Tyto verše ze sbírky Ortely a milosti (báseň Vyvolavač) nepatří k nejtypičtějším, které kdy odešly z psacího stolu básníka Oldřicha Mikuláška. Mají totiž v sobě nejen existenciální patos, trochu holanovský, ale také sarkasmus, trochu až kolářovský. A též trochu zarputilosti: nedat se každému, kdo vyzve. Tam už jsme Mikuláškovu étosu blíže. Nicméně vyslovíte-li jméno Oldřicha Mikuláška, většině těch, kdo si jej kdy vpustili do svého estetického a citového světa, naskočí jakási vyšší společná charakteristika, a to je náležení k rodu svého kraje, v daném případě Jižní Moravy.

Ne že by Mikulášek, narozený 26. 5. 1910, byl autorem nějak obzvlášť programově rustikálním, byl také autorem mnoha krásných básní milostných, opěvoval každou krásu – ženy, stromy, cestu, která někam vede, a nu ovšem, i sklenky dobrého vína v pravý čas. Mohli jste ho kdysi, už jako starého pána, potkávat při jeho každodenních procházkách po vinárničkách v Brně na České ulici (jak příznačné!), kde usedal ke stejně založeným hrstkám přátel, upíjel z tenkého skla silnou vůni a chuť a byl šťasten, neboť tam byl doma. Vlastně až do konce (1985).

Pocházel z Přerova, z rodiny nádražáka. Po skončení obchodní školy a několika letech příležitostných prací i neprací se upsal psaní. Nejprve pro Lidové noviny, Československý rozhlas, deník Rovnost, či dnes již legendární literární časopis Host do domu.

Jeho bohaté básnické dílo prošlo mnoha různorodými etapami. Od jinošského poetismu (Černý bílý, ano ne, 1930), k němuž se později nikdy nehlásil, přes knížky básníka takříkajíc již hotového (např. Křídlovka, 1940). Zde čteme třeba tyto verše:

„Hlase, tas krev z pochvy žil, tni, blýskej, hřmi, zař, roztrhni tmy! Šílej si, zešílej, hlase, tase nás!“