Už mnohokrát jsem na tomto místě zmínil s patřičným důrazem skutečnost, že velký český spisovatel Karel Čapek byl při bližším ohledání možná ještě větším českým novinářem. Zůstaly po něm stovky, možná tisíce článků, od drobných poznámek po zásadní tématické eseje. Co bylo v Čapkově psaní vždy na prvním místě, tak to byla starost o demokracii, systém, který se po roce 1918 zdál tolika jemu podobným jakousi erbovní květinou symbolizující trvalý odklon od poněkud zasmrádlé autokracie vídeňské a zároveň bariéru proti dosud ne zcela poznané, ale už zdáli mnohým hrůzu nahánějící totalitě moskevské. Demokracie bylo slovo, do nějž Čapek vkládal možná víc, než jediné slovo může unést. A hlavně než lidé v ní žijící dokáží přijmout definitivně zasvé. Jenomže, demokracie je diskuse, jak říkal Masaryk a dobře ctil i Čapek. Dnešní tzv. liberální demokracii sebemenší pokus o diskusi schází, z čehož plyne, že to žádná demokracie není. Jen si vyberte, zda je to víc autokracie, či totalita. Tak jako tak není vůbec od věci vrátit se k Čapkovi a jeho možná někdy až naivní představě o tom, co by demokracie být mohla, a hlavně měla. V tomto dílu našeho cyklu přinášíme několik článků na to téma z první půli 20. let, kdy se o charakter demokracie ještě více či méně poctivě bojovalo. Za týden přineseme články pozdější, ze sklonku 30. let, kdy, jak víme, bylo už té čapkovské demokracii odzvoněno. Čtěme to všechno pozorně. Bude se nám to dnes dobře hodit.

POLITIKUM

Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme míti pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého krejčího nebo zámečníka; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce ani strojvůdci do jeho řízení; předpokládáme prostě, že rozumí své věci a že si z nás nedělá blázny. Náš život by byl neobyčejně trpký, kdybychom k nim nemohli mít této důvěry. Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří jen k tomu, abychom jim odevzdali hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, pokud je demokracie v pořádku; ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami.

Když šlo o novelu tiskového zákona, varovala od ní celá veřejnost; vy politikové však nedbáte toho, co na vás voláme. Ponížili jste nás a dali jste najevo, že vám nezáleží na ničem. Strojíte ponižující volební reformu, která z nás občanů učiní državu stran. Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohodujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi.

Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří nejsou našimi poslanci; že svěřujeme všechnu moc ve státě parlamentu, jenž není již parlamentem; že naším jménem jsou dělány zákony a reformy, jež nejsou dobrými zákony a reformami. Pro nás, kdo nejsme politiky, je demokracie jistý systém kreditu; volíce tu nebo onu stranu svěřujeme jí svůj morální souhlas; ponižuje nás, je-li ho zneužito k věcem nedobrým. I mým hlasem bude přijímána nemravná volební reforma; i můj hlas byl spolusčítán, když byla svoboda tisku uražena tiskovou novelou. Stydím se za to, jako bych byl spoluviníkem; to jest to politické ponížení, ve kterém žiji.