V této souvislosti jsem si připomenul slavnou britskou komedii s Peterem Sellersem „Myš, která řvala“. Tato komedie pojednává o nejmenším státě ve světě, jenž vyhlásil válku největší mocnosti světa, USA. Dvacet lučištníků pod velením jejich nadlesního se objeví v ulicích New Yorku. USA se otřásly v základech své moci. Film běžel před mnoha lety také u nás, moc jsme se nasmáli. Ten film se hodí do těch dnešních dnů.

Budovy diplomatických misí potemněly. Na MZV to špatně spočítali i Český dům se uzavírá, není personál. Již nenabídneme Rusům svíčkovou. Český dům to je ta špička ledovce. SSSR, dnes Rusko a další bývalé republiky byly či jsou, tradičně s naší ekonomikou pospojovány. V zemích bývalého SSSR stále jezdí tisíce našich tramvají, tisíce nákladních vozů TATRA, export to byly zejména strojírenské výrobky, spotřební zboží, průmyslové celky…

Rusko je trhem budoucnosti, všechny světové značky tam mají své zastoupení. My jdeme s klackem nenávisti proti tomuto proudu… Světla rozzářené Moskvy, Petrohradu, Kazaň jiná města jsou viditelná i z kosmu, do kterého by se Američané bez pomoci ruské techniky léta nedostali. To jsou fakta, která ti Kolářové, Fialové a mnozí další, nechtějí slyšet. Česká zahraniční politika se vrátila do doby studené války. Před 30 lety jsme měli dobře našlápnuto. Rozpadla se Varšavská smlouva, měl nastat celosvětový mír, otevřely se hranice i trhy. Po čase zklamání: „Ach, jak jsme byli naivní.“

Již za měsíc si připomeneme výročí 80let od vpádu Německa a jeho spojenců do Sovětského svazu. Kdo si vzpomene, že mezi těmi spojenci, bylo i naše bratrské Slovensko. Několik slovenských divizí se podílelo na protiruském tažení, bojovali proti slovanským národům… Jejich zbraně zabíjely nevinné. To malé Slovensko před 80lety chtělo změnit dějiny, chtělo se zalíbit hitlerovskému Německu. Chtělo také něco uloupit. Rusko nám tuto historickou pravdu nepřipomíná a mohlo by… Tato velkorysost by měla být poučením.

V Evropě se opět houfují státy k protiruském tažení. Jsme dokonce první, kdo bubnuje, že s námi jde Pobaltí. Nebo kupodivu Rumunsko, které má, připomeňme si, jistou zkušenost od Stalingradu. Jen hledám v tom východním válečném šturmu Francii, Německo, Španělsko, Itálii.

I přes hroutící se rozpočet nakupujeme nové a nové zbraně, po dálnicích se valí americké kolony. Manévry jsou poblíže ruských hranic. Sice již neslyším jásot, přesto od nás občanů se očekává oddanost, věrnost trůnu. A tak ti oddaní stojí pokorně v řadě, žmoulajíce poddanskou čepici, tetelí se blahem za slova pochvaly, kterých se jim od vrchnosti dostane.

To, co pracně po léta budovali naši osvícenci v 19.století, za co umírali naši i sovětští hrdinové druhé světové války je neuváženými kroky cíleně bouráno. Položit květinu, poklonit se u pomníku válečného hrdiny je téměř na kraji mediálního lynče. Protiruský tlak vytvářený postupně od listopadu 1989 v těchto dnech vrcholí. Cílem je ovlivnit myšlení a pohledy zejména mladé generace. Nejprve překážel smíchovský tank, potom název stanice metra Moskevská, před rokem musel hrdina od Berlína z Prahy, nový název dostalo i náměstí před ruským velvyslanectvím, provokace nemají konce…

Myš, která řvala.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele