25. března 1957 byly v Římě podepsány dvě smlouvy, jež do dějin vstoupily pod souborným názvem Římské smlouvy. Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy jsou považovány za jeden ze základů pozdější evropské integrace. Signatářské státy v roce 1957 byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko.

V těch dnech se začal psát příběh, na němž lze možná lépe než na jiných příkladech demonstrovat, jak daleko může být od slibných úmyslů k tragickým důsledkům. EHS znamenalo splnění snu mnoha národohospodářů, tedy počátky procesu uvolnění výměny zboží, majetku, kapitálu i pracovních sil navzájem mezi zeměmi sdílejícími zhruba tytéž hospodářské i politické hodnoty a stojícími zhruba ve stejném bodě ekonomického vývoje. Uvolnění jmenovaných aspektů tržního podnikání bylo v té době výhodné pro všechny. Žádnou ze signatářských zemí nijak výrazně neznevýhodňoval a žádné naopak nedával do rukou pravomoci samostatně rozhodovat o jiných. I když, jak dále uvidíme, tento výchozí stav postupně obrůstal mnoha novými a vylepšovanými smluvními konstrukcemi, to podstatné – uvolnění tržních vztahů napříč Evropou a gumování různých celních atd. bariér – byl pro sjednocovanou Evropu erbovním znamením v zásadě až do počátku 90. let, kdy do takového společenství zamířily postsocialistické státy včetně toho našeho.

Že se mezitím Evropa z pružného hospodářského mechanismu proměnila ve zkostnatělou a zbytnělou byrokratickou fosilii, zaznamenáváme na každém kroku. Po šedesáti letech lze konstatovat, že z myšlenky výhodné pro všechny se průběžně stala realita výhodná jen pro někoho (a pro jiného nevýhodná), a dnes je v zásadě koulí u nohy pro všechny.  Administrativně politický moloch v zásadě umrtvil možnosti členských zemí samostatně se rozvíjet. Hledání nejnižšího společného jmenovatele vyústilo v dnes tak frekventovaně propagovanou „vícerychlostní Evropu“, která je opět návratem do stavu diferencované nerovnosti ve využívání možností na jedné straně – a poslušné plnění povinností na straně druhé. „Evropa 1. rychlosti“ se bude snažit kolonizovat „Evropy nižších rychlostí“ a pokud se nestane zázrak podobný tomu britskému (tj. Brexit a domino efekt jím inspirovaných národů v jiných zemích), bude brzy celá Evropa nejen de facto monopolním vlastnictvím malé a uzavřené skupiny úředníků a jimi ovládaných politiků, ale především se stane naprosto bezbrannou vůči rostoucí ekonomické konkurenci Číny, Ameriky a nepochybně i Ruska. Z Evropy se stane pevnost, kde brzy dojdou zásoby, a ti, kdo neutečou, prostě pomřou hlady. Nebo se spíše stanou velice lacinou kořistí pro každého, kdo si řekne. A to nemluvím o islamistickém ohrožení, jehož sílu lze eliminovat zase jen ekonomicky – například šikovnou ropnou politikou. Ale copak na to dnešní Evropa má – zejména zájmově? Zatím se chová, jako předsunutá jednotka ISILu a saudských miliardářů.

Přitom, jak už bylo řečeno, velká řada kroků vedoucích k trudnému dnešku, byla ještě víceméně akceptovatelná a měla svou logiku. Z dnešního pohledu ale možná nebyla nezbytná nebo určitě nemusela mít tak masivní integrační povahu a dopady. Jako první v této řadě stála takzvaná Slučovací smlouva, oficiálním názvem Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství – byla podepsána 8. dubna 1965, vstoupila v platnost deset let po smlouvách z Říma, 1. července 1967. Tento akt sloučil orgány do té doby existujících tří evropských struktur (EHS, ESUO a Euratom), které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se pro tento spojený celek začal používat název Evropská společenství.

O dalších dvacet let později, 1. července 1987 vstoupil v platnost tzv. Jednotný evropský akt (též Akt o jednotné Evropě, Single European Act), jenž byl první významnou revizí Římských smluv. Jeho cílem bylo především odstranění zbývajících překážek obchodu tak, aby do konce roku 1992 mohl vzniknout společný trh Evropských společenství (čili onen kýžený volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu). Od tohoto data se také v ES rozhodovalo tzv. kvalifikovanou většinou, a to v těchto oblastech:  měna, sociální politika, regionální a strukturální politika, vědecko-výzkumná politika a ekologická politika. Tady už začínají vystrkovat sociálně-inženýrské růžky snahy o dirigování věcí, které ze své podstaty náleží jednotlivým zemím, odpovídají jejich specifickým možnostem a tradicím a nelze je bez dramatických následků víceméně násilně sjednocovat či dokonce unifikovat. Přesně k tomu ale postupně došlo.

Nicméně k důsledkům Jednotného evropského aktu patřily i některé pozitivní změny: Došlo k odstranění kontrol osob a zboží na vnitřních hranicích ES, bylo zavedeno vzájemné uznání výrobních norem a standardů, byly odstraněny „Duty free shopy“, došlo k větší vzájemné otevřenosti trhů práce a liberalizaci v dalších oblastech (např. pojišťovnictví a doprava), a také byl dán základ odstranění státních monopolů (např. pošt). Proti tomu se dalo jen máloco namítat. Zhruba do této konstelace podával jménem ČR přihlášku český premiér Václav Klaus. Myslím, že kdyby tušil, co se z Evropy jen za pár let stane, asi by se radši nechal uříznout tu ruku, v níž nesl onu přihlášku.

Další historii už dobře známe. „Maastrichtská smlouva“, neboli Smlouva o Evropské unii byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Byla prvním opravdu zásadním krokem směrem k evropské federalizaci, která se beztak dříve nebo později zvrhne v jakýsi pseudospolkový či vyloženě unitární stát se sídlem v Bruselu nebo Berlíně. Zejména pozdější Lisabonská smlouva zavedla právě pro takový scénář optimální podmínky. Od Maastrichtu se tomuto útvaru začalo říkat Evropská unie (EU). Formálně byla deklarována jako stavba o třech pilířích: Prvním byla stávající Evropská společenství, čili de facto společný hospodářský prostor, druhým byla nově zavedená společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetím spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních (trestních) věci. Černou tečkou za Maastrichtem byl plán na zavedení jednotné měny.  

Smlouva také zavedla princip subsidiarity. Jde o politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Například rozhodování o dětských jeslích nebo parku má patřit do kompetence obce, kdežto univerzita nebo dálnice má být v kompetenci kraje nebo státu. Princip subsidiarity je tak prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv. To by znělo docela sympaticky, kdyby ovšem realita současné EU právě tento princip neporušovala jako na běžícím pásu. Čím jiným, než popřením subsidiarity, jsou arogantní inženýrská rozhodování o tom, čím smíme v Evropě svítit a luxovat, jak velké jíst broskve, či – nejaktuálněji – jaké pojidlo do zubních plomb smíme používat. Pokud někdo najdete jiný věrohodný důvod, proč o těchto podružnostech má za celou unii rozhodovat pár nafoukaných euroadministrátorů v Evropské komisi, není-li tím důvodem úžasně propracovaný korupční a nepotistický systém podnikatelských aktivit navěšených na (v jejich prospěch rozhodující) eurobyrokracii, pak slibuji, že vás navrhnu na Nobelovu cenu. Zda za mír nebo za ekonomii, už není podstatné.

Pokud se tedy k Římu upínaly v minulosti naděje věřících křesťanů, jak praví ono okřídlené motto, pak v našem kontextu lze Řím označit za lůno, z něhož vyletěla armáda pekelníků. Ovšem chudák překrásný a slovutný Řím za to nemůže: za to si můžeme my sami. To svých stromů teď jíme hořké ovoce. A jak dlouho ještě budeme, je opět jenom na nás. Britové už ukázali, že to jde jinak.