Zmínil jsem, že v novém manifestu Václav Klaus a jeho lidé v podstatě velmi ústrojně navazují a do konkrétních současných souvislostí dotahují teze vyslovené prezidentem Klausem už před oněmi dvanácti lety. Myslím, že vůbec nezaškodí si ten původní text, analyzující ideovou a ideologickou podstatu a následně i politickou praxi tohoto fenoménu, připomenout. Je třeba přitom vědět, že pochází z doby, kdy ještě nebyla na světě Lisabonská smlouva, neexistovala migrační krize, nedocházelo ještě tak masově k vyděračské politice Eurozóny, ještě ani zdaleka nepřebíraly obrovské kusy politické moci tzv. neziskovky (NGO) - byl to opět Václav Klaus, kdo jako první prorocky předpověděl vznik zhoubné praxe zvané „NGOismus“, kterou dnes zažíváme v přímém přenosu. Sami posuďte, co z onoho textu je dosud živé, co je překonané, a zda k lepšímu. Možná budete výsledkem takového zkoumání dost překvapeni. A řekl bych, že nemile. Mnoho optimismu vám totiž jeho četba nedodá. Ale poznávání světa není nutně motivováno potřebou získat pocit, že zítřky jsou radostné. Poznání je způsobem, jak se pokusit pochopit, proč radostné nejsou, případně vykročit cestou, která vede lepším směrem, než ta, na níž jsme se – většinou bez vlastního přičinění – ocitli.

V posledních letech doma i v zahraničí často mluvím a píšu o evropeismu, který považuji za dominantní ideologii soudobé Evropy. Ta svou mimořádnou silou a svou všeobecnou přijímaností a oblíbeností zcela zásadním způsobem – i přes výrazný názorový pluralismus, který v mnoha dílčích věcech v Evropě mimo veškerou pochybnost existuje – determinuje současné evropské dění. Determinuje, předurčuje, v podstatném usměrňuje, i když si mnozí namlouvají, že jsou vůči vlivu jakýchkoli ideologií zcela imunní.

Při psaní předcházejících vět jsem dlouho hledal vhodná slova, která by tento můj názor ujasnila či upřesnila. Chtěl jsem jimi naznačit, že v Evropě nesporně existující nominální (to je formálně-právní) svoboda slova – která vznikla v závěru osmdesátých let jako důsledek odstranění evropských totalitních režimů komunistického typu – ke skutečně otevřenému dialogu o mnoha věcech, včetně fundamentálního dialogu o Evropě, nestačí. Bohužel proto nemohu učinit výrok, který bych učinil rád, že došlo ke stejně důsledné eliminaci názorového autoritarismu, který je u veřejné diskuse a společenské atmosféry tím, čím je u společenského zřízení politický totalitarismus. Nedošlo. Dnes a denně se projevující arogantní autoritářství evropeismu považuji za jednu z  pevně zakořeněných definičních charakteristik současné etapy evropského vývoje. A toto arogantní autoritářství – spojené s netolerantní (v mnohém svobodu potlačující) politickou korektností – považuji v jejich synergii za téměř ničivou kombinaci.

Vzhledem k tomu mám pocit, že jsme právě teď na důležitém rozcestí, a to nikoli díky výsledkům loňských referend o evropské ústavě ve Francii a Holandsku, jak si leckdo myslí či se nám snaží namlouvat. Ty totiž byly jen oním pověstným vrcholkem ledovce pod hladinou ukrytých obecnějších a hlubších problémů. Pokusme se tímto textem přispět k vyjasnění toho, o co jde a proč tomu tak je.

Vysvětlení musíme hledat ve světě idejí. I když v lidské společnosti dlouhodobě a ve velkém dominuje evoluce, vyplývající z přirozené spontánnosti aktivit miliónů lidí, nikoli konstruktivismus, tedy diktát většího či menšího množství vyvolených, přesto „ideas matter“. Přesto myšlenky, ideje a ideologie – mnohem více než momentální zájmy – ovlivňují kudy jdeme a zejména kam směřujeme. Proto jsou myšlenky, vize a na nich založené lidské projekty tak důležité. Vývoj posledního půlstoletí v Evropě je toho nejlepším důkazem. Kladu si otázku, jaké myšlenky, jaké vize, jaké ideologie tento vývoj zapříčinily.

Vycházím z toho, že se Evropa posledního půlstoletí nedá popsat dominancí některého – v encyklopediích dobře popsaného – „ismu“, protože každý z nich je jen parciální a každý z nich vyjadřuje jen jednu složku mnohavrstevnaté reality. Popsat ji může jen širší, obecnější, mnohadimenzionální doktrína. Nazývám ji evropeismus. Má řadu významných charakteristik.

Evropeismus jako konglomerát idejí

Ve svých projevech i písemných textech opakovaně – možná ještě častěji po své účasti na velmi inspirativní londýnské konferenci skupiny New Europe v lednu 2001 (viz A. Rankin, What’s Wrong with the European Ideal? New Europe, London, 2000, který mluví o evropeismu a považuje ho za ideologii „kvazináboženského“ typu) – hovořím o tom, že je evropeismus „konglomerátem idejí“. Zdůrazňuji, že je vysoce heterogenní strukturou, jejíž jednotlivé části však nejsou izolované, ale mají své velmi důležité vnitřní souvislosti (jedna její složka ovlivňuje a posiluje druhé). Říkám i to, že je to téměř nikým explicitně nezastávaná a proto nedostatečně specifikovaná doktrína (de facto o ní systematicky hovoří pouze někteří její kritikové), takže se bohužel nedá jednoduše odkázat na jakékoli jasně definované prameny, ze kterých by se dala „vyčíst“. Poněkud paradoxně by se dalo říci, že jejím jistým uceleným výrazem byl až text evropské ústavy, ale ani to dobrý pramen není, protože tento text se ze všech sil snažil mnohé důležité prvky a projevy evropeismu potlačit či zatemnit.

Kritika evropeismu samozřejmě existuje v řadě publikací – systematicky např. v anglickém měsíčníku The European Journal, nápaditě a provokativně v knize Johna Laughlanda „Znečištěný pramen – Nedemokratické počátky evropské ideje“ (Prostor, Praha, 2001), klidněji v  knize pozorného a pečlivého amerického pozorovatele Evropy Johna Gillinghama „European Integration 1950-2003: Superstate or New Market Economy?“ (Cambridge University Press, 2003), v rozsáhlé a v mnohém převratné knize Christophera Bookera a Richarda Northe „The Great Deception – The Secret History of the European Union“, jejíž české vydání se připravuje na květen 2006, ale i tam nikde není vedena explicitní polemika s evropeismem jako takovým.

Vzájemné souvislosti některých složek evropeismu nedávno zajímavě ukázal John O’Sullivan v článku „The EU’s Usual Crisis“ (Quadrant, prosinec 2005), i když ani on o evropeismu přímo nemluví. Inovativně si však všímá paralelní existence několika věcí: specifického pojetí politicko-ekonomické, zahraničně-politické i integrační dimenze evropeistického uvažování. Vyslovuje hypotézu, že „ti, kteří favorizují dnešní evropský politicko-ekonomický model sociálního státu, mají současně tendenci zastávat model Evropy jako protiváhy USA a spolu s tím i supranacionální model evropské integrace“ (str. 39), neboli, snaží se nám ukázat, že jsou mezi těmito věcmi nikoli náhodné souvislosti. Říká, že tyto různé myšlenky „clusterují“ (že se „grupují“), i když dodává, že jsou to „spíše tendence než absolutně pevné vztahy“ (tamtéž).

Zhruba tak bych to popisoval i já. I já v tomto „konglomerátu idejí“ vidím vnitřní souvislosti a – bohužel – vidím i tím vznikající obrovskou sílu jejich synergie. Díky tomu evropeismus spojuje lidi – v jednotlivostech – s velmi různými pohledy na svět. Jinak spolu sice moc nesouhlasí, ale vystupovat proti evropeismu (oni mylně – vědomě nebo nevědomě – říkají proti Evropě!) je pro ně pro všechny rouháním a to jejich jakoukoli možnou kritičnost vůči evropeismu nesmírně oslabuje. Mám strach, že se – např. v našem dnešním domácím politickém rozložení – v hlavních obrysech ideologie evropeismu shodují sociální, křesťanští i občanští demokraté, a spolu s nimi konec konců snad i komunisté, i když by to nikdo z nich nikdy nemohl veřejně přiznat.

Evropeismus je dnešní evropskou metaideologií, která je pro všechny jeho zastánce jakoby před závorkou a do které se vejde dočasně a utilitárně souhlasit i nesouhlasit s válkou v Iráku, chtít vyšší i nižší daně, smiřovat se i nesmiřovat se s masivními odposlechy občanů, chtít či nechtít obchodovat s Čínou, podporovat či nepodporovat registrované partnerství a spousta dalších věcí. Ale jisté „clusterování“ existuje i ve všech těchto, zdánlivě tak odlišných a spolu nesouvisejících postojích. A právě to je základním definičním znakem této metaideologie.

Základní struktura evropeismu

Aniž bych se chtěl pokoušet o jakékoliv řazení vertikální, tedy o významovou, důležitostní hierarchizaci, horizontálně je možné evropeismus strukturovat zhruba takto:

1. Politicko-ekonomická (či sociální) dimenze

Jednou z klíčových součástí evropeismu, která je v dnešní době sdílena evropskou politicky korektní pravicí i levicí (i když méně v anglosaském než v „kontinentálním“ či německo-francouzském prostoru) je model tzv. sociálního státu či sociálně-tržního hospodářství. I když se v tomto konceptu jedná o evidentně neproduktivní, protože přeregulovaný a expanzivně demotivačně přerozdělující paternalistický systém, evropeisté na něm svou pozici zakládají více než tvrdohlavě. Odmítají „trh bez adjektiv“, nechtějí svobodný trh, skutečný „free market“. V tom se bohužel shodují téměř všichni. Nechtějí trh bez adjektiv, nechtějí slovo kapitalismus, všechny své zásahy do trhu obhajují pod heslem – a to je hezký výraz O’Sullivana – „civilizované korekce tržní anarchie“ (str. 38).

Všimněme si použití nikoli nepodstatného slova anarchie. Evropeismus nepovažuje trh za – sice nedokonalý (jako všechno lidské) – ale přesto nejlepší, nejspravedlivější a nejdemokratičtější mechanismus lidských interakcí. Jeho zastánci neakceptují ani zásadní teze učení Adama Smithe, ani myšlenky na něj navazujících ekonomů a zástupců dalších společenských věd. Výchozí paradigma evropeismu je zrcadlově opačné – trh je primárně anarchií a stát je tu od toho, aby tuto anarchii napravoval.

Že si evropeisté neuvědomují, že je v drtivé většině případů selhání státu (government failure) daleko větší a nebezpečnější než selhání trhu (market failure), že stát není neutrální, blaho svých občanů maximalizující entitou, ale instrumentem prosazování velmi přízemních privátních zájmů (různých nátlakových skupin i velmi utilitárně se chovajících – své vlastní zájmy uspokojujících – politických i úřednických reprezentantů státu), že je státní regulace nástrojem vlivných zájmových a dobře organizovaných (a proto hlasitých) skupin, nikoli prosazovatelem zájmů anonymního a díky své neorganizovanosti téměř bezbranného občana, je smutným intelektuálním defektem a nebezpečnou charakterovou vadou těchto lidí.

Shrneme-li to, evropeismus je – v tomto svém politicko-ekonomickém rozměru – založen

• na explicitním odmítnutí liberálního pojetí fungování ekonomiky (a společnosti vůbec) a
• na víře v schopnost státu být „produktivním“ prvkem i v aktivitách, které jdou nad jeho minimální (klasicky liberální) rozměr.

Evropeismus se nechce poučit z tragické epizody komunismu a dalších, neméně špatných variant centrálně administrované společnosti a ekonomiky (různé místně a časově podmíněné typy fašistických či autoritativních režimů) a v podstatě i nepoučení se z vývoje evropské „civilizovaně korigované tržní anarchie“, resp. interpretování jejich výsledků jako mimořádného úspěchu.

Všimněme si, že tento evropský sociální model přijímá v Německu i SPD i CDU, ve Francii jej dokonce považují (kromě několika málo liberálů) za součást své kulturně-civilizační identity. Skandinávie téměř soupeří o autorství tohoto modelu, který je například i v Rakousku považován za kýžený protipól amerického „divokého kapitalismu“. Dlouho se drželi mimo tento proud britští konzervativci, ale nejsem si jist, zda to bude platit i za nového, politicky daleko korektnějšího vedení konzervativní strany než byla vedení minulá. Otázkou je, zda v tomto smyslu nedochází k měknutí i v „nové“ ODS.

2. Evropeistické pojetí způsobu evropského integrování

V Evropě již půl století probíhá svár mezi zastánci liberalizačního modelu evropské integrace, založeného na odstraňování všech odstranitelných, nepotřebných, neproduktivních, na hranicích států se nacházejících bariér lidských aktivit při primárně intergovernmentální spolupráci evropských zemí (které si ve svém rozhodování ponechávají výraznou většinu parametrů svých společenských systémů), a mezi zastánci harmonizačního či homogenizačního integračního modelu, založeného na EU-úřady organizovaném sjednocování a vyrovnávání (nivelizování) podmínek žití obyvatel Evropy ve společném supranacionálním útvaru, který má ambici drtivou většinu systémových parametrů určovat pro celou integrovanou Evropu prostřednictvím svých supranacionálních orgánů a institucí sám.

První z těchto modelů většinou vycházel z toho, že odstraňování těchto bariér (na hranicích států) bude vést k žádoucí konkurenci mezi státy a k následné liberalizaci i uvnitř jednotlivých zemí. Nikoli příkazem od moudrého integračního centra, ale z vlastního zájmu jednotlivých zemí, aby podmínky, které nabízejí, nebyly horší než podmínky nabízené jinými členskými zeměmi. Mělo jít o spontánní aktivity, nikoli o shora organizovaný celoevropský jednotný systém. Druhý z těchto modelů chtěl od počátku opak. Ve své podstatě nechtěl, aby zvítězil systém nejlepší (nejméně regulovaný), ale aby byl všeobecně akceptován systém nejvíce regulovaný (a to právě zastánci tohoto pohledu na svět.)

V úvodní fázi vytváření evropské integrace (zhruba do začátku éry Jacquese Delorse v polovině osmdesátých let) převládal – nikoli výlučně existoval – model první, i když např. Jean Monnet od samého počátku chtěl něco jiného. V současné fázi však evidentně převládl model druhý a evropeismus se s tímto harmonizačním či homogenizačním modelem plně identifikuje a je jeho hlavním nástrojem. Jeho zhmotněním je evropská ústava a i v dnešní době – tedy po referendech ve Francii a Holandsku – každodenní „plíživé“ posouvání Evropy směrem k další a další harmonizaci a homogenizaci lidí a podmínek jejich chování i bez jakékoli evropské ústavy.

Integrační problematika má mnoho dílčích aspektů. Jedním z nich je otázka, kdo či co je základní entitou (nebo stavebním kamenem) evropské integrace, zda je to člověk nebo stát? Aby nebylo mýlky, nemluvím o tom, co je základní entitou evropské civilizace (tou je určitě člověk), ale ptám se, kdo nebo co je (či má být) základní entitou organizace zvané Evropská unie. To jsou dvě, zcela odlišné věci.

Vytváření supranacionálního útvaru, což je evidentní a neskrývaný cíl evropeismu a evropeistů, zcela logicky oslabuje stát a posiluje přímý vztah jednotlivce vůči EU. Oslabování státu považuji za problém. Evropská unie není stát. Je pouhým „souborem supranacionálních úřadů“, zatímco stát je entita, která je ze své podstaty více než souborem úřadů. Je možné ji mít rád i nerad, je možné jí například fandit nebo nefandit na olympiádě v Turínu, je možné ji bránit s puškou v ruce, je možné (většinou) mluvit jejím jazykem, je možné ji uctívat i nenávidět. Tento vztah k souboru supranacionálních úřadů (kterým chtěl J. Delors dodávat onu pověstnou duši) mít možné není.

S tím souvisí i vědomé a dokonce záměrné posilování role regiónů oproti státům, vedoucí k regionalizaci Evropy a k těšení se evropeistů na brzké žití v nirváně postgovernmentální společnosti (což konec konců chtěl už i V. I. Lenin). Evropeisté hlásají, že je idea národního státu dávno mrtvá. Proto se – v podstatě nesmírně lehkovážné – vzdávají základního konceptu původní intergovernmentální evropské integrace – principu jednomyslnosti – a obhajují přechod k většinovému hlasování jako k základnímu prvku rozhodování v dnešní EU.

Jak jsem již zmínil, dalším z významných aspektů evropeistického modelu je snaha zavést – z hlediska legislativy a institucionálního rámce – nekonkurenční, a tudíž harmonizovaný systém, v němž by si jednotlivé části Evropy nemohly konkurovat, protože by v nich v podstatě převládl jeden jediný systém. Prakticky všechno – daňové sazby, sociální dávky, metody regulace, různé druhy „standardů“ (ekologické, hygienické, veterinární, pracovní, bezpečnostní, požární, sociální, atd.) – by bylo harmonizováno či homogenizováno pod moudrým vedením správce této „jednoty“, kterým je EU- byrokracie a EU-politikové.

Problém je v tom, že je tato shora organizovaná harmonizace (či spíše nivelizace) proveditelná jedině směrem vzhůru. Ekonomové znají termín „downward rigidity“. Směrem dolů leccos nejde, protože hluboce zakořeněné zájmy (vested interests) pohyb tímto směrem neumožňují. Měli bychom vědět, že jde – ve svých důsledcích – vesměs o systémové prvky náklady zvyšující a konkurenceschopnost snižující. Někdo (některé země) už tyto vysoké náklady a s nimi spojenou nižší míru konkurenceschopnosti má (či mají) a harmonizační politika není ničím jiným než snahou těchto zemí tyto své náklady a tuto svou sníženou míru konkurenceschopnosti vyvézt do dalších zemí EU, do zemí, které jsou z řady důvodů na jiné úrovni ekonomického vývoje, mají jiné priority, mají jiné zvyky a tradice, mají jiné ambice. (Jako vedlejší poznámku musím uvést, že nepodaří-li se Evropské unii jako celku tyto „náklady“ – dané EU-legislativou a EU-institucionálním uspořádáním – vyvézt mimo EU, bude třeba přejít k novému druhu evropského protekcionismu a ještě zesílit diskriminaci méně vyspělých zemí – o tom více v mé nedávné indické přednášce „Západ a rozvojový svět“ (Newsletter CEPu, č. 1, 2006).

Evropeismus je zcela jednoznačně výraznou supranacionální tendencí, rozhodně a nemilosrdně vystupující proti intergovernmentálnímu principu, což je sice všeobecně známé, ale ve vší nahotě nám tento svůj postoj evropeisté předvedli až svou bezprecedentní neschopností věcné polemiky v momentech sporů o evropskou ústavu (např. pánové Borell, Jo Leinen, Zaorálek) v jarních měsících roku 2005. Tím se tito lidé zcela nevratně demaskovali, což je vlastně dobře.

3. Evropeistické pojetí svobody, demokracie a společnosti

Evropeisté se vyznačují i poměrně jasnými postoji ve sporech o parlamentní demokracii či občanskou společnost (projektu koncepčně odlišnému od „společnosti svobodných občanů“ – viz má kniha „Občan a obrana jeho státu“, CEP, Praha, 2002) a ve sporech o demokracii či postdemokracii (viz sborník CEPu „Postdemokracie – hrozba nebo naděje, č. 44/2006). Evropeisté jsou konzistentní i ve sporech o udržení důsledně demokratických procesů nebo o preferenci pragmatické rozhodovací efektivnosti (cestou zjednodušování – občas nepochybně pomalých a nákladných – demokratických rozhodovacích procedur), ve sporech o jednotlivce a kolektivitu (a o individuálních či skupinových právech), ve sporech o klasickou demokracii či o vyvažování sociálních partnerů (různé varianty syndikalismu či korporativismu – viz můj text „Směřuje Česká republika ke korporativismu?“, v již citované knize Občan a obrana jeho státu, str. 68 - 74). Je také zcela jasné, na jaké straně stojí evropeisté ve sporech o význam různých postdemokratických ismů jako je multikulturalismus, feminismus, ekologismus, homosexualismus, NGOismus, misionářský moralismus, atd. Evropeismus je definován vztahem politiky a občanů a mezi politikou (na EU úrovni) a občany vytváří nebezpečnou mezeru.

V podstatě se dá říci, že evropeisté ve svém rozhodování na nadnárodní úrovni chtějí vyloučit politiku (a proto chtějí vytvořit nepolitickou společnost) a chtějí rozhodovací bezproblémovost, snadnost a nekontrolovatelnost. Proto jejich bezostyšná obhajoba postdemokracie a blahosklonné usmívání se nad zastaralými a nemoderními obhájci staré dobré demokracie a staré dobré „politické“ politiky. Protože jsou (a to rádi) daleko od občanů a svým „kukátkem makropohledu“ (což je můj obrat ze šedesátých let o centrálních plánovačích) na ně nevidí a přímo na ně nedosáhnou, potřebují různé kolektivity, skupiny, grupy, se kterými mohou jednat ve velkém (buď je slepě následovat, nebo je potlačovat a komplikovat jim život). Proto se jim tolik líbí korporativistické koncepty sociálního partnerství, proto chtějí big business a big trade unions, proto chtějí Galbraithův model vyvažujících se sil (na makroúrovni, nikoli trh, fungující na mikroúrovni). Protože nechtějí být pod přísnou kontrolou občanů, hodí se jim jednat s různými NGO’s, které jim – nebo v to aspoň doufají – dodávají jinak chybějící legitimitu a „hlas lidu“, byť je to lid velmi zvláštní.

Evropeismus je ale i apriorní podléhání všemu novému, rádoby pokrokovému, nezpátečnickému, netradičnímu, nekonzervativnímu. Proto se tak rád smiřuje s feminismem, s homosexualismem, s multikulturalismem a s dalšími podobnými postoji, které bourají odvěké evropské kulturně-civilizační základy. Evropeisté dobře, byť krátkozrace vědí, že toto všechno jim – nepřímo a bez domýšlení důsledků – napomáhá uskutečňovat jejich cíle. Dlouhodobé důsledky už je příliš nezajímají.

Evropeismus je ve své podstatě neliberální pohled, používáme-li slovo liberální v jeho původním evropském (tedy nikoli americkém) smyslu.

4. Evropeistické chápání zahraniční politiky a mezinárodních vztahů

Evropeisté nemají moc rádi „domácí politiku“ (jsoucí pod daleko přísnější demokratickou kontrolou), a proto propagují – demokracii postrádající – rozhodování na nadnárodní úrovni. Líbí se jim velké, rozmáchlé, geopolitické uvažování. Proto také zakládají jednu mezinárodní a nadnárodní organizaci za druhou. O tom, že lidé tohoto typu usilují o pozici (většinou dobře honorovanou) v těchto organizacích, velmi přesvědčivě už před skoro šedesáti lety psal F. v. Hayek ve svém slavném textu „Intelektuálové a socialismus“ (The University of Chicago Law Review, 1949). Toto úsilí o vymanění se politiky a politiků z demokratické „accountability“ je jedním z primárních cílů evropeistů. Nejsou v tom sami, ale jsem přesvědčen, že ještě nikdy v historii lidé s názory tohoto typu nezískali takový úspěch jako stvořením EU.

Proto je sloganem evropeismu „méně národního státu, více internacionalismu“, proto je národní stát účelově spojován s nacionalismem, proto je propagován multikulturalismus a s ním spojený deasimilační princip, proto je usilováno o denacionalizaci občanství, proto jsou zakládány a podporovány celoevropské politické strany (vedoucí k novým loajalitám, což u nás výslovně zastává zejména C. Svoboda), proto se předpokládá zrození evropské identity a evropského lidu, proto se spoléhá na vytvoření jakéhosi „brotherhood of Europe“. Proto evropeisté hlásají abstraktní universalismus práv, proto se usiluje o zhomogenizovaný, „decaffeinated“ svět (bez chuti, vůně, zápachu), proto se vytváří dojem, že i v Evropě jde právě teď o jakési „znovusjednocení“ (po vzoru německého Wiedervereinigung, které však mělo na počátku devadesátých let své oprávnění výlučně v této jediné, před půl stoletím násilně rozdělené zemi), proto naznačují, že existuje něco jako „collective psyche of Europe“.

Souhlasím s Vítem Hlouškem, že „Evropa nebyla ve své minulosti tolik politickou entitou, jako spíše referenčním rámcem duchovního a kulturního rozměru“ (Revue politika, příloha Proglas, 8/2005), a proto považuji tyto evropeistické ambice (a argumenty) za pouhou stínohru, zakrývající – za vznešenými slovy – velmi přízemní zájem. Tímto zájmem je zbavit se státu jako nezastupitelného garanta demokracie, jako základní politické jednotky demokratického uspořádání (na rozdíl od říší, impérií, unií, svazů takových či onakých republik), jako jediné smysluplně organizovatelné arény politického střetávání, jako největší možné, ale současně i nejmenší rozumné základny politické reprezentace a reprezentovatelnosti. Evropeismus je pokusem o brave new world huxleyovského ražení, ve kterém sice budou „rosy hours“, ale nikoli svoboda a demokracie.

O’Sullivan navíc naznačuje, že – na rozdíl od intergovernmentalismu – evropeistický supranacionalismus svou pouhou existencí „má sklon k vyrábění rivality, i kdyby to nebylo ničím úmyslem“ (str. 40) a že supranacionalismus rivalitu vůči USA, jinak řečeno antiamerikanismus, umožňuje a konec konců k němu vede. Místo k atlanticismu či k transatlantickému spojenectví vede k tendencím opačného typu. Blokové (kontinentální) uvažování vede i k přijetí dalšího falešného uvažování, kterým je konflikt Západu s islámem, který má být předobrazem neodvratně se blížícího střetu civilizací. K tomu všemu navádí supranacionalismus svou samotnou podstatou. Existence mocných Spojených států amerických není důvodem evropské unifikace.

5. Obecně-filosofická (či světonázorová) pozice evropeismu

V obecně světonázorovém pohledu (Weltanschaung) evropeismus zastává nikoli evoluční, ale konstruktivistický názor. Misesovo a Hayekovo proslulé dictum, že svět je (a být má) důsledkem „human action“ a nikoli „human design“, je pravým opakem evropeistických postojů. Evropeisté člověku a jeho spontánní, neregulované a nekontrolované aktivitě nevěří. Věří vyvoleným (ale nezvoleným), věří sami sobě nebo vyvoleným jimi samými. Věří ve vertikálně hierarchizovanou lidskou společnost (v huxleyovské alfyplus, a je obsluhující epsilony). Chtějí řídit, plánovat, regulovat, administrovat ty druhé, protože jedni (oni sami) vědí a druzí nevědí. Spoléhat se na spontaneitu lidského chování a na výsledky plynoucí z této spontaneity nechtějí, protože si myslí, že racionalistický human design je vždy lepší než neplánovaný výsledek nikým nekonstruované a neřízené interakce svobodných občanů. I když jsme si po pádu komunismu mysleli, že toto všechno je už věcí minulosti, není tomu tak. Je to kolem nás znovu. Evropeismus je novým utopismem, a dodávám, že naivním, romantickým utopismem.

Kdo jsou tvůrci a nositelé evropeismu?

Evropeismus je produktem elit. Je produktem lidí, kteří nechtějí chodit –od osmi do pěti a pětkrát v týdnu – do zaměstnání a vykonávat normální práci. Je produktem lidí, kteří chtějí řídit, ovládat, poručníkovat, patronovat jiné. Jsou to politici a s nimi spojení úředníci na straně jedné a na politiky napojení public intellectuals (ve veřejném prostoru a v médiích se pohybující intelektuálové) na straně druhé. Je to nemalá skupina lidí ve veřejné sféře, která je onou pověstnou mrtvou vahou (deadweight), která „pouze“ pragmaticky maximalizuje efekty, které ji z tohoto postavení plynou a která

• si chce zajistit dlouhodobost svého výsadního postavení a své výhody;
• se chce izolovat od dosahu voličů, veřejného mínění a standardních demokratických mechanismů;
• se chce komplikovaností a nepřehledností rozhodovacích procedur komunitárního práva a vzdáleností od jednotlivce-občana oddělit od jakýchkoli důsledků svého rozhodování a od nákladů (v nejširším slova smyslu), které z toho občanům jednotlivých členských zemí plynou.

Mezi evropeisty patří politici, díky nadnárodním strukturám oddělení od svých voličů a svým voličům se na nadnárodní ohledy a na nemožnost zklamat bruselské kolegy, vymlouvající. Vždy mne na evropských jednáních překvapuje ona zvláštní familiérnost jejich účastníků daná tím, že se mnozí z nich znají už velmi dlouho (v tom je deset nových zemí změnou, ale i jejich zástupci se tam většinou rychle zabydlují), že mají obdobný zájem a že se navzájem potřebují. Ona kunderovská „nesnesitelná lehkost bytí“, daná pobyty v pětihvězdičkových hotelech, lety v pohodlných speciálních letadlech, jednáními na překrásných zámcích (a to všechno nejen pro jednoho prezidenta či premiéra, ale pro jejich rozsáhlé štáby), vytváří euroelitám jejich vlastní svět, zcela odlišný od světa těch, jejichž mandát nezískali, ale jejichž jménem tak často a tak rádi hovoří.

Patří mezi ně ale i úřednické špičky (díky rigidním zákonům byrokracie a byrokratismu často i nešpičky), které mají nad politiky nesmírnou moc. Připravují pro ně podklady, které si politik přečte až v letadle či v průběhu jednání, podklady, kterých je tolik, že se na práci těchto úředníků – chtě nechtě – politik musí spolehnout. Drtivá většina návrhů i rozhodnutí je předurčena na jednáních náměstků ministrů, ředitelů odborů ministerstev, expertů či poradců a velvyslanců mimo zásah jakéhokoli vyššího, širšího, mandátem podpořeného politického rozhodnutí. Toto všechno je navíc nesmírně zesilováno obrovským rozsahem EU-agend, kde už o detail (a v tom většinou bývá skryt problém) vůbec jít nemůže.

Patří mezi ně ale i intelektuální fellow travellers, pro které je tento svět téměř stvořen. Získávají v něm tak velkou moc ho formovat, jakou by nikdy na domácí scéně získat nemohli. Leccos jsem o tom v loňském roce napsal v textu „Intelektuálové a socialismus“ (Newsletter CEPu, září, 2005).

Z těchto tří skupin lidí vzniká velmi silná zájmová koalice, která nemá v roztříštěné, teritoriálně rozsáhlé, zájmy se lišící Evropě žádnou adekvátní protiváhu. Existuje mlčící většina, která si sice myslí, že je to takto špatně, ale neumí se organizovat a má – na rozdíl od evropeistů – normální práci, kterou musí a chce vykonávat (a proto nemá čas). Ta je v defenzivě. Evropeistům se navíc podařilo – jako už po tolikáté v historii – prezentovat sebe sama jako pokrok a všechny ostatní jako zpátečnictví, což je mimořádně zdařilý trik. Důsledkem je standardní schéma: hlasitá, nesmírně motivovaná, nikoli explicitně organizovaná, ale spolu se setkávající a mluvící menšina oproti zcela rozptýlené většině, která má jiné zájmy a jiné starosti a která netuší, o co vlastně vůbec jde. Navíc si myslí, že ono celé EUování je jakýsi malý přídavek k normálnímu chodu věcí. Bohužel tomu tak není. Je to revoluční zvrat normálního chodu věcí.

Závěr

Řekl jsem, že se jedná o revoluční zvrat normálního chodu věcí. Myslím to vážně.

Vím i to, že existuje slabá a silná verze evropeismu a že ne všichni stoupenci evropeismu zastávají jeho silnější verzi. Nevědí však, že ji svými postoji umožňují, otevírají ji cestu, připravují ji.

Vím také, že evropeismus není žádná lepší, neznámou budoucnost slibující třetí cesta – viz můj projev ve Vancouveru na konferenci Montpelerinské společnosti („The Third Way and Its Fatal Conceits“, publikovaný v knize „On the Road to Democracy“, National Center for Policy Analysis, Dallas, 2005, str. 173 - 178) – protože jsou jen cesty dvě. A toto je ta druhá.

Vím i to, že existuje velmi nebezpečný ratchet effect (efekt západky), kdy se jde jenom dál a dál a zpátky to nejde (konec konců Romano Prodi vždy mluvil o tom, že cyklista musí stále šlapat, jinak spadne).

Vím také, jak mocná je synergie obdobným směrem mířících, byť v jednotlivostech se lišících názorů a zájmů.

(Václav Klaus: Co je to europeismus. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku 2006. ISBN 80-86547-54-X)