ednoduchá odpověď: Obě jsou to teroristické organizace a u jejich zrodu stály USA, ať už kdysi v Afghánistánu nebo  později v Iráku. Daeš má ale svou konkrétní „adresu“ v místě svého „chalífátu“, který se ještě stále formálně váže s k oblasti mezi syrskou Rakká a iráckým Mosulem, zatímco Al Kajdu lze najít jako by všude a nikde. A právě tento rozdíl má kořeny v ideologii – zatímco Al Kajda chce islámský svět zbavit korupčního vlivu „křesťanských křižáků“ a teprve poté nastolit jednotný systém „státní správy“, která by celý muslimský svět sjednotila pod praporem islámu (nebo Al Kajdy), Daeš postupuje přesně obráceně. Nejprve utvořil jakýsi „chalífát“, vyzval muslimy k loajalitě vůči nové entitě v čele se samozvaným chalífou Abú Bakrem Bagdádím a teprve poté vyrazil do boje „proti všem“, přičemž sjednocení všech muslimů má na programu až na konci této „cesty“. Jinými slovy, platí, že Al Kajda zatím nikdy neusilovala o státnost, po dekády za svým cílem kráčela, aniž by nutila obyvatele různých oblastí k poslušnosti, dávala přednost „politické práci“ a „přesvědčování“, ale ve skutečnosti je rozdíl mezi oběma skupinami v zásadě jen v načasování postupu.

Tento rozdíl je přitom pro obě strany natolik důležitý, že vedl i k jejich konfliktu. Syrská frančíza Al Kajdy zvaná zprvu Fronta an Nusrá byla původně jakousi divizí „Islámského státu v Iráku“, která od své „mateřské“ organizace získávala při postupu Sýrií nejen veškeré finance, ale i zbraně a bojovou sílu. Úspěch Fronty an Nusrá v Sýrii byl ale takový, že její lídr Abú Muhammad Džulání vypověděl posléze poslušnost striktnímu Bagdádímu a připojil se k „volnější“ Al Kajdě. Mezi oběma skupinami propuklo otevřené nepřátelství, které se ale ze slovních přestřelek a vzájemného obviňování z hereze jen málokdy proměnilo ve skutečný „bratrovražedný“ boj. Saúdský klerik Abdalláh Muhajsíní se už v roce 2014 pokusil oba tábory usmířit a spojit v jedinou „pěst islámu“, nicméně Daeš tehdy jeho iniciativu odmítl, neboť Muhajsíního plán nerozlišoval mezi stoupenci „chalífátu“ a „opozicí“, což byl vlastně kdokoli, kdo odmítl poslušnost Bagdádímu. Daeš vzápětí ukázal světu, že jej hodlá ovládnout prostřednictvím brutálního násilí, což pro změnu u Al Kajdy měli za poškozování „dobrého jména“ džihádu. Daeš se svou lehce srozumitelnou ideologií totální poroby, násilí a strachu – o dokonale propagandistické mašinérii nemluvě -- získal nad syrskou Al Kajdou navrch, a ta dnes, po několikeré změně názvu, už není ani na americkém seznamu teroristických skupin, byť na Džuláního hlavu byla v květnu vypsána americká odměna deseti milionů dolarů.

Za této situace se znovu objevují spekulace o možném spojení Daeše s Al Kajdou, což by zvýšilo hrozbu teroristických útoků po celém světě. Nicméně, spolupráce by dávala smysl především ve chvíli, kdy by oběma skupinám hrozilo zničení, a to především v Iráku a Sýrii. A dokud se USA s Ruskem v tomto směru nedohodnou na plné koordinaci, budou mít Daeš a Al Kajda v obou zemích k porážce daleko. Současně navíc stále platí, že postavení Daeše nutně nemusí být tak „tragické“, aby se musel „snížit“ k Al Kajdě – zatímco irácké, kurdské a americké oddíly dál postupují při osvobozování Mosulu, Daeš aktivizuje svou činnost v iráckých provinciích Anbár, Dijála nebo Saláheddín. V Sýrii se i po očekávané ztrátě Rakká mohou jeho síly přesunout do oblasti Dejrizoru a syrsko-irácké hranice… Je zřejmé, že hlavní bašty „chalífátu“ Daeše – v Mosulu a Rakká -- budou v dohledné době zničeny a mírně možná může po Trumpově rijádské výzvě klesnout i „sponzoring“ džihádu z Perského zálivu, ale oddíly těch ideologicky „nejkovanějších“ teroristů se podle všeho přesunou jen do sousedních oblastí, a k tomu jim „zbudou“ různě v různé míře úspěšné filiálky například v Afghánistánu, Egyptě, Nigérii, Libyi, Somálsku, Pákistánu, na Filipínách, které ideji „chalífátu“ zajistí přežití …

Mezitím se v médiích dál pravidelně objevují titulky zvěstující blížící se konec finančně zruinovaného Daeše. Pravda bude podle všeho přesně opačná, a to i bez případného propojení s Al Kajdou: čím větší tlak totiž bude na Daeš vyvíjen, tím se tato teroristická skupina stane nebezpečnější a více vražednou. Ve skutečnosti totiž není řeč jen o „skupině“, ale spíš o náboženské „škole“, která hlásá návrat ke „slavné“ minulosti islámu, kdy toto náboženství mezi 8. a 16. stoletím vládlo od Španělska po Čínu. Lídři Daeše se považují za jakési jednotné duchovní „vedení věřících“, které položí základy pro realizaci konceptu „islámského národa“ spojujícího všechny muslimy na světě bez ohledu na jejich etnický či jiný původ. Rozdělení „islámské obce“ na jednotlivé státy je totiž v ideologii Daeše vnímáno jako spiknutí nepřátel islámu ve snaze oslabit jeho vliv.

Z hlediska Daeše je tak Západ zodpovědný za ústup islámu, a to přinejmenším počínaje pádem Granady v roce 1492. Po reconquistě Španělsko a Portugalsko napadly sever Afriky, aby zabránily případnému opakovanému vstupu islámu na evropský kontinent. Po první světové válce pak například následovalo rozbití osmanské říše, která byla fakticky posledním islámským „chalífátem“, ztráta Palestiny ve prospěch Izraele, americké agrese proti Iráku a táž podpora arabským prozápadním diktaturám…

Výčet „ústrků“ by mohl pokračovat. Svědčí přitom především o tom, že se ideologové Daeše při budování svého „chalífátu“ dívají spíš do minulosti než do přítomnost nebo budoucnosti. A na tomto základě chtějí stvořit „muslimského občana“ poslušného svému vládci. Právě tato středověká zaslepenost, která nutně naráží na odmítnutí drtivé většiny obyčejných muslimů, je – spolu s nezbytnou modernizací muslimských společností -- asi největší nadějí na skutečný „konec“ Daeše coby funkční organizace. Při stavu současného světa, při jeho dějinách a politice „křesťanských křižáků“, ať už je tím z pohledu islamistických radikálů míněn Západ nebo Rusko, je ale současně jasné, že fanatiků opásaných výbušninami bude i poté stále dost. 

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.