doba politické nestability, chaosu a všeobecného zmaru. Loupení německých žoldnéřských tlup a následně i domácích lupičských band ještě umocnila neúroda v letech 1281-1282, nedostatek vody a šíření epidemií. Bída a hlad po zasažení nejchudších obyvatel venkova i měst brzy postihly i střední vrstvu tehdejší společnosti, a to počínaje rodinami původně dobře situovaných řemeslníků až po příslušníky zámožného městského patriciátu. V zemi přímo fatálně vzrostla majetková a násilná kriminalita (i jednotlivé šlechtické politické skupiny se kromě vzájemných bojů podílely na loupení, drancování a vraždění), smrt obklopovala všechny lidi jako každodenní jev. Snaha sehnat něco k jídlu a ohřát se v zimních měsících se stala základní snahou každého člověka v království, docházelo i k případům kanibalismu. Situace v Českém království těchto časů připomínala scény z biblické apokalypsy.

Ani v této strašlivé době nemohla zůstat stranou literární tvorba jako doklad událostí pro budoucí generace. Tuto zprávu nám zanechal jeden z Kosmových následovníků, anonymní člen svatovítské kapituly ve slovesném opusu nazvaném později O zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II. Vyprávění, do té doby velmi ojedinělé svou detailní beletristickou formou, má značnou hodnotu nejen historicky dokumentární, ale také literární. Autor spatřuje příčinu neradostného stavu země především ve smrti oblíbeného krále, kterého připravili o život cizí nepřátelé, aby mohli kořistit v kdysi bohaté české zemi a smrtelně škodit jejím obyvatelům. Nešetří ani kritikou církevních představitelů, zejména příslušníků mnišských řádů, za to, že nechávají hromady mrtvých těl svých a cizích farníků bez náležitého duchovního zaopatření. Podrobná zmínka o kopání hromadných hrobů na náklady městských obcí jen dokresluje každodenní tragédii. V každém případě představuje toto dílo velmi zajímavý počin české prózy vrcholného středověku a upoutá i dnes svou živou názorností a vypravěčským mistrovstvím, přestože téma se spíše podobá scénáři k děsivému hororovému filmovému příběhu. Budiž nám i s ohledem na tehdejší zhoršení mezilidských vztahů v celé společnosti mementem výrazným až do našich dnešních časů.“

Co dodat? Čtěme tento horor, žel až mrazivě pravdivý, očima co možná dnešníma. Dosazujme si za jména vrchnostů někdejších jména a činy těch současných. Uvědomujme si přitom, jak svůdnou kořistí bývala a stále je naše země, tak příhodně umístěná ve středu kdysi vzdělaného světa, dnes rozhárané, hloupými reglementy a samozvanými „panovníky“ sešněrované Evropy, vystavené navíc neutuchající imigraci cizokrajných zástupů z jihu i východu – i s jejich zlozvyky a hodnotovými vzorci tak vzdálenými těm našim.

O zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II.

Léta Páně 1282 mořil lidi v mnohých zemích velmi zlý hlad z nedostatku všech životních potřeb. Ale zanechaje ciziny, přistoupím k vylíčení starostí a bědných tísní u Čechů, protože obklíčila zemi českou ze všech stran neštěstí, jichž jest bez počtu: útisky, loupežemi, nočními přepady, žhářstvím a zkázou všech věcí nepřátelé zavlekli mezi ně hlad; pronásledujíce jejich duše, přepadli a na zemi pošlapali jejich životy a v prach obrátili jejich slávu. Z toho se zkormoutili Čechové v nitru svých srdcí a strach smrti padl na ně, protože Bůh vyvýšil pravice těch, kdož utiskovali krále českého, obveselil jeho nepřátele, ztupil i ostří meče jeho, aniž dal jemu, aby obstáti mohl v boji, podvrátil ho a trůn jeho svrhl na zemi, ukrátil dnů mladosti jeho a hanbou jej přioděl, ano i přivedl ho v podzemský svět; i byl přičten k mrtvým. A že za hříchy králů jsou trestáni nejen králové sami, ale národové, svědčí prorok, jenž vida anděla bijícího lid řekl: „Jáť jsem ten, kterýž jsem zhřešil, já jsem neprávě učinil; tito, jež jsou jako ovce, co učinili?“ A viděti jest to na faraonovi, jenž pronásledoval národ izraelský, neboť nejen on sám utonul v Rudém moři, ale ani jeden z Egypťanů nezůstal naživu, a podobně se stalo také s mnoha jinými králi.

Proto zbývá nám pověděti o zchudlých obyvatelích Čech, kteří kdysi oplývali množstvím statků a bohatství, a připraveni byvše o to o všechno loupením a kořistěním, s chuďasy dům od domu žebrajíce, hladem mřeli. Chodili tedy chudí, hnáni nesmírným hladem, po ulicích pražských a náměstích a po domech měšťanů, prosíce o almužnu. A protože počet chudých již příliš vzrostl, nemohli jim bohatší při udělování almužen stačiti. Vraceli se tedy večer hladovi jako psi a hladem souženi reptali, i naplnilo se slovo Davidovo: „Oniť se rozptýlí, aby pojedli; pakli nasyceni nebudou, i budou reptati:“ Žebrali též nesčetní řemeslníci a dělníci rozličných řemesel, z nichž někteří mívali kdysi svého jmění v ceně sto hřiven stříbra, a když byli někteří o to o vše připraveni a jiní s rodinou všechno projedli, prodávali náramky, náušnice a řetízky svých manželek a vůbec všechny ozdoby ženského šatu, chtějíce aspoň zdraví a život zahnáním hladu zachovati. A přece když mnozí z nich vše, co měli, utratili, s chuďasy dům od domu žebrajíce, život bídně skončili. Měšťané sice dovolovali všem chudým vcházeti do svých domů pro almužnu, ale žebráků přicházelo do Prahy nesčetně, a protože jich bylo příliš mnoho, počali krásti s ohnišť hrnce s jídlem, jež se připravovalo pro měšťany, a brali si také jiné věci z hospodářství, které mohli ukrásti, ač tím škodili sobě a v nenávist uváděli všechny. A proto byl od toho času zakázán všem chudým přístup do domů a nebyli přijímáni na nocleh ani v městě ani mimo ně, protože mnoho zlého povstávalo měšťanům z jejich hanebných skutků. Někteří chudí, byvše vně hradeb přijati na nocleh, v noci vstavše zabili hospodáře i jeho rodinu, a pobravše lepší věci, odešli. Takové a jim podobné věci se děly na velmi četných místech.

Jedna žebračka vzala na nocleh do své chýše v Oboře chudou ženu, jež měla všeho všudy pouhých pět kousků chleba v pytlíčku; šaty, jež měla na sobě, nemohly státi více než za dvě vejce. A přece ji tato hospodyně z vnuknutí ďáblova a puzena velikým hladem zabila v noci, když spala, sekyrou jako vepře a tak se dopustila zločinu vraždy. Měla dvanáctiletého chlapce, jenž z podnětu zlého ducha stal toho zločinu spolupachatelem. Ale božská Prozřetelnost nenechává takových zločinů, aby prošly bez pomsty. Byl totiž ten hrozný zločin spáchán na Veliký pátek, kdy věřící křesťané chodí celý den ze zbožného úmyslu po kostelích, a náhodou několik žen spatřilo na své cestě, jak je mrtvola, uvázaná na provaz, vlečena na pohřebiště u kostela svatého Jana, kde se tehdy těla mrtvých pochovávala. A protože zvrhlý syn té ničemné matky nemohl mrtvolu utáhnouti, řečené ženy, chtějíce se zúčastniti pro jméno Kristovo pohřební služby, přistoupily k mrtvému tělu a snažily se podle své možnosti přispěti k dokonání započatého úkolu. Avšak jedné z nich, bystřejšího ducha, bylo zvláště nápadné, že viděla, jak je tělo zkrváceno; rozpomínala se, že těla nebožtíků, zemřelých přirozenou smrtí nemívají na sobě žádné stopy zkrvavění. Zatímco se řečené ženy mezi sebou delší čas dohovořovaly o tom, co by se mělo v té věci učiniti, strůjkyně zločinu, matka hocha, jenž táhl na provaze nebožku, útěkem ušla zabití, hoch však byl od řečených žen zadržen a odevzdán městskému rychtáři. Ten poznav pravdu z jeho vyznání, odevzdal ho podle světského práva na oběšení.

Jedna žena, ukazujíc jakémusi čtyřletému hošíkovi, dobře ustrojenému – neboť rodiče bývají na děti v tom věku zvláště laskavi a pěkně si je strojí – krásné ovoce a obmyslně vlídnými slovy mu lichotíc, zavedla ho do svého domu, a zavřevši petlicí dveře, zabila jeja pohřbila jeho tělo, svlékši ho do naha. A hned bez meškání běžela s šaty zabitého hošíka na trh, aby je prodala, doufajíc, že si odnese zisk ze své ničemnosti, ačkoli podvod a klam sotva kdy nebo nikdy nemůže nikomu přinésti prospěch. Tu jeden řezník, spatřiv ženu, ana nese na zádech šaty, jak obyčejně nosívají vetešníci šaty na prodej, přistoupiv k ní, vyptával se, zač jsou ty šaty. Byl totiž sousedem otce zabitého chlapce, a poznav jeho šaty, vedl ženu do svého krámu, že prý je chce koupiti a hned zaplatiti; a ona šla s ním. Když přišli do krámu, řezník vzal šaty a bedlivě je prohlížel, zda opravdu náleží synu sousedovu, jak tušil. A ujistiv se tím, ptal se jí, odkud ty šaty má. Ona řekla: „Jedna paní mi je svěřila, abych je prodala.“ On však: „Ty šaty jsou kradeny,“ a odepřev jí je vydati, zavěsil je ve svém krámě na bidlo, a prodlužuje hovor, zdržoval ji do té chvíle, až by se zpráva o tom mohla donésti k tomu, jehož se týkala. Zatím co se žena již prudčeji domáhala vrácení šatů, objevili se sluhové, kteří hocha hledali, a poznavše šaty, zadrželi ženu a přivedli ji k otci s šaty zabitého hocha. Otec poznav pravdu, odevzdal ji rychtáři a ten ji odsoudil na šibenici.

Jedna žena pochovala svého muže i celou rodinu kromě jediné dcery; obě bídně živořily, shánějíce živobytí z almužen., již takřka položivé, protože mnozí chudí, ač celý den dům od domu žebrali, nemohli se doprositi nerci krajíčku chleba nebo sousta, ale ani kůrky nebo drobtu, aby se s bídou udrželi na živu. Ach, kdyby bylo bývalo aspoň slupek pro prasata! Jednoho dne se stalo, že matka, unavená po marném shánění almužny a hladová, přišla na noc domů. Potom se vrátila dcera a zabušila na dveře, chtějíc vejíti do bytu, jak to každý den činívala. Matka ji nevpustila do domu, řkouc: „Nač jsi přišla? Což nejsi na prahu smrti jako mrtvá? Máš svraštělou tvář a bledou, umřeš mi v domku a nebude, kdo by tě vynesl k pohřbu.“ A nevpustila ji dovnitř. A tu stalo se, že matka sama té noci zemřela; dcera přišedši druhý den, hodila matku do jámy, a byla ještě dlouho živa.

V těch dobách nedovedl otec pro přílišnou krutost hladu přispěti ku pomoci synu žádnou útěchou, ani naopak syn otci; matka se neznala k dceři a dcera k matce; bratr byl bratru cizí, neboť mizelo u nich pro bídu vědomí přirozeného příbuzenství a naplnilo se slovo prorocké: „Cizí učiněn jsem bratřím svým a cizozemec synům matky své.“ A tak mařila zuřivá nouze pravé poznání lidí.

…

A proto za našich časů hrozných morem, hrozíc stykům lidským, přinesla sálavé ohně, tuhé a sžíravé mrazy a ty je nutily putovati do chřadnoucího světa, protože čím více si lidstvo zvyklo požívati výhod vzdělanosti a umění, tím snáze se do myslí plížila řevnivost. Ta po dobrém začátku vzrostla, aniž kdo to pozoroval, návodem přírody v nenávist a z té se rodí vše, co pokolení lidské od následujících potom časů zakouší. Když tedy byl chudým odpírán vstup do měšťanských domů a nebyli přijímání ani na nocleh pro krádeže, jichž se dopouštěli, líhali v noci po ulicích a náměstích, zalézajíce pro svou polonahotu a tuhý mráz jako prasata do hnoje, který se kydal z koníren na ulice. Bylť čas zimní a trvalé mrazy, a jestliže v létě lidé umírali jen hladem, zdvojnásobilo se neštěstí v zimě, neboť smrt nevnikala do světa oknem, nýbrž dveřmi, neznajíc slitování s lidským pokolením; vždyť měla silné průvodce: hlad, nahotu a krutý mráz. Jejich síla rychle pronikla všemi končinami celé země české a zahubila většinu smrtelníků; a nebylo, kdo by je pochoval. Ach, kde byli tehdy řeholníci – kteří se jindy tváří neobyčejně zbožnými -, aby podávali církevní svátosti lidem, kteří se octli v takových nebezpečenstvích a strastech, ba v hodině smrti, nebo abych to řekl ještě otevřeněji, ve smrti samé, a to aspoň nemnohým; ti kdož jsou k tomu určeni jako kněží a podle povinnosti svého stavu a nařízením Otců svatých. Kdo je vinen touto nedbalostí, že tolik tisíc lidí zemřelo bez církevních svátostí, o tom lze různě uvažovati, ale rozhodnuto bude, až přijde Syn člověka v své velebnosti. Shromáždili se tedy všichni konšelé a obecní starší a po delší poradě, což by se mělo k vymýcení této ohavnosti učiniti, konečně se podle úrady a obecné vůle usnesli najmouti dělníky ke kopání rozsáhlých jam, do kterých by se mohlo pochovati mnoho mrtvých těl. Byly hluboké tři látra a na všech stranách deset loket široké, do každého hrobu se vešlo tisíc nebo asi tolik těl. Těchto hrobů, budících úžas svou rozměrností, bylo celkem osm: jeden u svatého Petra v osadě Německé, do něhož bylo uloženo dva tisíce mrtvol, u kostela svatého Lazara u malomocných dvě jámy, u kostela svatého Jana na Rybníčku dva hroby, ve Psářích dva hroby, u kostela svatého Jana v Oboře jeden hrob. Všechny ty hroby byly zaplněny lidskými těly v šesti měsících. Ale když za jarních dní nastala obleva a země rozmrzla, pochovávali mrtvé na písčitých ostrovech a na jespech před hradbami města. K pohřbívání bylo určeno několik mužů, a ač celý den pilně pracovali, sotva stačili donésti do hrobů těla všech, kdož toho dne zemřeli do západu slunce. Ale protože Staré Město, ležící na druhé straně mostu, je lidnatější, dopravovala se těla k pohřbení na vozech. A jestliže v jednom městě umřelo tolik tisíc lidí v tak krátkém čase, jak se píše, kolik tisíc lidí se počítalo zemřelých v celém království českém ve srovnání s jedním městem! Poněvadž město Praha samo činí, jak se soudí, necelou třetinu celého království českého, zahynula prý nepochybně v celém království většina lidí. Mnozí také, pracujíce k smrti, říkali: „Ach, kéž jsme se nenarodili a kéž ničí oko nevidělo nás! Kéž bychom byli bývali z života matčina přeneseni do hrobu, aspoň by byly ruce příbuzných účastny obřadu pohřebního, neboť sladčeji leží kosti, když přátelské ruce je pohřbí. Neboť lépe by nám bývalo zemříti než zlý život míti, poněvadž jeden spisovatel praví: Veselý dovede unést jen nesnadno zármutku tíži, než aby v bídě byl živ, volí raději smrt.“

Někteří lidé, největší ubožáci a nešťastníci, velikou nouzí sklíčení a nemohouce vyhověti přirozené potřebě těl obvyklou potravou, pojídali mrchy koní, dobytka a všelikých jiných zvířat i chcíplých psů. Na dokonce – hrozné slyšet a ohavné, ale nemůžeme to přejíti mlčením, protože to došlo k sluchu mnohých – někteří zabíjeli lidi v této bouři bídy a požírali je jako štěkaví psi, aby se zachovali na živu. Někteří pak kradmo odnášeli v noci oběšence s šibenice, a nevyjímaje ani čas postní, odvrhše bázeň boží a pozbyvše lidského studu, mrtvoly jejich jedli.