Něco se děje. Po osmnácti letech. Konečně. Ale co?

Po teroristických útocích z 11. září Washington obvinil Al Kajdu, z níž část tehdy působila v Afghánistánu. Dnes je sice už známo, že zodpovědnost za tehdejší útoky nesli do značné míry Saúdové, ale prezident George W. Bush s nimi úzce obchodně spolupracoval, a tak byla „saúdská stopa“ na celých 15 let utajena a pachatelé se místo ní začali hledat v Kábulu. Tehdy v něm vládl Tálibán, který Spojeným státům nabídl, že lídra Al Kajdy Usámu bin Ládina vydá do některé islámské země, aby mohl být souzen podle islámského práva. USA by ale odmítly i mnohem méně bizarní nabídku, protože byly rozhodnuté celou afghánskou vládu svrhnout.   

Tálibán tehdy s podporou pákistánské tajné služby ještě válčil se Severní aliancí, jíž na podporu dorazily americké speciální oddíly, s nimi hromady peněz k uplácení místních sil a nad nimi vzápětí i bombardéry B52. Probombardovali si cestu do Kábulu, oddíly tálibů se rozpustily, mnozí z nich odešli do Pákistánu, a „rozplynula“ se i Al Kajda.

Následovala „mezinárodní“ konference v německém Bonnu, na níž si afghánští kmenoví vůdci neprosadili obnovení někdejšího království, a místo něho byli donuceni přijmout „západní formu demokracie“. Do nové vlády vyfutrované americkými a obecně západními miliardami byli dosazeni vůdci Severní aliance, z nichž mnozí nebyli ničím jiným než masovými vrahy, přidalo se i několik afghánských exulantů. Všem šlo hlavně o americké peníze, skutečně vládnout – natož se starat o národ – chtěl málokdo. 

Pokračující americké vojenské útoky prokládané masakrováním svateb, mučením a unášením lidí podezřelých z kontaktů s Al Kajdou a podobné postupy následně dokázaly jen to, že si „pochodeň demokracie“ Afghánce znepřátelila. Tálibán, čtyři roky po svém svržení, znovu ožil a v mnoha oblastech země měl okamžitě významnou podporu naštvaných místních obyvatel.

Americká armáda byla v té době ponořená do bojů v Iráku a Afghánistán, v němž přece už „zvítězila“, nevnímala jako prvořadý problém. Washington reagoval roztěkaně, střídavě posiloval a zase stahoval své oddíly i síly NATO, ale čím déle vedl boje, tím víc Afghánců se proti němu stavělo. A situaci nijak nevylepšily ani miliardy, které USA do Afghánistánu posílaly, vesměs ale jen k rozkradení, ať už místními nebo americkými a západními „kontraktory“. Ve výsledku tak dnes Tálibán ovládá asi polovinu území a o druhou polovinu se s různou intenzitou bojuje.

Před svým zvolením do Bílého domu Donald Trump proti okupaci Afghánistánu horoval, byť později začal tvrdit, že okupace je nutná s ohledem na hrozby, které se prý pojí s jaderným Pákistánem. Nicméně, současně platí, že zásobovací trasy pro americké i alianční oddíly vedou právě přes Pákistán, neboť žádné jiné přijatelné alternativy neexistují. Ve finále se tak Trump dostal do pozice, kdy Pentagon se spojenci z NATO včetně České republiky dál okupuje Afghánistán, a to do značné míry prý kvůli Pákistánu, přičemž je ale na Pákistánu logisticky závislý. Takový nesmysl nemohl trvat přehnaně dlouho…

Loni v květnu Trump fakticky oznámil, že okupace Afghánistánu bude nekonečná, a na počátku letošního roku ukončil americkou vojenskou pomoc Pákistánu. Tehdejší vláda v Islámábádu okamžitě zahovořila o možném zablokování amerických zásobovacích tras, zatímco nově zvolený premiér Imrán Chán – po vzoru vlády předchozí – rovněž upřednostňuje alianci s Čínou před Spojenými státy. Chán přitom už roky volá po ukončení války v Afghánistánu a přijal už i pozvání afghánského prezidenta Gháního k návštěvě do Kábulu. Není divu, že USA nad nedávnými pákistánskými volbami vyjadřují „obavy“…    

Tím spíš, že ani v USA si mnozí nemyslí, že by „nevítězná“ válka v Afghánistánu šla hodit na Pákistán. Například šéf zvláštní inspekce pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) John Sopko nedávno prohlásil: „Stále zmiňujeme Pákistán jako hlavní problém. Problém ale spočívá i v afghánské vládě, kterou místní obyvatelé často vnímají velmi negativně, zatímco my potřebujeme nastolit vládu, kterou by měla lidovou podporu, vládu, která by nebyla predátorská, vládu, která by nebyla jen bandou warlordů, pro něž neplatí žádné zákony.“ (…) „V zásadě platí, že vláda, kterou jsme instalovali, obzvláště pak některé místní policejní složky, jsou ve skutečnosti jen někdejší ozbrojené milice navlečené do nějakých uniforem, a jsou stejně špatné, jako teroristé před nimi.“

Jinými slovy, USA se sice do Afghánistánu vojensky probombardovaly a politicky proplatily, ale užitek veškerý žádný, jen naprostý a zvenčí neřiditelný chaos. A poté, co Trump marně vyzkoušel „matku všech bomb“, Pákistán namísto k poslušnosti donutil jen k hledání nových spojenců v Eurasii a svou bezradností dotlačil regionální mocnosti – Rusko, Čínu, Írán a Pákistán – ke spolupráci, konečně nastal zvrat: USA se po mnoha proklamacích rozhodly začít opravdu vyjednávat s Tálibánem. Tálibán přitom už v únoru konstatoval, že rozhovory akceptuje, i když pouze v případě, že povedou k obnovení afghánské svrchovanosti. 

Minulý týden zástupci USA a Tálibánu společně zasedli v katarské Dauhá, a dosavadní zprávy žádnému velkému úspěchu nenasvědčují, byť americká strana podle Reuter´s zdá se být nadšená. USA prý nabídly, že afghánská vládní armáda vyklidí méně zalidněné oblasti země, přenechá je plně Tálibánu a ponechá mu i oblasti, které mají talibové pod kontrolou už dnes, tvrdí New York Times. Tento plán, mimochodem, už dopředu odmítl afghánský prezident Ghání. Nicméně, Američané by si podle svých představ prý ponechali alespoň největší města, jako jsou Kábul, Kunduz a Kandahár, a tak po Tálibánu chtěly jen to, aby si mohly v Afghánistánu ponechat své základny. Prý se diskutovalo i o možném vstupu Tálibánu do afghánské vlády. Tálibán ale zůstal na svém: míru je možné dosáhnout jen poté, co z Afghánistánu odejdou všechny cizí jednotky… 

Je to v zásadě dokonalý mišmaš požadavků, ale lze si na jeho základě představit jakýsi výsledný obrázek: kábulská vláda odmítá americký plán předat tálibům polovinu země, a tak pro jistotu omezí kooperaci s USA; nápad se vstupem talibů do vlády pro změnu narazí na fakt, že moc v Afghánistánu doposud drží čelní představitelé Severní aliance, tedy největších nepřátel Talibanu, ale zaručeně vyostří napětí v zemi, protože talibové očividně nechtějí být v koaliční vládě, která by se stala terčem kritiky kvůli neschopnosti, chtějí vládnout a rozhodovat sami; USA si chtějí ponechat alespoň základny, ale Tálibán s Pákistánem, který ovládá zásobovací trasy, jsou proti; americké jednotky (beztak už delší dobu převážně uzavřené) na základnách ve velkých městech dříve či později přijdou o zásobování a stanou se terči častějších útoků… A budou muset odejít. V takovém případě není otázkou „jestli“, ale „kdy“.

Je s podivem, že americká strana hodnotí rozhovory s Tálibánem „pozitivně“. Samozřejmě, za předpokladu, že samotný „nevyhnutelný“ a „objektivně vysvětlitelný“ odsun není ve skutečnosti cílem. Koneckonců, hlavním smyslem pokračující americké okupace Afghánistánu – kromě beztak nedosažitelných surovinových pokladů a chimérické vize plynovodu TAPI – byla destabilizace Střední Asie a s ní současně i Ruska, Číny, Íránu i Indie za „jednu cenu“. Tento cíl by ale nemusel být americkým odsunem vůbec ohrožen – i z Kábulu stále častěji zaznívá, že USA do Afghánistánu převážejí Daeš z jeho prohraných válek v Iráku a Sýrii. A Daeš bojující proti špatně vyzbrojeným, vycvičeným a demoralizovaným vládním oddílům i Tálibánu udrží nejen v Afghánistánu, ale i v celém regionu napětí a nestabilitu zrovna tak dobře jako americká armáda, ovšem z hlediska Trumpovy „Ameriky především“ skoro zadarmo. Ostatně, Daeš řádí už nejen v Afghánistánu, ale přihlásil se také k masakru západních turistů v sousedním Tádžikistánu, i když oficiální Dušanbe vinu připisuje svým zakázaným politickým islamistickým soupeřům a ukazuje přitom na Írán, zatímco USA rychle nabízejí pomoc s vyšetřováním... 

Možná je to ale všechno jinak, samozřejmě.

Válka v Afghánistánu v každém případě ni po čtyřech dekádách nekončí.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.