Na prezidentově vyhlášení mně mnohem víc vadí docela něco jiného. Zásadně odmítám, aby politická moc státu jakýmkoliv způsobem projevovala svou vůli ve vnitrocírkevních problémech kterékoliv církve, nadtož té nejpočetnější a tedy nejvlivnější. V prvé řadě tím poněkud neuváženě a nadbytečně zvyšuje význam oné církve ve státě, ale především vytváří klíma, v němž církevní instituce budou cítit oprávněnost vyjadřovat se k problémům státu, ba dokonce snad do nich zasahovat.

Považuji za velký nedostatek naší Ústavy, že vztah státu a církví přesně nekodifikuje. Vztah církví a státu upravují pouze zákony nižší právní síly. Plná odluka státu a církví, jež by měla být základním rysem každé občanské republiky není vyjádřena nejvyšším zákonem naší země. Tím je dána šance k tomu, aby nižší právní normy dokonce umožňovaly jejich vzájemné působení. Takový stav poněkud koliduje s článkem 2, odstavec (1) Listiny základních práv a svobod.

Lobbování hlavy státu za některého funkcionáře církve je v mých očích proto činem hrubě nepromyšleným a vytváří poněkud zrádný precedent.