Už při té první jsem se dopustil obecnější úvahy o tomto druhu švejkovství a jeho významu v dějinách. Sotva bych to dnes zformuloval lépe, takže zde je repete: „Josef Švejk je nepochybně jednou z ikonických postav české kultury. Někdy bývá označován za esenci národní povahy, a bývá to míněno, jako že jsme vychytralí, snažíme se vyklouznout z každého rozhodování, nebereme nic pořádně na vážno, prostě švejkujeme. Obyčejně je takové hodnocení míněno negativně. Něco jako difamační, Václavem Havlem často používaný termín ‚čecháčkovství‘. Tuto optiku ovšem může sdílet jen někdo, kdo Haškova Švejka doopravdy nikdy nečetl, a pokud četl, tak nepochopil. To nejpodstatnější, co v Haškově vyprávění je, totiž není osoba Švejka, nýbrž hrůza kolem něj – fízlování, válka, triumfy blbosti a zloby na každém kroku. Haškův Švejk je produktem těchto kulis a – jak jinak – snaží se to všechno přežít. Přičemž si pomáhá sdílením příběhů, metaforizujících tu či onu situaci do půvabné podoby patafyzické lidové slovesnosti.“

Nakladatel prvních dvou dílů připojil toto: „Tenhle Švejk je o současném českém chlapíkovi, který se umí navzdory postižení chovat jako chlap, ale je také o ženách, protože Švejkova pečovatelka Eržika toho o světě ví stejně tolik a se svým zaměstnavatelem si dovede poradit lépe než paní Müllerová. Je to vyprávění o nás, Češích a Češkách. Svět vnuka slavné literární postavy je zalidněn postavami smyšlenými i skutečnými, osobami s pozměněnými jmény, které možná poznáte i podle řeči. O humorné historky, hlášky, anekdoty a nekorektní mystifikace zde rozhodně nouze není. Současný Josef Švejk je celoživotní vozíčkář, ovšem nezdolný. Dovede si poradit v každé situaci. I když je člověkem pevných zásad, nerozpakuje se tvořivě nakládat s absurdními předpisy či zákony. Naši současnost tedy ironicky nejen glosuje, ale doslova spoluvytváří, a na rozdíl od svého dědečka bývá k ženám galantní.“

K tomu lze dodat snad jedno: I tento Švejk je produktem své doby a její paskřivostí. Zrcadlem, chtělo by se říci, kdyby z toho tolik nečouhalo klišé.

A co píše hned v úvodu sám autor? „V Praze před lety existoval Pražský literární klub, kterému se říkalo PLK. Ta zkratka se dá klidně použít i pro knížku, kterou držíte v ruce. Někomu může připomínat postmoderní literární koláž a jinému zase obyčejné plkání. Vnuk dobrého vojáka Švejka totiž ani v závěrečném dílu trilogie o dobrém vozíčkáři Švejkovi nešetří citáty, pivními úvahami, historkami, nekorektními anekdotami a invektivami, ať už se na svém invalidním vozíku, elektrické tříkolce či v hybridním taxíku pohybuje kdekoli. A jeho řeči, jednou ironické a kousavé, jindy zase empaticky laskavé, dokážou pobavit, ale také nasvítit ledacos, co by možná zůstalo raději skryto ve tmě či alespoň v polostínu. To by mohlo být i trochu nebezpečné. Jsme však oba invalidé – tedy můj hrdina i já – a tak doufám, že nám to zajistí alespoň nějakou imunitu.“

Z „milionářského příběhu“ prošpikovaného odkazy na aktuální události – od covidu po ukrajinskou krizi – jsme vybrali vstupní kapitolu. Příběh sám pak doporučujeme číst vcelku. Je to vesele neveselé, ostatně jako Švejk sám.