Pro vstupní charakteristiku si s jeho dovolením vypůjčuji část stati dr. Karla Kiesenbauera, jak už možná mnozí víte, mého „přítele na telefon“ ve věcech českých dějin středověku, baroka i časů relativně nedávných, nadto germanisty a bohemisty s širokoúhlým pohledem na svět včerejška i dneška:

„Po tragickém úmrtí krále Přemysla Otakara II. s následným „poručnictvím“ Oty V. Braniborského nastala v Čechách doba politické nestability, chaosu a všeobecného zmaru. Loupení německých žoldnéřských tlup a následně i domácích lupičských band ještě umocnila neúroda v letech 1281-1282, nedostatek vody a šíření epidemií. Bída a hlad po zasažení nejchudších obyvatel venkova i měst brzy postihly i střední vrstvu tehdejší společnosti, a to počínaje rodinami původně dobře situovaných řemeslníků až po příslušníky zámožného městského patriciátu. V zemi přímo fatálně vzrostla majetková a násilná kriminalita (i jednotlivé šlechtické politické skupiny se kromě vzájemných bojů podílely na loupení, drancování a vraždění), smrt obklopovala všechny lidi jako každodenní jev. Snaha sehnat něco k jídlu a ohřát se v zimních měsících se stala základní snahou každého člověka v království, docházelo i k případům kanibalismu. Situace v Českém království těchto časů připomínala scény z biblické apokalypsy.

Ani v této strašlivé době nemohla zůstat stranou literární tvorba jako doklad událostí pro budoucí generace. Tuto zprávu nám zanechal jeden z Kosmových následovníků, anonymní člen svatovítské kapituly ve slovesném opusu nazvaném později O zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II. Vyprávění, do té doby velmi ojedinělé svou detailní beletristickou formou, má značnou hodnotu nejen historicky dokumentární, ale také literární. Autor spatřuje příčinu neradostného stavu země především ve smrti oblíbeného krále, kterého připravili o život cizí nepřátelé, aby mohli kořistit v kdysi bohaté české zemi a smrtelně škodit jejím obyvatelům. Nešetří ani kritikou církevních představitelů, zejména příslušníků mnišských řádů, za to, že nechávají hromady mrtvých těl svých a cizích farníků bez náležitého duchovního zaopatření. Podrobná zmínka o kopání hromadných hrobů na náklady městských obcí jen dokresluje každodenní tragédii. V každém případě představuje toto dílo velmi zajímavý počin české prózy vrcholného středověku a upoutá i dnes svou živou názorností a vypravěčským mistrovstvím, přestože téma se spíše podobá scénáři k děsivému hororovému filmovému příběhu. Budiž nám i s ohledem na tehdejší zhoršení mezilidských vztahů v celé společnosti mementem výrazným až do našich dnešních časů.“

Co dodat? Čtěme tento horor, žel až mrazivě pravdivý, očima co možná dnešníma. Dosazujme si za jména vrchnostů někdejších jména a činy těch současných. Uvědomujme si přitom, jak svůdnou kořistí bývala a stále je naše země, tak příhodně umístěná ve středu kdysi vzdělaného světa, dnes rozhárané, hloupými reglementy a samozvanými „panovníky“ sešněrované Evropy, vystavené navíc neutuchající imigraci cizokrajných zástupů z jihu i východu – i s jejich zlozvyky a hodnotovými vzorci tak vzdálenými těm našim.

O zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II.