Nedávno jsem ve svém příspěvku psal, že Ondřej Dostál coby zjevný anarchokapitalista jen potvrzuje výraznou názorovou heterogenitu Pirátů, díky níž jsou pro voliče nepředvídatelní a část voličů to nepochybně odrazuje.

Rozhovor s Ondřejem Kolářem na x prostoru, jeho dosavadní vystupování v koronakrizi a odmítavé reakce většiny členské základny Pirátů to až šokujícím způsobem potvrzují.

Pomiňme nyní Kolářův mediálně velmi diskutovaný výrok kovaného individualisty, kdy nejprve nechtěl prozradit svůj očkovací status přehlížejíc přitom, že mj. i intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva (kterou nepochybně zná) klesá jednotlivci právo na soukromí úměrně tomu, jak roste jeho veřejná pozice, neboť veřejnost má pochopitelně právo na informace týkající se života svých potenciálních zástupců v politice a ochrana jejich soukromí je proto na mnohem nižší úrovni než u soukromých osob. Zastavme se spíše u jeho názorů politických a právních, které by rád prosazoval ve funkci ministra zdravotnictví, neboť ty jsou ještě pozoruhodnější.

Dostál odmítá plošné lockdowny, povinné testování a protiepidemické zásahy chce spojit s tak rigidně koncipovaným důkazním břemenem státu, že je v podstatě předem odsuzuje k nepoužitelnosti.

Skutečnost, že ochrana dýchacích cest omezuje šíření respiračních chorob, respirační choroby se nejvíce šíří v uzavřených prostorách a kolektivech či že jejich šíření lze účinně bránit omezením sociálních kontaktů jsou natolik odborně prokázané, že jejich popírání je totéž jako popírat, že Slunce je horké. To platilo až do nástupu covidu, kdy se tato nezpochybnitelná fakta najednou začala tragikomicky popírat pod nejrůznějšími nesmyslnými záminkami šířenými individualisty klausovského typu, které nesnesou sebemenší omezení ve prospěch druhých. Je až neuvěřitelné, pod rouškou jakých nesmyslů jsou lidé schopni popírat do očí bijící realitu jen proto, že se nehodí do jejich vidění světa. Pirátský kandidát na ministra zdravotnictví Ondřej Kolář je zjevně bohužel rovněž vzal za své. 

Celý svět včetně nás na vlastní kůži zažil, jak velký má covid potenciál přeplnit nemocnice, čímž způsobit zbytečná úmrtí covid i necovid pacientů, které by jinak lékaři dokázali zachránit, a jedinou systémovou zbraní je očkování a pro vyhledávání bezpříznakových nosičů masivní testování. Ondřej Kolář přesto nepovažuje významnější preventivní opatření za nutná, lockdowny by používal nanejvýš lokálně, testování by bylo dobrovolné. Je šokující, že takto může hovořit (pirátský) kandidát na ministra zdravotnictví, který má péči o veřejné zdraví a fungování zdravotnického systému za jednu ze svých klíčových povinností.

Ondřej Kolář své postoje obhajuje ochranou lidských práv. Jaksi však zapomíná na jejich nejdůležitější součást v podobě práva na život.  V protiepidemických pravidlech totiž nejde primárně o kolizi státních restrikcí a ústavně zaručených lidských práv, ale o kolizi práva na život spolu s právem na ochranu zdraví a lidskou důstojnost na straně jedné a kupř. svobodou pohybu, shromažďování či výkonu hospodářské činnosti a dalších na straně druhé. Rozhodně tedy neplatí primitivizovaný vztah zlý stát vs. naše práva, ale jde o kolizi mezi těmito právy samotnými, v nichž stát musí vystupovat jako ústavněprávní garant ochrany těch práv, která jsou hodnotově významnější (právo na život je nepochybně důležitější než právo se shromažďovat).

Právo na život má pochopitelně výlučné postavení mezi ostatními základními právy, neboť nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (kterou je samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou pro realizaci všech dalších základních práv. Právo na ochranu zdraví jest dle Listiny základních práv a svobod rovněž ústavně garantovaným právem, přičemž určitá úroveň lidského zdraví je zároveň podmínkou realizace práva na život. Kde není život, není shromažďování, volný pohyb ani hospodářská činnost. Infekce covid-19 ohrožuje právo na život každého člověka. Volí-li tedy stát jako prioritu ochranu života, chrání zároveň i veškerá ostatní základní práva, resp. podmínky, aby je jejich adresáti mohli i v budoucnu ještě reálně naplňovat.

Nejde však pouze o právo na život a právo na ochranu zdraví, ale i o právo na lidskou důstojnost. To je nepochybně dotčeno v situaci, kdy se člověk při těžkém průběhu onemocnění covid dostane na lůžko intenzivní péče, je napojen na plicní ventilaci, při svém živení, hygieně i vykonávání potřeby je odkázán na pomoc zdravotnického personálu, ztrácí veškeré soukromí atd. Nemusí tedy vždy nutně přijít o život, aby byl výrazně dotčen na svých právech, což pochopitelně nelze legitimně připustit jen proto, že jiní lidé odmítají nosit roušku, nebo trvají na možnosti si jít zacvičit do posilovny.

Posuzování legitimity jednání orgánů veřejné moci musí odpovídat jejich motivu, kterým po celou dobu pandemie je občany chránit. Pokud by stát na ohrožení života, zdraví či lidské důstojnosti z důvodu epidemie covid nereagoval, neplnil by svoji ústavní povinnost tato práva chránit. A pokud někdo brojí proti omezení kupř. práva shromažďovacího vyhlášených z epidemiologických důvodů, brojí zároveň proti garancím práva na život. To by si měl "obhájce lidských práv" Ondřej Dostál uvědomit především.

Co je na právních postojích pirátského kandidáta snad vůbec nejhorší z hlediska systémového, jak se projevilo již v dřívějších žalobách, jichž byl autorem? Dle mého názoru nesnesitelně obludný rigidní právní positivismus a formalismus, které jsou jeho hlavními „zbraněmi“ proti snaze vlády chránit během pandemie lidské životy, a to dle pravidla, že i kdyby bylo opatření sebepotřebnější pro ochranu obyvatel, nemá-li akurátní formu či detailní zdůvodnění toho, že Slunce je horké nebo voda mokrá, musíme ho zrušit jako „protizákonné“. 

Je to asi jako nedovolit hasičům hasit požár, pokud nebudou mít na uniformě jmenovku, což dle pravidel upravujících jejich zásahy mít musí. Že je to nesmysl? O nic menší než Kolářovo argumentace proti vládním a ministerským právním aktům z období nouzového stavu.

Fakt, že pozitivní právo v podobě textu běžných zákonů je velmi nedokonalé ví asi každý, kdo někdy s právním řádem přišel do styku. Tím spíš je tolik potřebná jeho teleologická interpretace, kdy text zákona interpretujeme v intencích jeho účelu (formulovaného vždy v jeho důvodové zprávě a občas i přímo v zákoně) a účel každého zákona zase optikou axiomatického přirozenoprávního požadavku imanentního demokratické ústavnosti každého státu, že právo nesmí zakládat zjevně nespravedlivé či nesmyslné důsledky. 

Soudobá koncepce demokratického (materiálního) právního státu naštěstí není založena na nedotknutelnosti formy, ale na nedotknutelnosti obsahové hodnoty, jejíž nejtvrdší jádro je nazýváno „materiálním ohniskem ústavnosti" a je ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy nezměnitelné. Pokud je některé základní právo klíčovou integrální součástí těchto nedotknutelných hodnotových ústavních východisek, pak nepochybně právo na život, které nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou realizace všech dalších základních práv.

Pregnantně to vyjádřil již před mnoha lety i Ústavní soud nálezem Pl.ÚS 19/93, v němž mj. konstatuje, že „V pojetí ústavního státu, na kterém  je  založena  Česká   ústava  není  právo  a  spravedlnost předmětem volné  dispozice zákonodárce a  tím ani zákona,  protože zákonodárce  je vázán  určitými základními  hodnotami, jež  Ústava prohlašuje za  nedotknutelné….Odstraněním některého z těchto principů,  provedené  jakýmkoli,  byť  i  většinovým  anebo  zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu  by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.”

Skutečnost, zákon měl v dějinách nesčetněkrát obsah rovný absolutnímu bezpráví a hyenismu snad netřeba připomínat, stejně jako příklady zneužití zákonů k absolutnímu vyhlodání obsahu demokracie formálně legální cestou, jako tomu bylo např. u Výmarské republiky. Něco „demokratičtějšího“? Co když Parlament schválí třeba zákon, že každý člověk musí ven nosit červený nos jako cirkusový principál či při příchodu do potravin musí zakvokat jako slepice? Budeme takové nesmysly dělat jen proto, že budou schváleny zákonem, anebo jsou taková pravidla natolik zjevně nesmyslná, že v demokratické společnosti nemohou nikoho zavazovat? Anebo formalistická aplikace práva v podobě udělení pokuty za přecházení na červenou na rozkopané silnici, která je pro provoz uzavřena a opomenutím nebyl vypnout semafor pro chodce? Bude legitimní takovou pokutu požadovat, když z věcného hlediska k žádnému porušení zákona nedošlo a jednání nemělo žádnou společenskou nebezpečnost? Právní positivista ji požadovat i přesto bude (došlo k porušení zákona, byť formálnímu), právní naturalista ji shodí ze stolu (pokutovat by v takovéto situace bylo nesmyslné a extrémně nespravedlivé).

Krev v žilách začne tuhnout, bude-li opomenutím zákonodárce chybět kupř. explicitní zmocnění k nějakému pro ochranu obyvatel ad hoc nezbytnému postupu (např. přechodné zavření hranic v době pandemie). Positivista nechá umírat lidi s poukazem, že "zákon zavření hranic nezná" než aby vládě dovolil občany tímto opatřením ochránit a jeho legitimitu konfrontovat "pouze" tím nejdůležitějším, což je test společenského konsensu (tj. zda nevypukne v reakci na takový krok vlády něco jako generální stávka). Positivista zahubí třeba tisíce lidí či způsobí jiný ohavný důsledek, když to bude "podle platného práva". Dotaz lidu coby originárnímu ústavodárci položit nepotřebuje (protože to zákon nenařizuje) a výkonnou moc jednat nenechá, protože pomýleným použitím zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí ji k tomu dle jeho názoru „zákon neopravňuje“. Budou umírat tisíce lidí v souladu se zákonem. A positivista dodá, že on přece nemůže za to, že zákon je špatný. Právě takovýchto absurdních důsledků aplikovaného právního positivismu se děsím nejvíc.

Jemnější příklad „z praxe“? Loni během lockdownu museli provozovatelé zavřených hotelů platit koncesionářský poplatek za každý TV přístroj proto, že to "nařizuje zákon", i když hotely byly zavřené, tj. žádné hosty neměly. Před mnoha lety přijatý zákon samozřejmě nepočítal s nějakým covidem a lockdownem, asi jako nepočítá třeba s pádem komety nebo zemětřesením. I Česká televize chápala, že koncesionářské poplatky v této situaci jsou nesmysl, stejně jako snad všichni ostatní lidé, včetně těch nejhloupějších poslanců. Přesto hoteliéři platit museli, ptž to "říká zákon". Česká televize chtěla tedy hoteliérům poplatky vracet. „Nelze, zákon to neumožňuje“, hřímali positivističtí právníci, kterých je u nás bohužel většina, neboť právní positivismus je intelektuálně mnohem méně náročný přístup než právní naturalismus. Takže jsme všichni přihlíželi, jak dochází k ohromné nespravedlnosti, nesmyslnosti a znásilnění účelu zákona ve jménu naplnění jeho doslovného textu. Copak tohle je účelem práva?

A vzpomínáte si na okolnosti přijímání pandemického zákona? Nechutné vydírání opozice, která odmítala prodloužit nouzový stav a její rukojmí byli občané, neboť všem bylo jasné, že omezení jsou pro zachování fungujícího zdravotnictví nutná a že vláda bude nucena nakonec přistoupit téměř na jakékoliv podmínky. A výsledek takového vydírání v podobě „pandemického zákona“ máme chápat jako ztělesnění spravedlnosti, před jehož čtením se nejprve pomodlíme?

A kdo vlastně přijímal tyto zákony? Ti nejchytřejší, nejspravedlivější, nejzkušenější lidé naší země? Příliš takových poslanců bohužel neznám – spíše vidím ze sexuálního násilí obviněného bývalého poslance Ferriho, exposlance Kalouska s otevřeně kladným vztahem k alkoholu, flákance Volného který nedostatek schopnosti přesvědčit ostatní nahrazuje snahou je přeprat atd. Na autory zákonů bychom neměli zapomínat, když chceme s jejich dílem pracovat jako s výronem dokonalosti a absolutní spravedlnosti, což positivističtí právníci dělají.

Právo navíc není matematika, ale společenský konstrukt, kde se síla jakéhokoliv tvrzení odvíjí od síly argumentů použitých v jeho prospěch. Stačí si prostudovat kupř. judikaturu Ústavního soudu, jak těsné a mnohdy nejednoznačné rozhodování o protiústavnosti často bývá. Kupř. před mnoha lety v rozhodování o společensky mimořádně významném návrhu na zrušení zdravotnických poplatků v 15ti členném plénu US považovalo 8 ústavních soudců poplatky za ústavně konformní a 7 ústavních soudců za ústavně non-konformní – tj. téměř polovina říkala, že je den, a téměř polovina, že je noc. To jen dokazuje, jak nepředstavitelně tenký může být rozdíl mezi tím, co je označeno za "zákonné" a co za "nezákonné".

Znamená to snad, že bychom neměli dodržovat zákony? Samozřejmě neznamená, neboť ztráta jediného heteronomně závazného normativního řádu by velmi rychle vedla k absolutnímu rozkladu státu. Při aplikaci zákonů však nesmíme rezignovat na rozum a něco slepě dělat jen proto, že to „říká zákon“. Nesmíme přistoupit na jejich mechanickou aplikaci vzdálenou účelu působení práva ve společnosti, tj. způsobem zcela zjevně nesmyslným (voda teče nahoru, ptž to řekl zákon), extrémně odporujícím spravedlnosti a morálce (hoteliéři musí platit koncesionářské poplatky i v době lockdownu), upřednostňujícím text pravidla před jeho obsahem, smyslem a účelem (Zelená karta dokladující uzavření zákonného pojištění u motorového vozidla není platná při vytištění na bílý papír) či zcela zjevně zasahující do přirozenoprávních kautel demokratického státu (blondýny dovršením 18. narozenin upadají do otroctví). Slovy právní teorie práva nadřadit objektivní teleologický výklad nad výklad jazykový, upřednostnit intencionalismus a kontrafaktualismus před textualismem a originalismem, a konečně i v úrovni běžného zákonodárství a obecného soudnictví se naučit pracovat se zásadou, že náš právní řád je založen na teorii přirozenoprávní, nikoliv positivistické.

Pokud se těmito jednoduchými pravidly budeme řídit, právo bude mnohem spíše nástrojem smysluplné regulace a spravedlnosti, a nikoliv nahodilým souborem závislým na libovůli a schopnostech zákonodárců i soudců. A nikdy pak nebudeme moct tvrdit, že ministerstvo není oprávněno přijmout nezbytná opatření k ochraně zdraví a života obyvatel proti přírodnímu jevu jen proto, že jim to (dávno před epidemií přijatý) zákon dle jazykového výkladu explicitně neumožňuje.

Zajímalo by mě, jak by Ondřej Dostál řešil následující situaci: Nemocnice budou plné a při dalším nárůstu počtu pacientů již nebudou schopny plnohodnotně se postarat o každého pacienta. PS však odmítne prodloužit nouzový stav, neboť prý vláda dostatečně nezdůvodnila, že takové opatření je nadále nezbytné z hlediska zásahu do ZLPS obyvatel. Rovněž ředitelé nemocnic budou většinově požadovat prodloužení nouzového stavu, obdobné stanovisko bude mít většina odborníků, zdravotníci z přeplněných covid jednotek budou za to psát i petice. Co má za této situace dělat vláda? Dívat se na to, že v nemocnicích budou umírat lidé jen proto, že PS odmítnutím NS znemožnila přijetí potřebných opatření k omezení šíření epidemie (plošný lockdown atd)? Nechá ochromit celé zdravotnictví jen proto, že tak rozhodla PS?  Není ochrana zdraví a života především přirozenoprávní povahy? A pokud k němu vláda nemá v určité situaci explicitní zmocnění positivním právem, nemá se opřít o zmocnění právem přirozeným, v němž je garance práva na život každého člověka klíčovým elementem? Nevychází povinnost vlády jednat ze samotného postavení coby orgánu veřejné moci, který je sice odpovědný Sněmovně, ale ještě mnohem víc je odpovědný lidu coby jedinému nositeli veškeré moci podle čl. 2 odst. 2 Ústavy?

Obávám se, že Ondřej Kolář by řekl, že pokud ministerstvo zákonné zmocnění k jednán nemá, jednat prostě nemůže. A když je zákon špatný, musí se nejprve změnit. Ale co ti lidé, kteří do té doby umřou, ptž zákon je špatný nebo si udržováním jeho špatnosti dokonce opozice vyřizuje účty s menšinovou vládou k tíži občanů? Tuto situaci positivista řešit neumí, neboť positivistu zajímá toliko co v zákoně je, nikoliv zda je to dobré či špatné či jaké by to mělo být, a žádné přirozené právo pro něj vůbec neexistuje.

Kdyby byl v jarní fázi epidemie s touto positivistickou filosofií ministrem zdravotnictví Ondřej Dostál, zemřelých na covid a v důsledku ochromení nemocnic by byl možná více než dvojnásobek. Nejen proto doufám, že Ondřej Dostál žádným ministrem nikdy nebude.