Název té knihy evokuje slavného britského spisovatele Rudyarda Kiplinga. Ten zobrazuje Brity ve vztahu k Indům jako velké bílé bratry s povinností vést je a učit, popsal to ostatně dosti názorně ve své básni Břemeno bílého člověka z roku 1899. Vy, pane profesore, jste byl účastníkem a svého druhu aktérem jiného dobového tance na obdobné téma – a s podobně tristním výsledkem. Jakožto profesor ekonomie na New York University jste v devadesátých letech minulého století přihlížel tomu, jak v důsledku neznalosti místních poměrů zkrachovaly pokusy západních preceptorů vývozu liberální demokracie o reformu Ruska pomocí šokové terapie. Později jste pracoval jako rozvojový specialista Světové banky v mnoha oblastech třetího světa.  Právě tam a tehdy jste patrně pochopil, že je něco špatně a že naivní deklamace Bono Voxe, čím dál víc aktivisty než zpěváka, ani vizionářská rétorika sociálního inženýra Jeffreyho Sachse, jak je známe z jeho knihy Konec chudoby, nepřinášejí chudým zemím kýžené zlepšení. Výsledkem tohoto poznání je Vaše čtyřsetstránkové pojednání nazvané právě podle Kiplingovy básně. Kniha Břímě bílého muže obsahuje cílenou polemiku se Sachsovými recepty a metodami, které Vám zjevně leží pořádně v žaludku. Příčinu selhání pomoci třetímu světu vidíte jasně: „Pokud Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, Evropská unie, Světová zdravotnická organizace, a USAID budou souhlasit a uvolní tanzanské vládě nové finance, vláda bude moci v souladu se všemi nadiktovanými byrokratickými pravidly uvedených organizací alokovat tyto peníze prostřednictvím provinčních institucí okresním úřadům, a příslušný okresní úřad pak může, ale také nemusí díru v silnici před domem našeho chudého občana zazáplatovat.“ Jmenované instituce však o díře před domem obvykle nevědí, a tak peníze poskytují na „zmírňování chudoby“, aniž by chápaly skutečné příčiny lokálních problémů.

(Mimochodem – nepřipomíná nám to až nepříjemně přesně realitu, kterou právě prožíváme v sevření byrokratických klauzur z Evropské unie?)

Rozmanité zachránce (i „zachránce“) třetího světa dělíte na dvě kategorie – plánovače (mezi něž počítáte například právě třeba Jeffreyho Sachse, OSN či rozvojové agentury) a hledače (což jsou místní experti upozorňující na konkrétně vymezené a řešitelné problémy). Protože v řadách plánovačů jste sám zažil, jak se centrálně řízené záměry nedaří korunovat reálným výsledkem, fandíte jednoznačně těm druhým. Vaše kniha Břímě bílého muže tak je přehlídkou kritiky politicky přitažlivých vizí plánovačů, provázenou kapitolami pojednávajícími o novodobém imperialismu a chybách dekolonializace. Trochu ve stylu Cimrmanova „okamžiku očekávání“ a „okamžiku zklamání“. Aneb jak jsou všechny takzvaně dobré úmysly, jsou-li uskutečňovány bez skutečné empatie a jen účelově a s ohledem na vlastní profit všeho druhu, odsouzeny k zákonitému nezdaru. A právě v těchto postřezích jste prostě nedostižný. Nikdo druhý si to takhle na plnou – ehm – ústa, u nás říci netroufl, třebaže to jistě někteří vědí a mnozí tuší. Je to však velmi ožehavé a bolestivé, tak proč si pálit pečlivě pěstěné nehtíky nad ohněm, který přece stejně nelze uhasit... Vy vlastně „jen“ průměrnému Američanovi (item Čechovi a komukoli, kdo je ochoten se té pravdě vystavit) vysvětlujete, jak to Adam Smith myslel se soukromým vlastnictvím, v čem spočívají výhody volného trhu či co to je „dobrá vláda“. Asi je zbytečné zdůrazňovat, že převládající emocí z Vašich řádek je skepse. Nesporně jste právě s ní v zádech ty řádky též psal.