Na první pohled to vypadá, že sen osvícenců o vzdělaném člověku se v současné společnosti konečně naplňuje. Ovšem při detailnějším pohledu rychle vystřízlivíme. V knize Teorie nevzdělanosti autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím víc se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ztrácí vědění a vzdělání hodnotu, a jak uzavírá autor, „kapitalizace ducha“ ústí v nevzdělanost.

V následující knize Univerzum věcí aneb K estetice každodennosti jde ještě dál a do tématické šíře. Předkládá k úvaze další pronikavé postřehy o současné společnosti.  Kniha je souborem dvanácti esejů, v nichž autor s výsostnou filozofickou erudicí zkoumá každodennost našeho života z úhlů, které otvírají nečekané pohledy a odhalují skryté souvislosti. Víme v době automatizace a globalizace, odkud se berou předměty, jež denně používáme? Jaká je nejvražednější droga světa? Jak zacházíme s hudbou? Jaké jsou objekty naší touhy? Mají peníze charakter? A podle čeho se pozná umění? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi.

Do jisté míry přitom navazuje na Teorii nevzdělanosti. Jestliže v ní kritizoval přehnaný důraz na efektivitu a racionalizaci, aplikované v oblasti školství a vzdělávání, pak v Univerzu věcí sleduje uplatňování týchž principů v každodenním životě. Zatímco podle něj totiž „zisky z racionalizace a automatizace jsou nedotknutelné“, lidská důstojnost v současném světě bohužel nedotknutelná není. Autor přitom protestuje proti představě, že dnes věci vznikají samy od sebe. Naopak zdůrazňuje, že práce, díky které tyto věci vznikly, je sice pro nás na Západě neviditelná (jako bychom ji vytěsnili), ale nezmizela, jen se odehrává v zemích daleko od nás, zpravidla východním směrem. Podobnou „polarizaci“ našeho světa popisuje Liessmann také v případě tělesné námahy v současném západním světě: čím méně je naše práce v zaměstnání tělesně namáhavá, tím více musí člověk, jenž je ze své podstaty stavěný na práci, dohánět nevyhnutelnou námahu, kterou tedy přesouvá do volného času .

Někdy stojí Liessmann před současným světem v údivu, třeba když konstatuje, že mýty, ve kterých se Zeus ve zvířecí podobě spojoval se svými milenkami, „získávají nový význam“, neboť je dnes už v principu možné dovést genovou manipulací psy nebo opice k tomu, aby produkovali lidské spermie. Jindy sebeironicky konstatuje, že „evropští intelektuálové začínají zase cvičit“, a od té doby, co byla v nedávné inscenaci Bludného Holanďana zpěvačka usazena místo ke kolovratu na „spinningové kolo“, se prý stala pro intelektuály akceptovatelnou dokonce i tato forma tělesné námahy. Jak napsal Jan Lukavec na serveru I-Literatura.cz, Liessmannovo uvažování o každodenních věcech může přivést aspoň některé čtenáře k tomu, že když může filozof sportovat a dělat i jiné obyčejné věci, mohou i „obyčejní“ lidé filozofovat.

Přehledný návod, jak porozumět Liessmannovu esejistickému myšlení a psaní, najdeme hned v úvodním textu – s lehkou ironií nazvanému Nádech luxusu. Už zde, stejně jako v celé knize, oceníme autorovu zaujatost, která se přímo rozkošnicky zaobírá myšlením, jeho slovním vyjádřením a čistotou významu, které slovům dává.