Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů.

Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 rakouskému ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“

Jaroslav Vrchlický v r. 1879 ve sbírce Mythy oslovuje svatého Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“

Edvard Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě říká, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi.“

Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se poprvé v konkrétní formě objevuje v tzv. pátém plánu Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže a Londýna. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území o 4000–6000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony Němců z ČSR. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá, že zbytek by se musel donutit k vystěhování z území neodstupovaných.

Ve zprávě sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po vzniku protektorátu (!), se říkalo, že představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální“. Hitlerův postup „možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá býti obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských válek.“

Adolf Hoffmeister v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávati tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšeti! Neodpouštěti.“

V květnu 1939 hlásil americký diplomat George F. Kennan z Prahy: „Pokud se někdy situace obrátí, těžko si představit, jak strašná bude pomsta Čechů.“

V článku Josefa Grni Nerozumíme si z 5. 9. 1946 v Peroutkově Dnešku č. 24/1946 nacházíme, že plán vyhnání Němců z ČSR a zabavení jejich majetku vznikl bezprostředně po vzniku protektorátu, tedy nikoliv vlivem represálií režimu německého národního socialismu, jak se s oblibou dodnes tvrdí: „Když se po 15. březnu 1939 začínal odboj organisovati a uvažovati o svém programu a cílech, byl jako první požadavek formulován úplný odsun Němců. Nebylo to žádné umělé, propagací vyvolané přání – byl to živelný požadavek všeho lidu, pociťovaný jakožto nezbytná, přímo osudová nutnost a závazek naší generace ke všem generacím potomků. Nebylo jediné vážné námitky proti oprávněnosti tohoto požadavku, i když z počátku snad byly některé názorové rozdíly o dosahu žádaného odsunu… Viděli jsme také, že naše přání narazí na mezinárodní potíže a počítali jsme se silným odporem Západu. Proto si vytkl náš domácí odboj za svůj úkol rozřešiti mezi jiným i tuto otázku revolučně. A tak na př. organisace ‚Obrana národa‘, největší a nejvýznamnější odbojová organisace, kolik jich u nás existovalo, měla nejen generální plán, podle něhož měli Němci během 24 hodin nejkratší cestou opustiti hranice republiky, nýbrž měla vypracovány a připraveny i všechny potřebné podrobnosti. Byly stanoveny přechody hranic pro jednotlivé okresy a byl připraven i nezbytný personal pro provedení prohlídky zavazadel odcházejících Němců.“

Historik Johann Wolfgang Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země či vybít.

Československý vojenský a letecký atašé v Londýně podplukovník Josef Kalla v memorandu z 18. 1. 1940 sice považoval za bláhovou naději, „že Češi vyvraždí a vyženou Němce z ČSR dříve, nežli my se vrátíme do vlasti“, a navrhoval: „A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: (a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí býti tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, (b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“

Dva dny před Heydrichovým skonem, 2. 6. 1942, domácí odboj do Londýna podle amerického historika Benjamina Frommera hlásil, že každý Čech v Praze má vytipovanou nějakou osobu, kterou po osvobození zlikviduje. Zabíjení začne dětmi, aby se z nich nemohli rekrutovat noví nacisté!

Z Benešova poselství k domovu na vlnách BBC, 27. 10. 1943: „Mluvím k vám, přátelé, důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás psán krví. Bude se u nás bojovati jako všude jinde na evropském kontinentu a bude se vraceti Němcům nemilosrdně a mnohonásobně všecko to, co od roku 1938 v našich zemích napáchali. Celý národ bude zapjat v tomto boji, nebude Čechoslováka, který by nepřiložil ruky k dílu, a nebude vlastence, který by nevzal spravedlivé odplaty za prožité utrpení národa.“

16. 7. 1944 Beneš instruoval přes BBC obyvatele republiky: „Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by všichni, více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbaviti jen z části, snad maximálně asi dvou milionů a nemůžeme tedy spoléhati a vyčkávati mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti brániti a klásti odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí býti připraven celý národ.“

3. 11. 1944 z BBC vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.”

Ve Výzvě československé vlády k lidu českých zemí se 17. 4. 1945 z Košic pravilo: „Čechové a Češky!… Dejte vyvříti ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům. Vzpomeňte na všechna hrozná muka během šesti let německé okupace a uvědomte si, že nyní přišla chvíle odplaty za krvavé popravy Heydrichovy, Daluegovy a Frankovy, za smrt popravených a umučených, za utrpení vězněných, za ponížení zotročených, za slzy a žal tolika nešťastných rodin našeho národa. Jděte účtovati s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Zúčtujte nemilosrdně i se zrádci národa a republiky!“

V květnu 1945, po svém příjezdu do Prahy, vyzývá Beneš rozhlasem: „Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete!“

Že by etnická čistka na československých Němcích nebyla plánována? Ts, ts, ts!

Tomáš Krystlík