Název té knihy evokuje slavného britského spisovatele Rudyarda Kiplinga. Ten zobrazuje Brity ve vztahu k Indům jako velké bílé bratry s povinností vést je a učit, popsal to ostatně dosti názorně ve své básni Břemeno bílého člověka z roku 1899. Vy, pane profesore, jste byl účastníkem a svého druhu aktérem jiného dobového tance na obdobné téma – a s podobně tristním výsledkem. Jakožto profesor ekonomie na New York University jste v devadesátých letech minulého století přihlížel tomu, jak v důsledku neznalosti místních poměrů zkrachovaly pokusy západních preceptorů vývozu liberální demokracie o reformu Ruska pomocí šokové terapie. Později jste pracoval jako rozvojový specialista Světové banky v mnoha oblastech třetího světa.  Právě tam a tehdy jste patrně pochopil, že je něco špatně a že naivní deklamace Bono Voxe, čím dál víc aktivisty než zpěváka, ani vizionářská rétorika sociálního inženýra Jeffreyho Sachse, jak je známe z jeho knihy Konec chudoby, nepřinášejí chudým zemím kýžené zlepšení. Výsledkem tohoto poznání je Vaše čtyřsetstránkové pojednání nazvané právě podle Kiplingovy básně. Kniha Břímě bílého muže obsahuje cílenou polemiku se Sachsovými recepty a metodami, které Vám zjevně leží pořádně v žaludku. Příčinu selhání pomoci třetímu světu vidíte jasně: „Pokud Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, Evropská unie, Světová zdravotnická organizace, a USAID budou souhlasit a uvolní tanzanské vládě nové finance, vláda bude moci v souladu se všemi nadiktovanými byrokratickými pravidly uvedených organizací alokovat tyto peníze prostřednictvím provinčních institucí okresním úřadům, a příslušný okresní úřad pak může, ale také nemusí díru v silnici před domem našeho chudého občana zazáplatovat.“ Jmenované instituce však o díře před domem obvykle nevědí, a tak peníze poskytují na „zmírňování chudoby“, aniž by chápaly skutečné příčiny lokálních problémů.

(Mimochodem – nepřipomíná nám to až nepříjemně přesně realitu, kterou právě prožíváme v sevření byrokratických klauzur z Evropské unie?)

Rozmanité zachránce (i „zachránce“) třetího světa dělíte na dvě kategorie – plánovače (mezi něž počítáte například právě třeba Jeffreyho Sachse, OSN či rozvojové agentury) a hledače (což jsou místní experti upozorňující na konkrétně vymezené a řešitelné problémy). Protože v řadách plánovačů jste sám zažil, jak se centrálně řízené záměry nedaří korunovat reálným výsledkem, fandíte jednoznačně těm druhým. Vaše kniha Břímě bílého muže tak je přehlídkou kritiky politicky přitažlivých vizí plánovačů, provázenou kapitolami pojednávajícími o novodobém imperialismu a chybách dekolonializace. Trochu ve stylu Cimrmanova „okamžiku očekávání“ a „okamžiku zklamání“. Aneb jak jsou všechny takzvaně dobré úmysly, jsou-li uskutečňovány bez skutečné empatie a jen účelově a s ohledem na vlastní profit všeho druhu, odsouzeny k zákonitému nezdaru. A právě v těchto postřezích jste prostě nedostižný. Nikdo druhý si to takhle na plnou – ehm – ústa, u nás říci netroufl, třebaže to jistě někteří vědí a mnozí tuší. Je to však velmi ožehavé a bolestivé, tak proč si pálit pečlivě pěstěné nehtíky nad ohněm, který přece stejně nelze uhasit... Vy vlastně „jen“ průměrnému Američanovi (item Čechovi a komukoli, kdo je ochoten se té pravdě vystavit) vysvětlujete, jak to Adam Smith myslel se soukromým vlastnictvím, v čem spočívají výhody volného trhu či co to je „dobrá vláda“. Asi je zbytečné zdůrazňovat, že převládající emocí z Vašich řádek je skepse. Nesporně jste právě s ní v zádech ty řádky též psal.

Držím v ruce výtisk starý pět let. Tehdy ještě podobná kniha směla v Čechách vyjít, dokonce v akademickém nakladatelství. Představuji si nějakého rozhodujícího redaktora, jak se nad vydáním knihy ošívá dnes. Vždyť jen ten podtitul, co jste si to dovolil: "Proč usilování Západu pomoci ostatnímu světu přineslo tolik zla a tak málo dobrého". To je dnes, v epoše ideologické války mezi Východem a Západem a ekonomické války mezi Severem a Jihem neodpustitelné rouhačství. To by takhle tedy nešlo, že… Jak to říkal dr. Panglos v Candidovi: „Tento svět je nejlepším ze všech možných světů“. To jen rejpavý a nepoučitelný Candide mu pak položil vlastně logickou otázku, to když se Panglose chystali věšet: „Ještě pořád si, doktore Panglosi, myslíte, že tento svět je nejlepším ze všech možných světů?“ A pak, možná jen pro sebe, pod fousy bručel: „Jestliže je tento svět nejlepším ze všech možných světů, jak potom vypadají ty ostatní světy?“

Tohle dilema jste řešit nemusel. Vy jste byl u toho, když Strýček Sam chtěl odnaučit Rusa pít samohonku, věřit na barvotiskové ikony, zalévat kytky na hrobech svých předků, zahynuvších proto, aby Evropa mohla dnes po libosti papouškovat moudra Strýčka Sama. Koho probůh napadlo, že nejvyšší metou toho medvěda z Východu je dostat šanci makat v mekdonaldu. Přičemž mekdonaldem rozumějme celý ten umělý svět vytvářený marketingovými experty a zábavním průmyslem za Velkou louží. Proč si proboha Strýček Sam myslí, že na ten mekdonald je v Rusku někdo zvědavý?

Nevyhýbáte se ani průběžnému pohledu do historie rozmanitých takřečených humanitárních aktivit. Hledáte klíčové dějinné okamžiky, v nichž se rodily snahy bohatšího západu rozhodovat o tom, co je pro chudší jih či východ tím pravým dobrem. A ačkoli to nikde nezní úplně explicitně, na příkladech definujete to, co kritici různých socialistických praktik nazývají sociálním inženýrstvím. Ptáte se velice logicky: proč vlastně nelze naplánovat ani tak elementární a ryze kapitalistickou hodnotu, jako je volný trh? Jak je možné, že nefunguje teze o tom, že chudoba ve třetím světě automaticky zmizí spolu s růstem tamní ekonomiky? Ano, byl jste u jednoho pokusu o něco takového, byl jste také u fiaska, k němuž ten pokus dospěl. Ke cti Vám slouží, že se k tomu – byť logicky s pramalou hrdostí – hlásíte.

V nejobecnější poloze podobné humanitární či ekonomické invaze narážely na jednu z nejpodstatnějších otázek moderního světa, a to je otázka svobody. A také demokracie. Co vlastně tyto pojmy znamenají, a hlavně jak se ve kterém koutě světa jejich pojetí liší, a kolik škod lze napáchat bezhlavým vnucováním pojetí, které neodpovídá daným podmínkám? Zejména když dobře víme, že v jistém okamžiku se mezinárodní ekonomická pomoc nutně stává politickým donucovacím nástrojem. Západní organizace a vlády neinvestují miliardy dolarů z ryzí filantropie, mají k tomu velmi pádné mocenské a geopolitické důvody. Není pak divu, že původně – zkusme tomu na vteřinu uvěřit - dobré úmysly vedou ke snaze manipulovat či dokonce likvidovat politické uspořádání a konkrétní vlády v cílových zemích a nastolovat tam pořádky konformnější s onou filosofií západní „pomoci“, která nakonec vždy najde vyústění v podmanění dotyčné lokality a zapojení tamních lidí a jejich sil do toho „ohňostroje marnosti“, jímž je naše dnešní podoba spotřebitelského a byrokratického – „mekdonaldového“ - kapitalismu. Neboli, stručně řečeno, co vzejde, když spojíme utopické představy s voluntaristickým přesvědčením o vlastních schopnostech a právu rozhodovat o jiných a za jiné.

I to je jinými slovy hlavní zjištění a pointa Vaší knihy. O to aktuálnější, oč blíže jsme dnes skutečné, ne jen ekonomické, ale vojenské expanzi jedněch na druhé. Hádejte spolu se mnou, kteří jsou kteří. Můžete jednou…

S díkem, že jste mnohé vyslovil za nás.

Váš

Petr Žantovský