Tyto verše ze sbírky Ortely a milosti (báseň Vyvolavač) nepatří k nejtypičtějším, které kdy odešly z psacího stolu básníka Oldřicha Mikuláška. Mají totiž v sobě nejen existenciální patos, trochu holanovský, ale také sarkasmus, trochu až kolářovský. A též trochu zarputilosti: nedat se každému, kdo vyzve. Tam už jsme Mikuláškovu étosu blíže. Nicméně vyslovíte-li jméno Oldřicha Mikuláška, většině těch, kdo si jej kdy vpustili do svého estetického a citového světa, naskočí jakási vyšší společná charakteristika, a to je náležení k rodu svého kraje, v daném případě Jižní Moravy.
Ne že by Mikulášek, narozený 26. 5. 1910, byl autorem nějak obzvlášť programově rustikálním, byl také autorem mnoha krásných básní milostných, opěvoval každou krásu – ženy, stromy, cestu, která někam vede, a nu ovšem, i sklenky dobrého vína v pravý čas. Mohli jste ho kdysi, už jako starého pána, potkávat při jeho každodenních procházkách po vinárničkách v Brně na České ulici (jak příznačné!), kde usedal ke stejně založeným hrstkám přátel, upíjel z tenkého skla silnou vůni a chuť a byl šťasten, neboť tam byl doma. Vlastně až do konce (1985).
Pocházel z Přerova, z rodiny nádražáka. Po skončení obchodní školy a několika letech příležitostných prací i neprací se upsal psaní. Nejprve pro Lidové noviny, Československý rozhlas, deník Rovnost, či dnes již legendární literární časopis Host do domu.
Jeho bohaté básnické dílo prošlo mnoha různorodými etapami. Od jinošského poetismu (Černý bílý, ano ne, 1930), k němuž se později nikdy nehlásil, přes knížky básníka takříkajíc již hotového (např. Křídlovka, 1940). Zde čteme třeba tyto verše:
„Hlase, tas krev z pochvy žil, tni, blýskej, hřmi, zař, roztrhni tmy! Šílej si, zešílej, hlase, tase nás!“
Do těchto Ortenovských hloubek nás zavádí i v dalších sbírkách, každá trochu jiná, některé tematizované, jiné jako sled pocitů zdánlivě nahodile poskládaných, ale budujících katedrálu nad tím širým plenérem kdesi na Vysočině, jen nízko pod nebesy. Kdo by si přečetl Mikuláškovy sbírky za sebou, podivil by se té rozmanitosti, ale v čiré a soustavné jednotě. Je pak už na vkusu jednotlivého čtenáře, zda má raději Svlékání hadů, To královské, Šokovanou růži, či třeba Agogh nebo Sólo pro dva dechy, Vždy jde o čtenářský zážitek nevídané brizance. S jedinou výjimkou, samozřejmě. A to byla dobově poplatná sbírka Horoucí zpěvy (1955). Tu lze chápat jako pokus vrátit se po osmi letech odříznutí od publikačních možností zpět do literatury. Ostatně, takový Josef Kainar svou Velikou láskou a Českým snem směřoval stejným směrem. Kdo by je dnes měl soudit? Vším svým ostatním životem a dílem tyto úlitby odčinili víc než bohatě. Nebýt jich, možná bychom dnes byli ochuzeni o mnoho drahokamů z koruny krále básníků. A několik generací dětských čtenářů by neznalo půvabnou Mikuláškovu Pohádku o brněnském krokodýlovi.
Krajem táhne prašivec
„Tenounký svit se protáh zvenčí… Toť chvíle, v které oběšenci nepomyslí už na provaz.“
Mezititulek (a erbovní verše pod ním) jsme převzali z názvu jedné z ranějších sbírek Oldřicha Mikuláška, ale jako by předznamenal události, jež nám bylo souzeno prožít po srpnovém příjezdu spřátelených vojsk. Mikuláška na sklonku 60. let postihlo to, co mnoho jeho kolegů od básnického řemesla: výhost z oficiálních kruhů a zákaz publikování. Během tzv. normalizace, zejména její první, urputnější dekády byl umlčen zcela. Až po jistém otupení některých ostří mu vyšla roku 1981 série dvou retrospektiv, Žebro Adamovo, 1981 (jedná se o tvorbu z let 1971 – 1973) a Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt (verše z let 1974 – 1975). „Štěstím v neštěstí“ se stala skutečnost, že Mikulášek po vážném úrazu roku 1967 dostal invalidní důchod, takže normalizační umlčení bylo nechybně niterným, ale nikoli zcela materiálním peklem.
Je třeba říci, že Mikulášek nebyl nikdy snadným soustem ani pro čtenáře (tam autor úspěšně spoléhal na emocionální souřadnost a nevyslovené porozumění), ani pro literární teoretiky a kritiky. Dovoluji si ocitovat dva úryvky z textu, který Mikuláškovi věnoval Petr Hruška ve Slovníku českých spisovatelů: „Mučivý rozkmit mezi tragikou samoty, citové okoralosti a smrti na jedné straně a extatickým prožitkem milostiplné vzájemnosti na straně druhé zde básníkovým veršům propůjčil nevšední naléhavost.“ A dále: „Mikuláškova přírodní motivika nadále uplatňuje kontrasty univerzálních celků a jejich drobných součástí. V pokoře a bilančním tichu básní vyniká obraz „listíčka, třesoucího stromem“. Do středu pochybností se posouvá samotná řeč, básník stále více poměřuje slovo mlčením a nevyslovitelností.“ Jsou to možná hodnocení pro nezasvěceného těžko srozumitelná, ale pro Mikuláškova znalce a věrného čtenáře naprosto jasná a přiléhavá.
Úskalí dodatečných návratů
V roce 2020 vyšla antologie Mikuláškových veršů v nakladatelství Host. Sestavil ji jeden z nejlepších českých literárních editorů všech dob, nedávno zesnulý Jiří Opelík. Těžko si představit redaktora s větším respektem před autorem, a zároveň někdy až brutálně nutnou výběrovostí. U Mikuláška toto riziko patří k nejtěžším – podobně jako třeba u Halase nebo u Holana. Vybírat z jejich díla cosi, co by soustavně představilo tvorbu jako celek, rovná se činu hodně odvážnému. A Opelík zde dle očekávání obstál. Sám k tomu dodává:
„Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty - v dané chvíli - největší: permanentně ‚antologizuje‘ dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci. Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů - ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen."
A tak si připomeňme velký literární odkaz Oldřicha Mikuláška nejen takto, ale třeba i návratem k jednomu sebezpytnému textu ze sbírky Agogh. Nese název „Co říká malíř“. Dodejme – v našem případě malíř slov.
„Nevidíte-li na obloze obrazu mého letícího ptáka, to proto, že už s horizontem splývá. A řeku nevidíte-li, to proto, že mi dávno uschly slzy prvního dojetí a možná taky zakrývá ji jíva, ta otloukaná na píšťalku a řeka v píšťalce si zpívá. Někdy se mi zdá, že všechno, co jsem zahléd´ kdysi, má ve mně k sobě blízko až u srdce je tklivě. Ale já stále hledám dálku, kterou tak cítí v celém těle lučištník s prsty na tětivě a od krve i bez kořisti. Dřív bych se bál i dýchat, jen aby se mně ruka nezachvěla a rákos byl jak meč, o který se i vítr zakrvácí. Teď chvím se pouze o svůj cit a bojím se, aby ta čára smrtelně přesná nebyla a skvělá jak čára přes cosi. Protože i v rákosí hnízdívají ptáci.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
