Jen si to zkuste představit. Vyjedete do bůhvíkolikátého patra paneláku, který je stejný jako desítky okolo a vlastně jako všechny takové po celém světě. Zazvoníte, otevře vám krásná vetchá paní a zavede vás dovnitř. První, co vás uhodí do očí, jsou prastaré, mnohdy ještě barokní malby v původních zdobných rámech všude po těch panelových stěnách. Nevkusně prakticky si pomyslím, jak se asi ty těžké obrazy udrží v tom slepeném betonovém blátě, ale tato otázka mne opustí vzápětí: vstupujeme do čehosi, čemu se říká obývák, ale mně na jazyk přichází pouze slovo salón. Nádherný intarzovaný, rovněž barokní či jen o málo mladší nábytek, komoda, křesla s již osezelým polstrem, stůl se zahnutýma nohama, jako by se chystal vzlétnout. Pryč z toho šedivého předměstského obludária. A uvnitř toho trochu shrbeně – jak by ne, je mu tou dobou už třičtvrtě století, a co všechno v něm zažil – usměvavý básník Zdeněk Rotrekl. Píše se rok 1995 a já mu jménem nakladatelství Melantrich přijíždím nabídnout vydání jeho nové sbírky Cestovní klínopis. Vyšla od tohoto okamžiku za pár měsíců, s krásnými kresbami Jaroslava Šerých. Ani jeden ze jmenovaných už bohužel není mezi námi. Zdeněk Rotrekl (narozen 1. října 1920) odešel z tohoto trnitého pozemského bytí ke svému Pánu (byl silně a upřímně věřící) 9. června 2013. Jeho dopisy opatruji jako pilíře držící mi nad hlavou chátrající střechu světa.

Nemluvný cestář necesty

„Nemluvný cestář necesty / ovzduším tlení přidušený / ostřicí doby ostřil krok /každičkým hnutím zraňovaný.“ To jsou strofy z básně Etika ze sbírky Kamenný erb, která vyšla roku 1944 a vztahuje se tedy k ovzduší protektorátu, nacismu a války, ale platí o celém Rotreklově životě. Po maturitě byl totálně nasazen, z oné Maschinenfabrik (podle níž nazval jednu kapitolu svých pamětí), nakonec uprchl a musel se skrývat. Kdosi jej totiž udal, že „sabotuje hrdinné úsilí Říše".

Po druhé světové válce zahájil studium na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studoval filozofii, historii, sanskrt a dějiny umění. Za svoji činnost ve svazu vysokoškolského studentstva byl v roce 1948 vyloučen ze studií. Dne 14. dubna 1949 byl zatčen, 17. listopadu 1949 (fatální datum, přesně dekádu vzdálené od opletalovských událostí) ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři navrhl prokurátor trest smrti, rozsudek soudu zněl doživotí. Ve vězení strávil třináct let (Bory, Leopoldov, uranové doly Bytíz). 10. května 1962 byl na amnestii propuštěn s desetiletým podmínečným trestem a pracoval jako osvětlovač brněnských výkopů. Roku 1968 byl občansky rehabilitován a bylo mu umožněno dokončit studia filosofie, poté se stal redaktorem časopisu Obroda, jímž byl až do roku 1969. Pak opět spadla klec a Rotrekl se na dalších dvacet let znovu stěhoval do vnitřního exilu, k samizdatu, na jehož vydávání se aktivně podílel. Po listopadu 1989 se s aktivitou, jakoby nastřádanou za léta vnuceného mlčení, pustil do veřejné činnosti, zejména na poli literárním, ale nejen. Byl zakládajícím členem Syndikátu českých novinářů, Obce moravskoslezských spisovatelů a Konfederace politických vězňů. Ve svrchu zmíněném roce 1995 byl ten pán, co seděl na barokním sofa v dusnu paneláku, už i čestným občanem města Brna.

Ráj pozemských hovad