Recesi či krizi obvykle předchází období prosperity – čím delší, tím hlubší pak zpravidla bývá následný propad. V dobrých časech, kdy ekonomika roste nadprůměrnými tempy, mohou totiž podniky i domácnosti začít podceňovat rizika spojená s jejich ekonomickým rozhodováním. Pokud začnou mylně očekávat, že se ekonomice bude dařit nadprůměrně dobře po řadu let, může se to odrazit v jejich snížené schopnosti vnímat rizika a přikládání nedostatečné váhy nepříznivým informacím. V takové situaci se mohou domácnosti i podniky nepřiměřeně zadlužovat s tím, jak očekávají, že budoucí růst příjmů jim umožní bez problému zvýšené dluhy splácet. V momentě, kdy ekonomika narazí na své limity a růst příjmů se zpomalí, uvědomí si, že jsou zatíženi příliš velkým dluhem, který dokáží splácet jen s velkými obtížemi nebo vůbec. To se následně projeví ve zvýšených ztrátách bank, které takový úvěr poskytly, a ve snížené spotřebě a investicích.

Předpovědět přesný termín příchodu krize není možné, a to ani s využitím současných vysoce sofistikovaných přístupů. Modely, které centrální banky i mezinárodní instituce používají při odhadech budoucího makroekonomického vývoje, jsou vysoce stylizované a abstrahují od mnoha důležitých ekonomických vazeb a transmisních mechanismů. Zcela logicky pak nelze očekávat, že by byly schopny předpovědět náhlý hospodářský propad či dokonce krizi. V reakci na poslední finanční krizi sice dochází k dílčímu zapracování podmínek na finančních trzích do těchto modelů, v praxi však zůstávají „pokrizové“ modely velmi podobné těm „předkrizovým“. To lze vnímat jako určitou daň za jejich snadnou použitelnost a srozumitelnost. Tyto limitace je však dobré mít na paměti při interpretaci prognóz.[1]

Jednou z mezinárodních institucí, která odhady hospodářského růstu pravidelně zveřejnuje, je Mezinárodní měnový fond.  Ten ještě v roce 2007 odhadoval, že řada vyspělých ekonomik včetně té české bude v následujících letech dosahovat slušného hospodářského růstu (Graf 1). Ve skutečnosti je však v roce 2009 zasáhla jedna z nejhlubších recesí v historii. Prudký propad ekonomické aktivity neočekávala ani ČNB (viz Prognóza ČNB z října 2007 a Prognóza ČNB z listopadu 2008). Bez nadsázky tak lze říci, že zatímco recese a krize se objevují pravidelně a poměrně často, předem predikovaný hospodářský propad je velmi vzácný. Na odhady budoucího hospodářského vývoje bychom se tak měli dívat se zdravou mírou skepse a dobré časy využívat k vytváření rezerv a přijímání preventivních opatření. Nesmíme totiž zapomínat na historickou zkušenost, že největší rizika se rodí v dobách, kdy na trzích panuje optimismus a pravděpodobnost problémů je vnímána jako nízká. Na první příznaky vzniku rizik pro finanční stabilitu je tak nutné reagovat dříve, než jsou všem zřejmá. I proto došlo v odezvě na světovou finanční krizi k posunu chápání úkolů centrálních bank, které již v mnoha případech nejsou zodpovědné pouze za dosahování cíle cenové stability, ale i finanční stability. Také ČNB je jako integrovaná měnová a dohledová autorita od roku 2013 formálně zodpovědná kromě plnění cíle cenové stability i za prosazování cíle finanční stability. K tomu používá nástroje makroobezřetnostní politiky, mikroobezřetnostního dohledu, a případné nezbytné regulace. V její výzkumné a analytické činnosti se pro podporu těchto nástrojů věnuje velká pozornost implikacím hospodářského a finančního cyklu (viz například Malovaná, 2018, Hodula a Pfeifer, 2018 nebo Brož et al., 2017).

Úvěry na pořízení nemovitosti v současnosti představují pro finanční stabilitu českého bankovního sektoru rozhodující zdroj rizik. S oživením ekonomiky po roce 2014 začal narůstat potenciál pro vznik spirály mezi cenami nemovitostí a úvěry na jejich pořízení. Jak ukazují zkušenosti vyspělých zemí, kombinace zvyšování cen nemovitostí a rychlého růstu úvěrů může mít za následek prudké šoky do nemovitostního trhu a vést k úvěrovým ztrátám bankovního sektoru (viz Grafy 2 až 4). Z toho důvodu ČNB od poloviny roku 2015 vydává Doporučení[2] obsahující souhrn limitů pro vybrané makroobezřetnostní nástroje, jejichž cílem je tato rizika omezit. Jak již sám název dokumentu napovídá, jedná se pouze o doporučení, které pro banky není závazné. Ty ho nemusí plně respektovat a ČNB má jen velmi omezené možnosti, jak na to reagovat. I proto se snaží prosadit novelu zákona o ČNB, která by jí dala zákonnou pravomoc k přijímání potřebných opatření, a to s dostatečným předstihem a razancí. Může se stát, že nové zákonné pravomoci nebude potřeba v nejbližší době využít. Stejně dobře se ale může stát, že se spirála mezi cenami nemovitostí a úvěry na jejich pořízení začne opět roztáčet a ČNB nebude mít ve svém arzenálu ty správné nástroje, aby se jí podařilo vyhnout drahé lekci pro domácí finanční systém i celou ekonomiku.

[1] Problém samozřejmě není pouze s modely a jejich předpoklady, ale také s  daty, které procházejí nezanedbatelnými zpětnými revizemi.

[2] Doporučení k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů zajištěných rezidenční nemovitostí publikované jako úřední sdělení České národní banky ze dne 16. června 2015, 14. června 2016, 13. června 2017 a 12. června 2018. Nastavení limitů LTV, DTI a DSTI se věnuje tematický článek Zavádění a kalibrace makroobezřetnostních nástrojů cílených na expozice zajištěné rezidenční nemovitostí v ČR publikovaný ve Zprávě o finanční stabilitě 2017/2018.

Simona Malovaná

Vyšlo na webových stránkách České národní banky.