Lehká ironie, smysl pro dobré věci kolem nás – od gurmánství až po úctu k ženské kráse, a především chápání dějin, i těch aktuálně prožívaných, jako svérázné grotesky, jíž nemá smysl se bránit, nýbrž jen vzít na vědomí a případně se jí někde uvnitř s jistou hořkostí zasmát. Václav Erben si stvořil svého kapitána Exnera sobě na míru. Jak kdysi docela trefně konstatovala Saskia Burešová, uvádějící televizní pořad Kalendárium, „kapitán Exner, to bylo něco úžasného. Představte si policajta, který za hluboké totality jezdí v mercedesce, i když už letité, soudruhům příslušníkům říká „mí důstojníci“, nosí na míru šité obleky a kravatu na gumičku nebo dederonku by na sebe nevzal ani v nejvyšší nouzi. Pro mladší ročníky: dederonky byly neprodyšné umělohmotné košile vyráběné v bývalé Německé demokratické republice (DDR). A ještě jednu přednost kapitán Exner měl. Věděl, že fois gras jsou husí játra a i nejzatvrzelejšího hostinského uměl přesvědčit, aby mu z mizerných zásob připravil lahůdku, která nebyla na jídelním lístku. Bez použití průkazu, jen díky svému šarmu.“ Tytéž věty sedí i na spisovatele Václava Erbena.

Exnerovo alter ego

Narodil se 2. listopadu 1930 v Náchodě (stejně jako Josef Škvorecký, jen o chlup později, Škvorecký byl ročník 1924). Náchod, neboli Škvoreckého románový Kostelec, měl nejspíš nějaký zvláštní genius loci. Narodil se tu třeba vynikající architekt, Kotěrův žák Jan Letzel, autor známého Hirošimského dómu, zničeného atomovou bombou (dnes památka Unesco), nebo ještě dříve Antonín Strnad, matematik, astronom, meteorolog, ředitel hvězdárny v Klementinu, profesor a rektor pražské univerzity, a mnoho dalších. Také ovšem Václav Erben. Ten zde absolvoval Obchodní akademii. Pak se vydal do Prahy, kde vystudoval divadelní dramaturgii a rozhlasovou režii na DAMU. Pracoval jako novinář, redaktor a do roku 1990 jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. Od poloviny 60. let psal, debutoval povídkami pro rozhlas. Svého kapitána Michala Exnera stvořil v roce 1964.

Měl veliké štěstí, že řada jeho exnerovských detektivek došla filmové nebo televizní adaptace. Hned první film podle jeho exnerovky, Poklad byzantského kupce z roku 1965, byl příležitostí pro dva do té doby méně nápadné herce – Jiřího Valu a Gabrielu Vránovou. Oba dva ve filmu suverénně excelovali a oběma se podařilo vystihnout tu lehce nepravděpodobnou a trochu bláznivou mentalitu Erbenových Exnerů. Filmu samozřejmě pomohlo i to, v jaké době vznikl – v době uvolnění (dámské módy i veřejné rétoriky), kdy se už zkrátka tolik nesoudruhovalo. Ostatně Exner obecně se tomu oslovení většinou důsledně vyhýbal. Podle mého vkusu to byl vůbec nejlepší filmový Exner, i když i řada těch následujících patří dosud do pomyslného zlatého fondu. Smrt Jana Krempy (1973) s Petrem Kostkou v hlavní roli, Čas pracuje pro vraha (1979), kde Exnera ztělesnil František Němec, nebo obecně asi nejoblíbenější film Smrt talentovaného ševce (1982) s ležérním Jiřím Kodetem, který byl možná vůbec nejblíže Erbenově autorské představě charakteristiky románového hrdiny Exnera.

Ve znamení Hynce Ptáčka

Nejen detektivky odcházely z Erbenova stolu do sazárny. Mezi asi vůbec nejlepší knihy o české povaze a také o relativitě dějin patří jeho trojdílné Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad (1974, 1977, 1981), přičemž zejména první díl (pokud mi paměť slouží, kdysi mi sám autor říkal, že původně s dalším pokračováním ani nepočítal) je esencí literárního a myšlenkového světa Václava Erbena. Snad mi odpustíte jednu sebecitaci. Byli jsme totiž s Václavem Erbenem od první půli 90. let přátelé, a tak jsem mu před pár lety k výročí jeho úmrtí (19. 4. 2003) napsal jakýsi otevřený dopis, kde jsem jej popsal – na pozadí Pamětí českého krále Jiříka - nejlépe, jak umím. Dnes bych to nedokázal líp: