Recesi či krizi obvykle předchází období prosperity – čím delší, tím hlubší pak zpravidla bývá následný propad. V dobrých časech, kdy ekonomika roste nadprůměrnými tempy, mohou totiž podniky i domácnosti začít podceňovat rizika spojená s jejich ekonomickým rozhodováním. Pokud začnou mylně očekávat, že se ekonomice bude dařit nadprůměrně dobře po řadu let, může se to odrazit v jejich snížené schopnosti vnímat rizika a přikládání nedostatečné váhy nepříznivým informacím. V takové situaci se mohou domácnosti i podniky nepřiměřeně zadlužovat s tím, jak očekávají, že budoucí růst příjmů jim umožní bez problému zvýšené dluhy splácet. V momentě, kdy ekonomika narazí na své limity a růst příjmů se zpomalí, uvědomí si, že jsou zatíženi příliš velkým dluhem, který dokáží splácet jen s velkými obtížemi nebo vůbec. To se následně projeví ve zvýšených ztrátách bank, které takový úvěr poskytly, a ve snížené spotřebě a investicích.
Předpovědět přesný termín příchodu krize není možné, a to ani s využitím současných vysoce sofistikovaných přístupů. Modely, které centrální banky i mezinárodní instituce používají při odhadech budoucího makroekonomického vývoje, jsou vysoce stylizované a abstrahují od mnoha důležitých ekonomických vazeb a transmisních mechanismů. Zcela logicky pak nelze očekávat, že by byly schopny předpovědět náhlý hospodářský propad či dokonce krizi. V reakci na poslední finanční krizi sice dochází k dílčímu zapracování podmínek na finančních trzích do těchto modelů, v praxi však zůstávají „pokrizové“ modely velmi podobné těm „předkrizovým“. To lze vnímat jako určitou daň za jejich snadnou použitelnost a srozumitelnost. Tyto limitace je však dobré mít na paměti při interpretaci prognóz.[1]
Jednou z mezinárodních institucí, která odhady hospodářského růstu pravidelně zveřejnuje, je Mezinárodní měnový fond. Ten ještě v roce 2007 odhadoval, že řada vyspělých ekonomik včetně té české bude v následujících letech dosahovat slušného hospodářského růstu (Graf 1). Ve skutečnosti je však v roce 2009 zasáhla jedna z nejhlubších recesí v historii. Prudký propad ekonomické aktivity neočekávala ani ČNB (viz Prognóza ČNB z října 2007 a Prognóza ČNB z listopadu 2008). Bez nadsázky tak lze říci, že zatímco recese a krize se objevují pravidelně a poměrně často, předem predikovaný hospodářský propad je velmi vzácný. Na odhady budoucího hospodářského vývoje bychom se tak měli dívat se zdravou mírou skepse a dobré časy využívat k vytváření rezerv a přijímání preventivních opatření. Nesmíme totiž zapomínat na historickou zkušenost, že největší rizika se rodí v dobách, kdy na trzích panuje optimismus a pravděpodobnost problémů je vnímána jako nízká. Na první příznaky vzniku rizik pro finanční stabilitu je tak nutné reagovat dříve, než jsou všem zřejmá. I proto došlo v odezvě na světovou finanční krizi k posunu chápání úkolů centrálních bank, které již v mnoha případech nejsou zodpovědné pouze za dosahování cíle cenové stability, ale i finanční stability. Také ČNB je jako integrovaná měnová a dohledová autorita od roku 2013 formálně zodpovědná kromě plnění cíle cenové stability i za prosazování cíle finanční stability. K tomu používá nástroje makroobezřetnostní politiky, mikroobezřetnostního dohledu, a případné nezbytné regulace. V její výzkumné a analytické činnosti se pro podporu těchto nástrojů věnuje velká pozornost implikacím hospodářského a finančního cyklu (viz například Malovaná, 2018, Hodula a Pfeifer, 2018 nebo Brož et al., 2017).

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV