Lehká ironie, smysl pro dobré věci kolem nás – od gurmánství až po úctu k ženské kráse, a především chápání dějin, i těch aktuálně prožívaných, jako svérázné grotesky, jíž nemá smysl se bránit, nýbrž jen vzít na vědomí a případně se jí někde uvnitř s jistou hořkostí zasmát. Václav Erben si stvořil svého kapitána Exnera sobě na míru. Jak kdysi docela trefně konstatovala Saskia Burešová, uvádějící televizní pořad Kalendárium, „kapitán Exner, to bylo něco úžasného. Představte si policajta, který za hluboké totality jezdí v mercedesce, i když už letité, soudruhům příslušníkům říká „mí důstojníci“, nosí na míru šité obleky a kravatu na gumičku nebo dederonku by na sebe nevzal ani v nejvyšší nouzi. Pro mladší ročníky: dederonky byly neprodyšné umělohmotné košile vyráběné v bývalé Německé demokratické republice (DDR). A ještě jednu přednost kapitán Exner měl. Věděl, že fois gras jsou husí játra a i nejzatvrzelejšího hostinského uměl přesvědčit, aby mu z mizerných zásob připravil lahůdku, která nebyla na jídelním lístku. Bez použití průkazu, jen díky svému šarmu.“ Tytéž věty sedí i na spisovatele Václava Erbena.
Exnerovo alter ego
Narodil se 2. listopadu 1930 v Náchodě (stejně jako Josef Škvorecký, jen o chlup později, Škvorecký byl ročník 1924). Náchod, neboli Škvoreckého románový Kostelec, měl nejspíš nějaký zvláštní genius loci. Narodil se tu třeba vynikající architekt, Kotěrův žák Jan Letzel, autor známého Hirošimského dómu, zničeného atomovou bombou (dnes památka Unesco), nebo ještě dříve Antonín Strnad, matematik, astronom, meteorolog, ředitel hvězdárny v Klementinu, profesor a rektor pražské univerzity, a mnoho dalších. Také ovšem Václav Erben. Ten zde absolvoval Obchodní akademii. Pak se vydal do Prahy, kde vystudoval divadelní dramaturgii a rozhlasovou režii na DAMU. Pracoval jako novinář, redaktor a do roku 1990 jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. Od poloviny 60. let psal, debutoval povídkami pro rozhlas. Svého kapitána Michala Exnera stvořil v roce 1964.
Měl veliké štěstí, že řada jeho exnerovských detektivek došla filmové nebo televizní adaptace. Hned první film podle jeho exnerovky, Poklad byzantského kupce z roku 1965, byl příležitostí pro dva do té doby méně nápadné herce – Jiřího Valu a Gabrielu Vránovou. Oba dva ve filmu suverénně excelovali a oběma se podařilo vystihnout tu lehce nepravděpodobnou a trochu bláznivou mentalitu Erbenových Exnerů. Filmu samozřejmě pomohlo i to, v jaké době vznikl – v době uvolnění (dámské módy i veřejné rétoriky), kdy se už zkrátka tolik nesoudruhovalo. Ostatně Exner obecně se tomu oslovení většinou důsledně vyhýbal. Podle mého vkusu to byl vůbec nejlepší filmový Exner, i když i řada těch následujících patří dosud do pomyslného zlatého fondu. Smrt Jana Krempy (1973) s Petrem Kostkou v hlavní roli, Čas pracuje pro vraha (1979), kde Exnera ztělesnil František Němec, nebo obecně asi nejoblíbenější film Smrt talentovaného ševce (1982) s ležérním Jiřím Kodetem, který byl možná vůbec nejblíže Erbenově autorské představě charakteristiky románového hrdiny Exnera.
Ve znamení Hynce Ptáčka
Nejen detektivky odcházely z Erbenova stolu do sazárny. Mezi asi vůbec nejlepší knihy o české povaze a také o relativitě dějin patří jeho trojdílné Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad (1974, 1977, 1981), přičemž zejména první díl (pokud mi paměť slouží, kdysi mi sám autor říkal, že původně s dalším pokračováním ani nepočítal) je esencí literárního a myšlenkového světa Václava Erbena. Snad mi odpustíte jednu sebecitaci. Byli jsme totiž s Václavem Erbenem od první půli 90. let přátelé, a tak jsem mu před pár lety k výročí jeho úmrtí (19. 4. 2003) napsal jakýsi otevřený dopis, kde jsem jej popsal – na pozadí Pamětí českého krále Jiříka - nejlépe, jak umím. Dnes bych to nedokázal líp:
„V téhle, rozsahem nerozměrné, ale obsahem veliké knížce Tě nacházím několikrát. Především hned v předmluvě, v níž ses stylizoval do role editora fiktivního svéživotopisu Jiříkova. To je postoj, který ti náramně slušel. Poodstoupils od svých postav, zanechav jim zdánlivou svévoli, avšak zůstals hlavním loutkovodičem, z jehož úradku teprve postavy jsou připouštěny k řeči a činu. Představuji si, jak ses rozkošnicky chechtal, když jsi vkládal do jejich úst svoje slova. Psal se rok čtyřiasedmdesátý a tento apokryf o moci a její tragikomické podstatě mohl vyjít nejen proto, že byl zaobalen do historizujících kulis, ale také proto, že jsi dokázal, jako už mnohokrát předtím i poté, se skutečnou mocí sehrát betla. A ať už by Ti kdokoli vyčetl cokoli, kdejakou příslušnost či členství, je to nic na pozadí téhle jediné knihy. Ta by měla být úhelným kamenem generálního pardonu a důvodem k potlesku až do našich dní.
Ano ovšem, také Tě poznávám v postavě Hynce Ptáčka z Pirkštejna, poručníka Jiříkova. I to je role, která Ti sedne jako ulitá. Tys býval přece mentorem, mnohým a mnohdy, pokud Ti chtěli naslouchat, a to já jsem docela často chtěl, dokud to bylo možné. Protože naslouchat tomu, kdo vdechl život Hyncemu, půvabnému cynikovi a okouzlujícímu hajzlíkovi, metafoře jedné struny našeho češství, to věru stálo za hřích. Jak napsal Tvůj biograf Blahoslav Dokoupil ve slovníku české literatury, ,Ptáček je politický intrikán milující spíše cesty k moci a nejistotu hry než moc samu.´ A také to, že Ptáček představuje etalon „rozkošnictví, žvanivosti a záliby v improvizaci.“ Naproti tomu Jiříkovi prý připisuješ „těžkopádnost, nepohnutost zevnějšku, za níž se skrývá mrazivě břitký intelekt, a zejména trpělivost, s jakou dovede čekat na pravou chvíli a na výsledky předem dobře promyšlených skutků nebo slov.“ Obě hlavní postavy jsou pak „společně ztělesněním principu moci jako něčeho, co ospravedlňuje všechny podlosti i zločiny.“ Nu, možná je to hodnocení příliš příkré a zjednodušující, ale jádro v něm je přesné. A nediv se mi, že v Hyncem Ptáčkovi shledávám tvou autobiografii. Ten gargantuovský smysl pro prožitek chvíle optikou věčnosti byl Tvým poznávacím znamením.“
Když vlaje prapor
Po roce 1990 se Václav Erben sblížil se sociální demokracií, zejména pod vedením Miloše Zemana. Dělal mu tři roky tiskového tajemníka, a také (jak tomu oni tehdy říkali) odborného mluvčího (de facto stínového ministra) pro kulturu. Já tou dobou šéfoval báječné nakladatelství Melantrich a Václava jsem učinil předsedou své ediční rady. Jednou se objevil v mé kanceláři, postavil na stůl lahev Fernetu a pravil: „Miloš (míněn Zeman) po mně chce ideový materiál s názvem Prvních sto dnů na ministerstvu kultury. Viď, že to se mnou napíšeš.“ Snažil jsem se namítnout: „Ale Václave, víš přece, že jsem stará konzerva, žádný socan“. A Václav bez mrknutí oka odtušil: „Z toho si nic nedělej, to Miloš taky není.“ Tak jsem se stal mimoděčně spolutvůrcem (dosti konzervativního) materiálu, s nímž později nakráčel na to ministerstvo Pavel Dostál. Život holt někdy tropí hlouposti.
Po nějakém čase jsem ještě vydal Erbenův historický román Trapný konec rytíře Bartoloměje, Taky hodně poučné čtení. V románu o cti, nepočestnosti a lásce se vracíme znovu do doby krále Jiříka z Poděbrad, tedy do druhé poloviny patnáctého století, kdy se obyvatelstvo české země stále ještě vzpamatovávalo z politického, hospodářského a morálního kolapsu předchozích časů. Vypráví se zde o proměně charakteru rytíře Bartoloměje, zpočátku veskrze poctivého postaršího muže najímaného nejvyšším mincmistrem Království českého k dopravě a ochraně stříbra a mincí, zasílaných z kutnohorského Vlašského dvora do Prahy, v člověka podvodně připraveného o majetek. Potom se však sám dá rovněž na nepočestnou cestu (když se děj přesune do penězokazecké dílny v koněpruských jeskyních u Berouna) - a hle! Namísto, aby byl zákonem přísně potrestán, čeká ho na samém konci jmenování: stane se - přestože nekalým způsobem zbohatlý - zástupcem nejvyššího hofmistra, čili druhým nejvýznamnějším mincovním úředníkem království. Opět typický Erben. Svět jako teatrum mundi, kde se potácejí groteskní postavy, z nichž v jednom okamžiku může být hrdina, v druhém padouch, nebo oběť. Jenže nikdo neví, kdy se tak stane a zda je možné se tomu nějak vyhnout. V Erbenově světě to možné nebylo. Nějaké hodně zlomyslné fátum rozhodovalo za všechny.
Poslední text, který jsem od Václava Erbena četl, byl jeho příspěvek do sborníku Česká xenofobie z roku 1999. Tehdy ve svém eseji napsal, že nejde ani tak o to, zda jsme, či nejsme plni strachu z neznámého, nýbrž o to, zda tento strach někdo nedokáže uchopit a zneužít jako svůj politický program. Zakončil tehdy tuto svou úvahu lakonicky: „Když vlaje prapor, je rozum v prdeli“.
Co dodat? Snad jen to, jak moc našemu dnešku chybí talent a hlavně moudrost Václava Erbena.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Žantovský
