Obecně vzato by tato zpráva sama o sobě nebyla zas tak podivuhodná. Je však potřeba ji vložit do kontextu. Tím je dlouhotrvající diskuse o cenách potravin na maloobchodním trhu. Drobnější zemědělští producenti, počítající se řádově na stovky, dodávají na český potravinový trh kolem 6% celkového objemu zboží. Velkoproducenti typu firem Madeta, Rabbit CZ či Agrofert dodávají ten zbytek, čili cca 94% potravin. Před časem vypukla, možná i jako side-effect covidmánie vyvolaná debata, v níž hlavní slovo má Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a viceprezident Hospodářské komory ČR. Mezitím stihl být i poradcem ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely. Tento muž je nejčastěji slyšet, když v debatě o výši maloobchodních cen potravin zní refrén, že za to mohou právě ony velkopodniky, obsluhující drtivou většinu spotřeby těchto komodit. Už mnohokrát byl různými médii podezříván z kolize zájmů a protekcionářskému postoji vůči prodejním řetězcům. Prouza neustále viní velkoproducenty potravin z pokřivování tržního prostředí a nadměrných zisků, na které údajně doplácejí koncoví spotřebitelé, občané.

Tyto názory také často vyvstávají na světlo světa, když jde o řeč o dotacích do zemědělství, ať už z domácího rozpočtu nebo ze zdrojů EU. Bylo to také dobře slyšet právě v těchto dnech během protestů zemědělců, kdy se dokonce jako argument objevila výše dotací, pobíraných jednou z těch velkofirem. To je samo o sobě strašidelné. Jednak tyto dotace nikdo nečerpá protizákonně. Můžeme si myslet, že dotační politika sama o sobě vychyluje trh, ale to je celoevropská záležitost, s níž stěží můžeme něco dělat. A pak – trochu to připomíná známý Jakešův projev z Červeného Hrádku 1989, kdy komentoval příjmy umělců, kteří podepsali petici Několik vět. Pamatujete: Ta Hanka Zagorová, je to prima holka, ale bere šest set tisíc ročně, nebo milion… Tím chtěl Jakeš probudit v lidech lacinou závist. Jestliže dnešní vrcholní úředníci používají stejné taktiky, je to po 35 letech od listopadu smutné. Tím spíše, že dotace není příjem, nýbrž pomůcka aktivující produkci. Ale to je zřejmě nad rámec tohoto typu myšlení.

Na podobnou notu si zahrála i někdejší prezidentská kandidátka Danuše Nerudová, jež dnes usiluje o post v EU. V TV Prima prohlásila, že: „ono těch peněz v peněženkách lidí taky ubylo kvůli tomu, že Agrofert měl nárůst zisku o 120, 3 %, tak je potřeba říct, kdo byl vítězem té inflace. Nebyli to občané, ale byl to holding Agrofert a byly to velké zemědělské holdingy, které důsledně zdražovaly nad růst inflace, to je potřeba si říct, abychom věděli, kde ta inflace nebo co je jádrem té inflace.“ Nerudová suše pominula, že například právě Agrofert má více než polovinu svého byznysu v zahraničí, takže ani nesouvisí s českými cenami potravin, zaměstnává v Česku dvě desítky tisíc lidí a platí miliardy do českých veřejných rozpočtů.

Člověk nemusí být právě makroekonom, aby si domyslel, kam to všechno může směřovat. K postavení jedné části zemědělských výrobců proti druhé, oficiální podpoře jen té jedné a boji proti té druhé. A vzhledem k výše uvedenému podílu obou skupin na celkové produkci je zřejmé, že ani stovky drobných producentů nejsou ani s nejvyšší možnou podporou státních i nestátních institucí schopny ty výsledky obrátit, pak se může snadno stát, že se uměle způsobí nedostatek českých potravin na trhu. Což zase dále otevře trh dovozcům, kteří mohou krátkodobě své zboží dumpovat, ale kdo ví, co přijde pak, pokud nedejbůh vymístí z trhu české výrobce? Přemýšlí někdo o tom?

(článek vznikl v rovnocenném spoluautorství)