Na otázku není jednoduché odpovědět. Není to jen o tom dělat kariéru doslova za každou cenu "po stropnicku". Souvisí to s anatomií fenoménu "reforem nereformovatelné moci", resp. s tím, co se odehrává, pokud vládnoucí moc kolem svého epicentra či jádra začne "vyčišťovat" potenciální reformy aby se udržel v původní (na určitých ideových paradigmatech), tedy nereformovatelné podobě.

Můžeme si to představit tak, že kolem jádra moci existuje velké množství vrstev, které postupně přecházejí až do většinové společnosti a přes většinovou společnost až k různým specifickým menšinovým skupinám. Pokud půjdeme od jádra moci různými směry, můžeme rozlišit různé specifické společenské aktivity, které jsou ve společenské dělbě práce nezbytné pro uchování moci. Pro názornost uvedu některé z nich:

• správní oblast
• soudní a represivní oblast
• zpravodajská a bezpečností oblast
• politická reprezentace
• vzdělávací oblast
• kulturní oblast
• mediální oblast, aj.

Rozlišení jednotlivých směrů lze různě strukturovat, vymezit jejich vliv na držbu moci, reprodukci moci, utváření veřejného vědomí a sebevědomí apod.

Pokud budeme pod reformou z hlediska držby daného typu moci chápat nápravu selhávající politiky, selhávajícího paradigmatu, tak můžeme v každé vrstvě a v každém směru identifikovat hry (ve smyslu teorie her), kdy jednotlivé hráči mají možnost volit buď strategii podpory stávajícího, selhávajícího, nebo vystoupit jako reformátoři, nositelé reforem. Podle konkrétní situace pak mohou na vlně prosazování reforem stoupat, nebo naopak by v dané vrstvě vyřazení ze hry a klesnout na úroveň většinové společnosti, případně se propadnou do politicky vyloučených a diskriminovaných skupin.

V některých případech situace vykrystalizuje tak, že se ve společnosti poměrně zřetelně střetají dvě tendence: Vyčišťování reformistů "shora" stávající mocí a proti tomu prosazování reformistů "zdola" s podporou většinové veřejnosti.

Proces výše popsaného typu probíhal od počátku 60. let u nás (měl i svoji předehru v reakci na šílenosti 50. let, kritiku kultu osobnosti na 20. sjezdu KSSS) a vyvrcholil v roce 1968.

Po zásahu zvenčí (okupaci diktovanou z tehdejšího mocenského centra v bývalém Sovětském svazu) odstartoval proces vyčišťování reformistů ve všech směrech (ve všech oblastech společenského života). Proces velmi důsledný, proniknul hluboce do vrstvy většinové veřejnosti a prvoplánové reformní snahy vytlačil až do oblasti vyloučených a diskriminovaných skupin. V takovém stavu nemůže společnost dlouhodobě existovat, proto již na přelomu 70. a 80. let lze pozorovat obnovu reformních tendencí a pronikání dílčích reformních střetů do vrstev bližších vládnoucí moci.

Umělecké tvorbě se vždy nejlépe daří, když je v opozici vůči moci, která se přežila, vůči které se staví většinová veřejnost a které svou produkcí podporující vývoj veřejného vědomí a sebevědomí napomáhá k prosazení nezbytných změn. Kulturní boom 60. let je skvělým a dodnes nepřekonaným příkladem. Byl mj. umožněn i dozvuky šoku přímo v jádru tehdejší moci z toho, kam až byl schopen zajít v držbě moci předcházející systém (30. léta v SSSR, jejich recidiva na přelomu 40. a 50. let, jejich dopady na dění u nás).

Pokud ovšem umělci nerozpoznají, kde se odehrává boj o reformy a jak se prosazuje nereformovatelná moc, jak vyčišťuje vrstvy od reformátorů, nutně to vede ke ztrátě schopnosti produkovat uměleckou kvalitu. Břídil to nepozná, ten je schopen si představu si představu o svých "kvalitách" uchovat. Skutečný umělec pozná, že je "mimo", že se mu nedaří, že prožívá tvůrčí krizi. Na tu buď reaguje tím, že v sobě začne potlačovat hlas poctivého uměleckého svědomí a překrývá to ještě větší politickou angažovaností (což ovšem znamená gradaci slouhovství), nebo se stáhne a hledá se, se všemi riziky, které to pro něj znamená. V takové situaci se daří Koukolíkem popsanému fenoménu "skupinové konformity" (tedy "stádní stupidity"), kdy se část frustrovaných mezi sebou podporuje a utvrzuje ve správnosti svého počínání.

Pro nereformovatelnou moc je to ideální situace, protože stačí okatě podporovat některé z těch nejvíce "angažovaných" (ve slouhovství nereformovatelné moci) a závist v podmínkách skupinové konformity udělá své. Propad úrovně kvality umění je však v takových obdobích natolik zřejmý, že neujde zrakům většinové společnosti. V těchto těžkých podmínkách se začínají rodit skutečné umělecké osobnosti, které pak v následujícím období sehrají velmi významnou roli při probouzení, zrání a dozrávání veřejného vědomí a sebevědomí.

K tomu je nutno dodat následující:

1. Nereformovatelná moc má globální původ. Současná euroreprezentace, která je viditelným zdrojem antireformního vyčišťování a podpory konformity plní jen roli slouhů.

2. Pro uchování vlastního sebevědomí a sebeúcty vůči stávající globální moci konformní část umělců potřebuje "bojovat proti zlu", a tak toto zlo nacházejí v Zemanovi, Babišovi (dříve třeba Paroubkovi), Putinovi, komunistickém spiknutí, našich "nacistech"... To, kde je skutečná moc a jak deformuje i ohrožuje nás svět, vidět nedokážou právě proto, že jí slouží. Přitom každému normálnímu člověku je zřejmé, že Zeman spíše vzdoruje skutečné moci, Babiš se dlouho snažil mezi slouhovstvím globálním moci a hledáním opory ve většinové veřejnosti manévrovat, než se zalekl, to, co se nazývá nacismem je ve skutečnosti projevem vlastenectví potlačovaného recidivami skutečného nacismu...

3. Proto se jejich základním viděním reality stává akceptování propagandy založené na použití dvojího metru, které – jak se ukazuje – jde dnes již přes mrtvoly. Tím, že akceptují i evidentní provokace spojené dokonce s vraždami (a v duchu konformity vůči jádru současné globální moci je jim hned a od počátku jasné, kdo je zločinec), se stávají spoluviníky zločinů. Zapouzdřují se vůči vnímání alternativ a dokonce z toho dělají svou přednost, to čím si jsou mezi sebou vzájemně výjimeční. Ty poctivější z nich, ty, kteří v sobě ještě důsledně nepotlačili lidskou schopnost vnímání a prožívání reality, tato situaci vrhá do složitých vnitřních dilemat.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele