Dostali ho automaticky bez žádosti z moci úřední, optovat pro ČSR (získat znovu československé občanství) nesměli, měli to zapovězeno mezinárodní Smlouvou o otázkách státního občanství a opce z 29. 11. 1938, č. 300/1938 Sb. z. a n. (Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938) – to směly jen osoby, které dostaly automaticky německé občanství a byly neněmecké národnosti, tedy hlavně Češi. Tvrzení, že si sudetští Němci v odstoupených územích německé občanství vzali dobrovolně, je česká lež.

Po vzniku protektorátu si museli jeho obyvatelé o německé občanství žádat, ale přitom, podle výnosu Říšského ministerstva vnitra z 29. 3. 1939 (Runderlaß des Reichsministeriums des Innern vom 29. März 1939) nemuseli mít kapku německé krve! Takových bylo asi 270 tisíc. Odhady počtu přenárodnělých Čechů v protektorátu, tj. osob hlásících se předtím k české národnosti, se pohybují od 70 tisíc výše a jsou v oněch celkových 270 tisíc protektorátních Němců již zahrnuti. Několik desítek tisíc Němců českých zemí se v protektorátu k německé národnosti nepřihlásilo a stali se Čechy (což v územích odstoupených Německu nešlo). To ale je po válce neuchránilo od vyhnání, rozhodující bylo, k jaké národnosti se hlásili předtím v československých censech.

„Odsun… byl schválen mezinárodními dohodami.“ Nebyl, to je česká lež. Postupimská konference, kde se o tom jednalo, nevyplodila žádnou mezinárodní dohodu nebo smlouvu, jen protokol a zprávu, které nemají dostatečnou právní váhu jako mezinárodní smlouvy. Navíc spojenecké velmoci podle textu protokolu i zprávy z konference v Postupimi pouze „prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Všimněte si slovesa v citaci: „uznávají“, tedy berou na vědomí. Spojenci Československu v Postupimi transfer nevnutili, nenařídili, ani mu ho neschválili, ani mu ho nepotvrdili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“. Churchill a vláda USA v lednu a únoru 1945 diplomatickým slovníkem oficiálně Benešovi zakázali vyhánět Němce až do rozhodnutí mírové konference a své stanovisko do konce války v Evropě nezměnili. Beneš začal s vyháněním proti jejich vůli hned 9. 5. 1945, ilegálně.

Tvrzení o Slezanech, obdrževších podle pana Kollera údajně německé občanství pod nátlakem, je taktéž nepravdivé. Dostali ho všichni z moci úřední a bez jakéhokoliv nátlaku v polském, později, po zániku Polska, v německém záboru Slezska (v Těšínsku) bez ohledu na národnost, ke které se hlásili, aniž znali třeba jen slovo německy, pokud nebyli mezi válkami členy polských politických organizací. Možnost optovat neexistovala.

Tvrzení, že druhou světovou válku začalo Německo s pomocí německých menšin v ČSR a Polsku“ je naprostý nesmysl. Ty neměly s vypuknutím války co do činění. Ruská federace označuje za jediného viníka druhé světové války Polsko (!), protože v roce 1939 dvakrát mobilizovalo proti Německu a odmítalo s ním jednat o sporných otázkách. Mobilizace se považovala od roku 1892, od podepsání francouzsko–ruské vojenské konvence přímo za válečný akt. Odmítání jednat o sporných otázkách pokládala od roku 1924 Společnost národů za agresi. Německo proti Polsku nemobilizovalo, chtělo s ním jednat o sporných věcech, ale Polsko jakákoliv jednání důsledně zamítalo. Ministerský předseda Neville Chamberlain přednesl v Dolní sněmovně 31. 3. 1939, týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, fatální slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě řekl: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ Velká Británie se tedy zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé jednání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou! Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem svěřeno Polsku. To i nadále nechtělo jednat s Německem o sporných otázkách, k čemuž bylo povinnováno podle arbitrážní smlouvy z roku 1925. 24. 8. 1939 Polsko podruhé mobilizovalo, tentokrát plně. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí čtvrtého dne od zahájení válečných operací. Německo opět nemobilizovalo. Takže druhou světovou válku svorně vyvolaly Německo, Polsko, Velká Británie, Francie a SSSR (vpádem do Polska).

Co má znamenat Kollerův výrok: „od doby rakušácké okupace v polovině devatenáctého století“? Cožpak začlenění Království českého do Rakouského císařství bylo následkem okupace? Takovou hloupost dosud nikdo nenapsal! Až pan Koller.

Martin Koller píše: „…včetně plánovitého ničení českého a slovenského průmyslu v akci ARLZ (ničení českého a slovenského průmyslu a transportních prostředků koncem války)“. Pomiňme, že to nemělo být jen ničení dopravních prostředků a průmyslu a promiňme mu překlep ve zkratce. ALRZ-Maßnahmen (Auflockerung, Lähmung, Räumung, Zerstörung) znamenalo v překladu: ALRZ-opatření (uvolnění, ochromení, vyklizení, zničení). Ale toho byly české země ušetřeny právě zásluhou K. H. Franka! Ten vydal sice 9. 2. 1945 směrnici pro případ ohrožení nepřítelem i s opatřeními ALRZ, ale vyhradil si své vlastní posouzení (!) jejich potřebnosti. Tím Hitlerův rozkaz k „ničivým opatřením na území Říše“ v rámci českých zemí zneplatnil!

Dále pan Koller uvádí text Benešovy řeči, jakési varování před Němci do budoucna, kterou měl pronést v květnu 1947. Opomíjí, že se jedná o jasný podvrh, protože dekrety presidenta republiky nebyly vydávány „z rozhodnutí vítězných mocností“ – co je to za hloupost, vždyť dekrety vydával Beneš a jeho vláda v exilu ještě předtím, než mocnosti se staly vítěznými – a Beneš by nikdy nepoužil v souvislosti s ČSR termín „čeští vlastenci“, národem byl pro něj národ československý. Karel Novotný, historik a místopředseda Společnosti Edvarda Beneše, upozorňuje, že na základě věcných údajů i celého znění textu se jedná o podvrh a domnívá se, že pochází z okruhu někdejších Sládkových republikánů.

Zbývá se jen zeptat, proč pan Koller se tak vehementně snaží podávat veřejnosti české dějepisné lži.