Předjímat, že by takové rozhodnutí Policie ČR stíhala je rozhodně neobvyklé. Zahájení geologického průzkumu pro trasu metra D zjevně neznamenalo nějaké přiklepnutí zakázky a srovnávat to s hlasováním o kartě Opencard je poněkud zavádějící. Kauza Opencard totiž vzbuzovala emoce a podezření od počátku a hlasování, za něž byli stíháni i bývalí činitelé Prahy, se opíralo o zjištění, že si tito byli vědomi chybnosti přípravy i hlasování, ale volili údajně menší zlo. Mohli samozřejmě nevolit žádné zlo.

Výstavba tras metra či tramvají sice může vést k polemice, zda právě tato trasa či trať je ta prioritní, ale všeobecná společenská shoda na tom, že metro, tramvaje a snad i zatím opomíjené trasy ekobusů je nutné připravovat a realizovat je nesporná. Policie ČR by hlasování o takových plánech těžko mohla vyhodnotit jako trestný čin. Jiná situace ovšemže může nastat při přidělování realizačních zakázek, pokud by k nějakým nekalostem došlo. Ale o tom poslední hlasování Rady Prahy nebylo.

Je ovšem nutné podotknout, že extrémní stíhání dvou zvolených funkcionářů z Chebu, které nakonec soud osvobodil, trvalo přes devatenáct let. Radní z Prahy 11 byli zažalováni jako celek a dodnes jim nikdo nic neprokázal. Tento postup Policie ČR při stanovení údajné kolektivní viny kritizoval už i Ústavní soud. Skutečnost, že si politické strany vyřizují své účty prostřednictví trestných oznámení, obvykle zbytečných a neprokázaných, demokracii škodí a to vše vede až k přehnané opatrnosti zvolených zastupitelů. Pokud by tedy měla padnout na radní Prahy kritika, pak si ale přiznejme, že jejich opatrnost má své důvody.

Přestože existuje všeobecná shoda na výstavbě trasy metra „D“ (a doufejme, že i jiné trasy budou brzy na pořadu dne), tajné hlasování údajně mělo umožnit svobodné rozhodnutí těm, které by příp. svazovala nějaká stranická doktrína či záporný úmysl v tom, aby ta či ona strana koalice nesbírala pozitivní politické body. Sluší se poznamenat, že se to takto často stává, a pak je tajné hlasování prostředkem na omezení vlivu tzv. stranických sekretariátů.

Leč jak vidíme z veřejných zpráv, v Česku se stejně vše, jak říkával Rudolf Hrušínský, „vykecá“. Takže víme, kdo a jak hlasoval, jenom to prý nebude nyní trestně stíhatelné. Jenomže na tuhle právní konstrukci se obecně spoléhat je riziko, je příliš vratká. Ale pokud se budou radní bát, že schválení veřejně prospěšné věci je vystaví riziku trestního stíhání, pak Ústavní soudu má pravdu a opravdu je něco špatně. Zemí strachu jsme byli téměř čtyřicet let, takže si položme otázku, kdo a proč nám tento strach vrací. Teprve optikou tohoto poznání hodnoťme postup současných pražských radních.

Rudolf Mládek