Cílem zavedení kurzového závazku bylo předejít deflaci, zajistit budoucí plnění 2% inflačního cíle a částečně také podpořit zotavení ekonomiky z hospodářské recese. Tento kurzový závazek, ve kterém ČNB nedovolila koruně posílit pod hranici 27 CZK/EUR, byl ukončen v dubnu 2017, tedy z dnešního pohledu před pěti čtvrtletími. Tento časový odstup, který se kryje se vzdáleností tzv. horizontu měnové politiky ČNB[1], již umožňuje ohlédnout se za kurzovým závazkem a vyhodnotit nejen vlastní rozhodnutí o jeho ukončení a realizaci tohoto kroku[2], ale také následný makroekonomický vývoj.  Podobná vyhodnocení, která se s výhodou zpětného pohledu mohou zdát jednoduchá, je přitom vždy třeba činit s vědomím, že klíčová rozhodnutí měnové politiky jsou přijímána v reálném čase, za podmínek značné nejistoty a bez znalosti následného vývoje. To ovšem neznamená, že měnová politika má rezignovat na snahu o vpředhledící přístup podpořený kvalitními prognózami.

Klíčová prognóza

Jako jeden z podkladů pro rozhodnutí o ukončení kurzového závazku posloužila makroekonomická prognóza ze Zprávy o inflaci I/2017 (ZoI I/2017), publikovaná na počátku února 2017. Zpětné vyhodnocení toho, jak se tato prognóza naplnila, má tedy nadstandardně velký význam.[3] Podle uvedené prognózy se inflace měla po celý rok 2017 pohybovat nad 2% cílem a následně se k němu na horizontu měnové politiky shora navracet. Hlavními zdroji cenového růstu měly být domácí inflační tlaky, odrážející prostřednictvím zrychlování dynamiky mezd sílící napětí na trhu práce v podmínkách svižně rostoucí domácí ekonomiky. To mělo spolu s obnoveným růstem výrobních cen v eurozóně zajistit udržitelné plnění inflačního cíle, resp. zabránit opětovnému poklesu inflace do nebezpečné blízkosti deflačního pásma. Solidní ekonomický růst v letech 2017 a 2018 měl být tažen nadále robustně rostoucí spotřebou domácností, obnoveným růstem investic a oživením dynamiky vývozu. Takto pozitivní vývoj byl předpovídán i přes přechodné zpomalení zahraniční poptávky a posléze i méně uvolněné domácí měnové podmínky, které měly následovat po ukončení kurzového závazku ČNB. Prognóza přitom byla založena na předpokladu, že technicky nulové sazby budou zachovány a kurz bude používán jako nástroj měnové politiky do poloviny roku 2017. Poté měl kurz dle prognózy začít posilovat a úrokové sazby postupně narůstat.

Následný makroekonomický vývoj v průběhu prvního čtvrtletí loňského roku potvrdil příznivý vývoj domácí ekonomiky, dále sílící napětí na trhu práce a především víru v robustní plnění 2% inflačního cíle, které naznačovala prognóza. Otevřel se tak prostor pro postupnou „normalizaci“ měnových podmínek. Při dodržení tzv. „tvrdého kurzového závazku“, tedy slibu ČNB neukončit používání kurzu jako nástroje měnové politiky dříve než ve druhém čtvrtletí 2017, došlo na základě rozhodnutí bankovní rady k opuštění závazku na začátku dubna 2017, tedy o necelé čtvrtletí dříve, než předpokládala v tu dobu aktuální prognóza.[4]

Otazníky kolem koruny

Hlavní nejistotu po opuštění kurzového závazku představoval následný vývoj kurzu koruny, především jeho možná krátkodobá volatilita. S návratem do režimu řízeného plovoucího kurzu komunikovala ČNB svou připravenost tlumit případné prudké kurzové výkyvy svými nástroji. Současně však vyjadřovala přesvědčení, že nadměrnému posilování kurzu bude bránit tzv. „překoupenost“ trhu s korunou. Následný vývoj dal tomuto názoru za pravdu, neboť se měnový kurz od poloviny roku 2017 vyvíjel v souladu s – tehdy ještě stále po přechodnou dobu nezveřejňovanou – prognózovanou trajektorií, a to bez jakýchkoli devizových intervencí ze strany ČNB. Kvalitativně se příběh ze ZoI I/2017 zhmotnil i v případě úrokových sazeb, které začaly počínaje srpnem 2017 růst, i když oproti prognóze o něco pozvolněji. Měnové podmínky tak byly v kurzové složce zhruba v souladu s predikcí, zatímco úroková složka byla oproti prognóze jen nepatrně uvolněnější.

Predikce inflace ze ZoI se naplnila téměř ideálně a pozorované hodnoty byly s výjimkou prvního čtvrtletí 2018 blízko prognóze. Naproti tomu tempo růstu ekonomické aktivity bylo ve skutečnosti vyšší, než prognóza předpokládala. Svižnější dynamika HDP byla způsobena zejména tím, že soukromé investice rostly robustněji a v důsledku vyšší zahraniční poptávky došlo k výraznějšímu oživení vývozů. K silnější ekonomické aktivitě také přispěl rychlejší růst spotřeby českých domácností. Trh práce se v realitě ukázal být napjatější, než se čekalo, a to v návaznosti na silnější ekonomický růst. Zrychlení mzdové dynamiky tak bylo ze zpětného pohledu rovněž výraznější.